Poznali se už jako mladí kluci. Vodu milovali, proto v pražském klubu Bohemians rozjeli svoji vodáckou kariéru. Vášeň spojená s ježděním divoké vody jim vydržela i během studií na vysoké škole.
Jiří Kavka s Janem Trefným se věnovali především sjezdu, ale šel jim i slalom. Ve sjezdu spolu ovládli třeba akademické mistrovství republiky. „Znal jsem je jako kolegy závodníky. V té době byla v loděnici výborná parta. Doznívalo totiž období, kdy studenti jenom studovali a neměli žádné další povinnosti,“ řekl před pěti lety tehdejší předseda Bohemians Michal Šťastný.
V roce 2002 jezdili vodní slalom v kategorii C2 a patřili mezi přední české deblíře. „Rozuměli si, měli podobnou náturu. Měli velkou šanci do budoucna se ještě zlepšit,“ podotkl Šťastný.
POHNUTÉ OSUDY: Letadlo s hokejisty zmizelo nad La Manchem. StB nevěřila |
Krátce před tragédií v Tatrách vyhráli na Lipně mistrovství republiky ve sprintu. „Musím přiznat, že tam porazili i mě. Měli výhodu v tom, že byli slalomáři, měli Lipno dobře proježděné,“ líčil Šťastný.
Oba měli spoustu dalších koníčků. Kavka se věnoval skautingu, později se přidal Trefný. Ale jejich největší láskou byla voda a sporty s ní spojené. V roce 2002 podlehli kouzlu raftingu. „Jirka s Honzou jezdili v Bohemce, odkud jsme je my ‚přetáhli‘ do raft klubu Troja,“ řekl Petr Panenka, který Kavku s Trefným trénoval v reprezentaci.
Panenka dal v Troji do kupy partu mladých kluků a s nimi pomalu stoupal výše. V roce 2000 se jeho svěřenci dokázali probojovat až na mistrovství světa do Chile. „Někdy v roce 2001 nebo 2002 se přidali i Kavka s Trefným. Dobře zapadli a všechno se rychle naučili. Brzy to byli hotoví raftaři.“
Rafty? Změna a zábava
Nebyli ale jedinými, kdo se z pevných lodí rozhodl závodit i na nafukovacích gumových člunech. „Slalomáře nebo sjezdaře láká do raftu hlavně chuť po změně. Tenhle sport je o více lidech, je to větší zábava. A taky se rafting jezdí na řekách, kam se slalomář nepodívá,“ vysvětloval Jaroslav Pospíšil, reprezentační kolega Kavky a Trefného.
Mnoho lidí také říká, že na raftu zažijí větší adrenalin než v kajaku nebo kánoi. S tím však mistr světa ve vodním slalomu v hlídkách úplně nesouhlasí. „Větší adrenalin? Ano i ne. Závody na raftech se nejezdí na té nejtěžší vodě, tam se můžete podívat jen s expedicí,“ nastiňuje Pospíšil.
Pro kanoisty je raft ideálním doplňkovým sportem. Mohou také prodat bohaté zkušenosti z divoké vody. To potvrzuje i Šťastný, který sám na raftu jezdí. „Rafting u nás má velké úspěchy, protože ho provozujou kanoisté, závodníci z pevných lodí. V ostatních zemích se na tenhle sport začali dávat rychlostní kanoisté nebo závodníci nižší výkonnostní úrovně. Češi měli díky tomu výhodu, které se teď ale tak trochu smazává.“
POHNUTÉ OSUDY: Mistr Evropy Tesáček přecházel na červenou. Zabila ho tramvaj |
Pro Kavku s Trefným přišel vrchol na začátku září 2003 při raftingovém mistrovství světa na Lipně. „Posílil nás Tomáš Křivánek, mistr světa ve čtyřkánoi, měl skvělý fyzický fond,“ popsal Panenka.
„Před šampionátem jsme měli velmi dobré soustředění, dali jsem se tam dohromady jako parta. Kluci si padli do oka a chtěli makat. Třeba právě Křivánek byl rychlostní kanoista. Já jsem mu ale řekl, že potřebuje umět i slalom, tak se mu začal věnovat a vyjel si druhou výkonnostní třídu,“ chválil Panenka.
Titul na Čertových proudech
Na náročné trati s obávanými Čertovými proudy získala posádka mužů z klubu RK Troja titul absolutních světových šampionů.
Sedmička raftařů ve složení Milan Znamenáček, Tomáš Křivánek, Jaroslav Pospíšil, Jiří Kavka, Jan Trefný, Milan Pražan a Milan Bluma, který ve sjezdu nahradil Pospíšila, vyhrála celkově – kralovala totiž slalomu i sjezdu a druhá byla ve sprintu. „Pomohla nám domácí trať, cizincům to na ní moc nejde. My jsme ji naopak výborně znali. Slalom byl vyrovnaný, stačilo udělat malou chybu nebo špatný šťouch a zlato bychom neměli. Ve sprintu to bylo hop nebo trop, skončili jsme druzí,“ vzpomíná Pospíšil.
Jiří Kavka a Jan Trefný byli mistři světa v raftingu z roku 2003.
Za titul se dostalo reprezentantům jen poděkování. „A dal jsem jim flašku,“ dodal tehdy Stanislav Hájek, ředitel mistrovství světa a člen Rady raftů v rámci Svazu vodáků České republiky, které závodní rafting zastupují. „Našich výkonů si cení ve světě a my mezi sebou,“ dodal Hájek. Celkový triumf už Česko na raftech nezopakovalo, připisuje si zatím jen dílčí úspěchy.
Pro Kavku s Trefným to byl na raftech poslední triumf. Čtyři a půl měsíce poté se rozhodli vyrazit na dobrodružnou cestu do Západních Tater. „Tu túru kluků z Bohemians považuju dnes za velkou chybu a blbost. Pustili se do něčeho, co podle mého názoru tak úplně neovládali. Byl to prostě špatný nápad,“ myslel si předseda klubu Šťastný.
Pětice kamarádů bivakovala v lesním pásmu poblíž doliny Parichvost. A i když v místech byla varování o zvýšeném riziku lavinového nebezpečí, rozhodli se 17. ledna 2004 čtyři z nich vydat na túru nechvalně proslulou dolinou Parichvost.
„Patří totiž z hlediska lavin k nejnebezpečnějším místům v Tatrách. Je úzká ve tvaru ‚V‘, všechno, co spadne, míří do ní, nelze se nikam skrýt. Tehdy byl navíc vyhlášen třetí stupeň lavinového nebezpečí. Což je ten nejhorší – kdyby byla čtyřka, tak by se kvůli hlubokému sněhu ani nikam nedostali. K tomu ještě byly předtím dlouho mrazy a vznikaly rizikové vrstvy sněhu,“ popisuje pro LN Dušan Tryzna z Horské záchranné služby.
Parichvost se stal osudným v březnu 1995 i exministrovi životnímu prostředí Josefu Vavrouškovi, který zahynul pod lavinou i s dcerou Petrou...
POHNUTÉ OSUDY: Čerepanovovi selhalo srdce v 19 letech. Zemřel na ledě po boku Jágra |
Podle Tryzny se čtveřice vodáků vydala dolinou vzhůru. Když se však ve svých stopách rozhodli sestoupit z vrcholu, podřízli pod sebou lavinu. „Utrhla se s nimi sněhová deska. V lavině pak jeli 1200 metrů, všechny čtyři to zasypalo. Dva se ale dokázali vyhrabat sami,“ řekl Tryzna.
Jeho i kolegy z horské služby zavolal pátý člen výpravy, který zůstal u bivaků. Tam ho krátce před pádem laviny objevil strážce Tatranského národního parku Milan Ballo a pokutoval ho za nedovolené stanování. Ballo předal kvůli finančnímu vyrovnání kontakt na sebe a odjel.
25 záchranářů a vrtulník v akci
Krátce nato mu zazvonil mobilní telefon, z kterého se ozvalo volání o pomoc: při pádu laviny se ztratili dva kamarádi, slyšel. „Na pomoc přiletěl vrtulník se psem a psovodem. Asi deset minut poté, co se pes dostal k lavině, lokalizoval místo zasypaného člověka,“ líčil Tryzna, člen záchranného týmu.
„V hloubce půl metru jsme opravdu odkryli jeho hlavu. Bohužel už bylo jasné, že nežije. Takže jsme hned pokračovali v pátrání po tom druhém. To se ale trochu protáhlo, pes byl zmatený. Ten druhý člověk totiž ležel pod tím prvním. Bylo také velmi špatné počasí, vrtulník už podruhé nemohl přiletět,“ přiznává Tryzna. Šestadvacetiletý Trefný a o dva roky starší Kavka neměli prakticky šanci přežít, i když se o jejich záchranu pokoušelo 25 lidí. 15 minut po pádu laviny umírá 30 procent zasypaných. „Pokud přežijete půl hodiny, znamená to, že máte co dýchat. Jenže po půlhodině nastává riziko, že zemřete na podchlazení. Po hodině klesají šance na přežití někam mezi 10–15 procent. A tyhle dva pány jsme našli bohužel až téměř po dvou hodinách. Zdržení nastalo i kvůli problémům se signálem telefonu v té oblasti,“ řekl Tryzna.
Vyjádření dvou přeživších vodáků se LN nepodařilo získat. Oba nechtějí na osudovou cestu vzpomínat.
„Nebyla to správně zvolená túra, asi to nebyli zkušení turisté. Můžete se na túry vydávat i během vyhlášeného třetí stupně, ale rozhodně ne do tak zrádné oblasti, jakou Parichvost je,“ připomíná Tryzna.
„O průšvih si maličko říkali. Riskovali, byla to od nich trochu nerozvážnost,“ přemítá i raftingový trenér Panenka. „To ale nemění nic na tom, že to byli bezvadní kluci. Odešli na vrcholu své slávy. Uměli de facto všechno, je jich velká škoda,“ dodal.
