Psal se rok 1985 a berounský hokejový klub hledal přes inzeráty malé talenty. Fischerův otec se tehdy rozhodl svého pětiletého synka přihlásit. „Koho by nebavilo v tomhle věku chodit za kamarády, lítat po ledě a tropit hlouposti,“ vzpomínal v roce 2012 pro LN s úsměvem na rtech Fischer. „První rok nás pan Pokorný učil hlavně bruslit, vždy nás vypustil na ledovou plochu a my se tam nějak plácali.“
Jiří Fischer (* 31. července 1980)Hokejovou kariéru pětadvacetiletého obránce, mistra světa a vítěze Stanley Cupu, ukončil incident z 21. listopadu 2005. Tehdy jeho Detroit hrál doma s Nashvillem. Zadák odehrál střídání, usedl na lavičku a zhroutil se. Týmový lékař Tony Colucci okamžitě přistoupil k oživovacím pokusům, jež se podařily. „Jeho srdce se zastavilo. Pomocí masáže srdce a defibrilátoru Jiřího resuscitovali,“ řekl trenér Detroitu Mike Babcock. „Je to v zásadě jako znovu |
První zápas jeho kariéry nenaznačoval, že na berounském zimním stadionu roste hokejista, který později zvedne nad hlavu pohár pro vítěze NHL i mistrovství světa. První zápas v životě skončil totiž v Rokycanech porážkou 1:14. Asi rok hrál Fischer v útoku, pak jej trenéři přeřadili do obrany.
„Táta znal některé hokejisty z Kladna – třeba Miloslava Hořavu, Petra Tatíčka, Drahomíra Kadlece. Všichni to byli vynikající beci i na mezinárodní úrovni, které jsem obdivoval a bral je za vzory. Pan Hořava na přelomu 80. a 90. let hrál za New York Rangers a mně odtamtud přivezl svoje kartičky a takovou malou vlajku. Tehdy v Berouně nikdo nic podobného neměl. I kvůli tomu jsem začal NHL sledovat.“
A také začal pracovat na svém snu – stát se nejlepším obráncem světa. Nastupovat za žáky Kladna, rok působil ve Slavii a v sedmnácti letech odešel do kanadské juniorské soutěže. V roce 1998 si jej v prvním kole draftu NHL jako celkově 25. hráče v pořadí vybral Detroit. O rok později už v šatně Red Wings pravidelně usedal mezi legendární beky Chrise Cheliose, Larryho Murphyho a hlavně Nicklase Lidströma – nejlepšího obránce moderní éry.
Detroit je pověstný svou sázkou na veterány, takže devatenáctiletý Fischer mohl sledovat a sbírat zkušenosti. „Polovině hráčů jsem neříkal jménem, oslovoval jsem je pane Yzermane, pane Lidströme. Přijali mě, hned jsem se cítil součástí týmu, byl jsem tím hodně mile překvapen,“ říkal.
Jenže mužstvo nabité hvězdami mělo i své nevýhody. „Když přijde nadějný mladý kluk do týmu, kterému se nedaří, hned je vytěžován, chodí na přesilovky a může se zlepšovat. Já jsem v Detroitu nikdy na přesilovce stabilně nehrál. Spíš jsem byl nasměrován na cestu defenzivního obránce,“ popisoval.
Ale NHL o jeho talentu moc dobře věděla. „Tenhle kluk mi připomíná Larryho Robinsona,“ prohlásil historicky nejúspěšnější trenér soutěže Scotty Bowman, který byl u Fischerových začátků v Detroitu. Jen na vysvětlenou – člen Síně slávy Robinson byl dvakrát vyhlášen nejlepším bekem NHL a šestkrát pomohl Montrealu ke Stanley Cupu...
První problémy? V roce 2002
Slavnou trofej zvedl v roce 2002 i Fischer. V rozhodujícím pátém finále s Carolinou ale na ledě nebyl, za nedovolený zákrok na útočníka soupeře Tommyho Westlunda dostal jednozápasový trest. „Odehrajete celé dlouhé play off a v každém zápase necháte na ledě srdce. A pak přijde jeden hloupý faul a oni vám dají stop. To je pro mě horší, než kdybych byl zraněný,“ smutnil bek. Příliš si neužil ani srpnové oslavy se Stanley Cupem, v době, kdy pohár přiletěl, totiž sužovaly Česko ničivé záplavy. Třeba Husovo náměstí v Berouně, kde se měla trofej představit, skončilo pod vodou. Z oslav se tak stala charita, Fischer se spoluhráči dokázali vybrat několik milionů korun.
Od podzimu 2003 pokračoval v zámořské kariéře, výluku NHL o rok později strávil v dresu Liberce. A na jaře 2005 slavil i titul mistra světa. „Vídeň je mým nejlepším hokejovým zážitkem. Byl jsem už o pár let starší než při Stanley Cupu a člověk si s přibývajícím věkem věcí víc váží,“ přiznával. Ve stejnou dobu se v zámoří majitelé a zástupci hráčů dohodli na nové smlouvě, tak se od října mohla nejlepší hokejová soutěž rozjet znova.
Potížím ale jako by nebyl konec. V polovině září podstoupil v klubu před sezonou několik testů na elektrokardiogramu a ty objevily abnormalitu. „Není to nic vážného. Rozhodně to není problém, který by mě odstavil od tréninku či hraní hokeje. Rozhodně mě to neobtěžuje,“ ujišťoval tehdy. Po pár dnech se vrátil na led, ale už 12. listopadu přišel konec sezony. Stopku mu vystavily přetržené vazy v levém koleni. Během nucené pauzy absolvoval řadu speciálních vyšetření u srdečních specialistů kvůli malé abnormalitě, ale lékaři mu dali povolení pokračovat s hokejem.
A i s Fischerem, který dál hájil rudé barvy Detroitu. Zápas jeho klubu s Nashvillem 21. listopadu 2005 měl být běžnou rutinou, jedním z 82 utkání základní části. Navždy se ale zapsal do dějin NHL jako duel, který zůstal poprvé v historii nedohrán.
Běžela 13. minuta první třetiny, hosté vedli 1:0 a Fischer odehrál střídání. „Otočil jsem se a najednou vidím, jak Jirka padá k zemi,“ popsal tehdy celou situaci kapitán Steve Yzerman. „Vůbec jsme nevěděli, co se děje,“ dodal. Ke střídačce se sjeli všichni hokejisté, kustodi a hlavně doktor klubu Tony Colucci. Právě on, jinak lékař na detroitské pohotovosti, zachránil pětadvacetiletému obránci pomocí defibrilátoru život.
Tenhle přístroj nepatřil v roce 2005 k běžné výbavě personálu na střídačkách NHL a třeba v české extralize byl prakticky výjimkou. Ale v Joe Louis Areně jej při ruce měli. „Měl jsem kliku naprosto ve všem. Kdyby se mi srdce zastavilo v jiné hale než v Detroitu nebo někde, kde bych byl sám, nechci pomyslet, jaký by to mělo konec. Byli jsme jedním z prvních klubů v NHL, které se na stadionu vybavily elektrickým defibrilátorem,“ říká Fischer.
Rychle jsem rozstřihl dres
„Nejdřív jsem myslel, že to je jiný hráč, asi Mark Mowers. Ale pak jsem uviděl Jiřího. Jen jsem si pomyslel: Můj Bože...,“ popisoval agentuře AP Colucci, který seděl naštěstí poblíž střídačky. „Necítil jsem pulz. Ani tlukot srdce. Rychle jsem rozstřihl dres. A sáhl po defibrilátoru.“ Po elektrickém šoku Fischerovo srdce začalo tlouct.
Sám hráč si nic z toho nepamatuje. Jeho srdce postihla atrioventrikulární fibrilace – to je stav, kdy se srdce chvěje, ale neprobíhá žádná krev v těle. Upadl do bezvědomí, protože mozek nedostával žádné živiny. Podobné problémy se srdcem nepřežil třeba v roce 1993 basketbalista Bostonu Celtics Reggie Lewis či o tři roky dříve univerzitní basketbalista Hank Gathers.
„V tu chvíli bylo srdce extrémně rozpumpované. Museli mi ho zcela zastavit, aby se pak rozběhlo v normálním chodu. Mělo to spoustu příčin, které se sečetly. Měl jsem špatný balanc elektrolytů, zvýšené hodnoty odpadních produktů v krvi... Byl jsem dehydrovaný, napadly mě různé viry, bakterie, promítl se i psychický a fyzický stres z dění na ledě, dokonce změna počasí hrála roli. Když vás kousne jeden mravenec, nic se neděje. Pokud jich je tisíc, máte problém,“ přirovnával Fischer.
Boj o jeho život sledovali v naprostém šoku hráči, rozhodčí i diváci v hale. Kamera zachytila, jak se řada z nich dokonce modlí. V hledišti seděl třeba i tehdejší kouč národního týmu Alois Hadamczik a také Fischerova snoubenka Avery, kterou pak forvard Brendan Shanahan doprovodil přes kluziště ke střídačce Detroitu.
„Pro ni byla tahle zkušenost asi ještě děsivější než pro mě. Říkala mi, že si vůbec nevybavuje, jak šla přes led. Viděla mě doslova umřít, byl jsem mrtvý 30 sekund. Pokud tedy můžeme nazvat umíráním stav, kdy nemáte žádné životní funkce. Já si z toho nic nepamatuji – ani žádné světlo na konci tunelu, ani že bych viděl sám sebe, jak opouštím tělo, jak někdy lidé popisují své zkušenosti. Věřím, že ještě nebyl můj čas a že můj život byl ušetřen z určitého důvodu.“
Obránce pak sanitka odvezla do nemocnice, šéfové obou klubů se po poradě s vedením NHL rozhodli utkání nedohrát. „Nikdy jsem nebyl blízko u něčeho takového. Nemělo cenu pokračovat v zápase, ukončení bylo správným rozhodnutím. Priority jsou někde úplně jinde,“ řekl listu The Tennessean gólman Nashvillu Tomáš Vokoun.
Ještě předtím diváci s úlevou zatleskali oznámení v hale: „Jiří Fischer je v nemocnici ve stabilizovaném stavu a reaguje na okolí. Na střídačce prodělal zástavu srdce a klubový lékař ho musel oživit, ale teď už je v pořádku.“ Prožité okamžiky připravili některým hokejistům noční můry. Brankář Manny Legace se listu Detroit News svěřil, že celou noc nemohl spát. „Žena mě musela utěšovat, celou noc jsem měl na krajíčku. ‚Fish‘ hokej miluje, je to jeho život,“ uvedl.
Lékař: Požehnaný chlapec
A celá událost otřásla i s Coluccim, který jinak zachraňuje lidské životy každý den. „Když Jirku odvezli z haly do nemocnice, okamžitě jsem volal svojí manželce. A když jsem položil telefon, rozbrečel jsem se,“ líčil. Lékař už předtím zachraňoval čtyři sportovce, které postihl kolaps srdce. Dva čtrnáctileté chlapce, jednoho sedmnáctiletého. A Fischera. Jen on přežil. „Jirka je skvělý a inteligentní chlapec,“ vyznal se. „Požehnaný chlapec,“ dodal.
Českého zadáka po pár dnech propustili z nemocnice, a i když byl zpočátku optimistický, k hokeji se už nikdy nevrátil. Srdce není v takovém stavu, aby umožnilo profesionální kariéru. Klub z Michiganu však z jeho života nezmizel. V Detroitu je ředitelem hráčského rozvoje, pomáhá mladým talentům.
Slavím dvoje narozeninyI když už Jiří Fischer neobléká dres Detroitu, je vytížený, jako by NHL hrál. V klubu Red Wings zodpovídá za rozvoj mladých talentů, dříve působil i jako asistent u české reprezentační dvacítky. Také se věnoval své nadaci Healthy Hope a i v Česku pomáhal v rozšíření přístrojů na automatickou externí defibrilaci. * LN Jak moc vás 21. listopad 2005 změnil? Úplně, tedy ne ten okamžik, ale život potom. Dřív jsem po špatném zápase nezvedal telefony, pomalu se nebavil ani s rodinou. To je pryč, úplně se mi převrátil žebříček hodnot. A taky mám díky tomu zdravé klouby, nebudu mít v pětatřiceti letech artrózu. (směje se) * LN Připomínáte si to datum jako druhé narozeniny? Slavím je tak. V žertu jsem se v Americe ptal, zda nebudu mít občanství. Vždyť jsem tam klinicky zemřel a znovu se narodil... * LN V Detroitu stále pracuje i lékař Tony Colucci. Jaké to je, potkávat člověka, který vám zachránil život? Je to zvláštní pocit. Asi to každý bereme jinak. Já byl v bezvědomí a probudil se až v nemocnici. Tony byl ten, kdo musel rozstříhat můj dres a zahájit resuscitaci. Nedokážu se vžít do jeho pocitů, když teď potkává denně kamaráda, kterému zachránil život. Tony je ale na to možná trochu zvyklý. Na pohotovosti musí křísit i nemluvňata. Je to neuvěřitelné, jak se s tím dokáže vyrovnat. Podle mě je to jeden z nejlepších doktorů na světě. * LN V čem spočívá vaše práce? Jsem ředitelem hráčského rozvoje. Pomáhám klukům, které objevili naši skauti a které jsme draftovali. Starám se o jejich hokejový i nehokejový vývoj. Mým úkolem je jim pomáhat, aby se zlepšovali a dostali se do NHL. Takže vidím v průměru 120 utkání za rok všude po světě – od juniorky a univerzity v zámoří až po Švédsko, Finsko. * LN Baví vás to? Čím dál tím víc. Ze začátku to nebyl jednoduchý přechod. Člověk si totiž musí umět užít úspěch ostatních a najít uspokojení i v tom, že létáte po světě. Jako hokejista jste totiž tak trochu sobec a užíváte si jen svoje úspěchy. * LN A to jste ještě založil nadaci Healthy Hope. Co bylo jejím cílem? Aby co nejvíce lidí, kteří se dostanou do podobné situace jako já, mělo stejné šance na přežití. To znamená, aby co nejvíce lidí znalo kardiopulmonární resuscitaci, aby na veřejných místech byly defibrilátory – a taky aby byly přístupné, neležely někde pod zámkem z obav před krádeží. Stejně důležitý cíl je pomoc k zabudování nazpátek do společnosti lidem, kteří si něčím těžkým prošli – ať je to úraz, choroba či ztráta někoho blízkého. Z vlastních zkušeností vím, že se člověk cítí jako trosečník a pořád se bojí, aby neumřel. Musíte znovu získat důvěru ve svoje schopnosti. * LN Co jste dosáhli? Dopomohli jsme k úpravě legislativy v Kanadě tak, že na různých místech se dalo několik tisícovek defibrilátorů. Bez našeho přičinění by se ta věc taky pohnula, ale ne tak rychle. Ale není to jen o tom. Na jedné charitativní akci, kde jsem s Tonym Coluccim přednášel ve městě Flint a vyprávěl svůj příběh, se nechal jeden pán inspirovat. Byl obézní a bál sejít k doktorovi. Ten by mu totiž řekl, že je na tom špatně. Přednáška mu ale dala impulz a on pak šel k tomu doktorovi, který mu opravdu řekl dost špatných věcí. Poté změnil životní styl, zhubl padesát kilo a stal se zodpovědnějším... |
