Rozhodně nebyl prototypem socialistického sportovce. „Letecká akrobacie mě fascinuje a uspokojuje. Připomíná mi sex,“ říkával s oblibou Martin Stáhalík. K létání měl vlastně blízko už odmala. Jeho otec Ivan akrobacii provozoval v šedesátých letech.
„S Martinem jsme se museli potkat už jako děti. Naši tatínkové se totiž znali, ten jeho je výjimečnou osobností, byl práškař, Čmeláky předváděl i na leteckých dnech,“ vzpomínala pro LN meteoroložka Alena Zárybnická, sama nadšená pilotka.
Když v roce 1978 šestnáctiletý Jihočech Stáhalík viděl na vlastní oči, jak se Ivan Tuček nedaleko jeho bydliště – na letišti v Hosíně – stává akrobatickým mistrem světa, měl hned jasno, co by chtěl v životě dělat. „Než aby si někde zkoušel létat tajně, tak jsem ho to raději učil já,“ vzpomínal před deseti lety v časopise Reflex Ivan Stáhalík. „Měl jsem obavu tlačit kluka do létání. Kdyby se mu náhodou něco stalo, aby mi to mamka nevyčítala. Jenomže kluka to chytilo,“ dodal pro server Pilotiinfo.cz.
POHNUTÉ OSUDY: Oblíbený gólman Jánoš zemřel při autonehodě. Zradila ho rychlá jízda |
Vysněná cesta do kokpitu akrobatický speciálů nebyla ale vůbec jednoduchá. Na větroních už létal, ale když chtěl v osmnácti letech přesedlat na motorová letadla – což je první krok na cestě k akrobacii – nebylo mu to umožněno. Mezi jeho otcem a krajským náčelníkem aeroklubu totiž nepanovaly zrovna přátelské vztahy. „Dělal jsem na letišti brigády a čekal, až mi vstup do aeroklubu podepíše. Ale bylo mi to houby platný,“ popisoval Stáhalík.
Předtím vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích. Se školou chtěl pokračovat, ale na Pedagogickém institutu jeho obor výtvarná výchova ten rok neotevřeli, tak dělal hlídače na letišti a později se ještě vyučil leteckým mechanikem. Akrobatického výcviku se tak dočkal až ve třiadvaceti letech.
Jen pro představu – tenhle sport rozhodně není pro každého. Při rychlostech kolem 400 km za hodinu dostávají piloti pořádně zabrat. Jsou vystavováni obrovskému přetížení, většímu než kosmonauti. Při maximálních hodnotách nesmějí pootočit hlavou na stranu, protože by si zlomili vaz. Mohli by také přestat vidět, vznikají problémy s dýcháním, hrozí poškození cévek v mozku. Ve vzduchu mohou strávit hodinu denně, což představuje maximálně čtyři starty. Víc už tělo ani psychika nevydrží. Hodina akrobacie se přirovnává ke složení vagonu uhlí...
Proč tohle všechno Stáhalíka lákalo? „Martin mi v jednom rozhovoru řekl, že už jako malý kluk chtěl řídit rychlá auta, motorky a letadla, protože si říkal, že takoví chlapi sklízí obdiv žen, a on ho chtěl sklízet taky. Ten citát jsem si půjčila i do názvu dokumentu, který vznikl krátce poté, co zemřel,“ líčila Zárybnická. „Přišlo mi složité a zároveň nesmírně zajímavé pohybovat se v trojrozměrném prostoru s takovými mašinami,“ řekl sám Stáhalík.
Vrozená vada ledviny? Maličkost
V roce 1986 dostal nabídku účastnit se akrobatického kurzu ve Vrchlabí. Jenže při podrobné lékařské prohlídce mu objevili vrozenou vadu ledviny. To, co by jiné odradilo, bylo jen další překážkou, kterou je potřeba zdolat. I za pomoci své sestry lékařky podstoupil v Olomouci operaci. A pak konečně začal zkoušet výkruty, přemety a vý- vrtky.
Brzy bylo jasné, že tahle činnost mu jde jaksi přirozeně, měl pro ovládání letadla vrozený cit a talent. „Ostatní, včetně mě, si to museli vydřít. Jemu to šlo samo,“ popsal Petr Biskup, zatím poslední český mistr světa. Stáhalík začal vyhrávat domácí soutěže, ale pozvánka do reprezentace pořád nepřicházela. Letecká akrobacie byla tehdy jednou z výkladních skříní socialistického sportu a strojírenství, piloti závodili na letadlech československé značky Zlín.
„Nebyl jsem prototyp socialistického sportovce. Vážně, tuhle formulaci jsem se dozvěděl, když mi bylo divné, proč všichni mohou do reprezentace a já ne. Vyhrával jsem všechny pohárové soutěže a získal i titul mistra republiky, a i když bývalo zvykem, že to byl krok do reprezentace, mě nevzali.
POHNUTÉ OSUDY: Nečekaný odchod obránce Sparty šokoval. Princ si hrál s pistolí |
Já měl poněkud neurovnaný soukromý život, kouřil jsem, do hospody jsem zašel, se ženskými to taky fungovalo – na každou soutěž přijela jiná a oni v tom měli bordel. Pak jsem se dozvěděl, že nejsem ten správný prototyp,“ řekl v roce 2000 časopisu Playboy.
Všechno změnila sametová revoluce. Stáhalík začal létat v československých barvách, přestěhoval se do nově vedeného Leteckého sportovním centra na letišti v Moravské Třebové. „Už za socialismu tu bylo středisko vrcholového sportu, my jsme na to navázali. Martin se tu mohl naplno věnovat létání. Už to nebylo jen o víkendech a při soustředěních,“ vysvětlil Stanislav Bajzík, trenér reprezentace a jeho kolega z Třebové.
Stáhalík obětoval své kariéře úplně všechno. Rozpadlo se mu manželství. Závodil, učil akrobacii, dělal mechanika, administrativu a sháněl sponzory. Kdykoliv měl volnou chvilku, trénoval. A úsilí se vyplatilo. V únoru 1995 se stal v Jihoafrické republice mistrem světa v kategorii Advanced (omezený výkon letadla). Přitom tam létal na vypůjčeném letounu.
„V roce 1992 jsme do JAR prodali několik letadel Zlín-50. Jedno koupil Glen Dell, který později létal i Red Bull Air Race. V roce 1995 nám nabídl, že si ho na MS můžeme půjčit, protože nás to tak vyšlo levněji než přepravit do Afriky vlastní letadlo,“ vyprávěl Bajzík.
A úspěchy přicházely dál. Jako jeden z pouhých dvou lidí na světě získal na mistrovství světa medaile ze všech tří akrobatických kategorií – na kluzácích (3. místo – 1996), Advanced i Unlimited (bez omezení, 3. místo – 1995). Život na hraně, kdy o smrti může rozhodnout jedna poškozená součástka z tisíce, které letadlo obsahuje, Stáhalíkovi vyhovoval.
„Jakmile poznáš hranice své a svého stroje a dokonale je sladíš, okamžitě je začneš překračovat. Jen tak se můžeš udržet ve světové špičce. Létám rychlostí kolem 360 km za hodinu, to znamená 100 metrů za vteřinu. Ve výšce 100 metrů mám tedy jen jednu vteřinu na to, abych řešil případný problém. Ale létám i pouhých pět metrů nad zemí. A to mě právě baví a láká. Všechno je doopravdy, žádná chyba se neodpouští.“
Bohémský život a také dřina
Život si užíval plnými doušky. Možná si tím kompenzoval vědomí možné smrti. Sám přišel o několik kamarádů. „Pohyboval se na hranici života a smrti. Schopnost chodit po téhle hranici a nepřekročit ji rozvíjí osobnost člověka někam jinam, než u ,normálních smrtelníků‘.
Z toho pak vyplývá i přístup k životu jako takovému. Někdo by mohl říct, že Martin vedl bohémský život, ale byla za tím spousta dřiny,“ líčila Zárybnická. Na nebi uměl namalovat obrazy plné napětí, vytvořené z nečekaných křivek a podivuhodných obratů. Jak se Stáhalík stále zlepšoval, kladl si před sebe pořád náročnější cíle.
V roce 2000 prolétl výkrutem Nebeskou bránu – obří jeskyni v čínském národním parku Wu-kji-jan. Ve stejném roce prohlásil v rozhovoru pro Mladý svět, že jeho dalším cílem je sebrat křídlem šátek, volně položený na louce. To dokázal jen legendární Ernst Udet v meziválečném období.
POHNUTÉ OSUDY: Z fotbalisty Masného se stal samotář, štvaly ho staré křivdy |
Možnost uskutečnit tenhle nápad už ale nedostal. V březnu 2001 se vydal učit zákazníky do Nizozemska, protože v Třebové nepanovalo ještě dobré počasí. Devátého vzlétl s pilotem KLM na cvičný let, který měl začít nácvikem ploché vývrtky. Letadlo se v tom případě točí naplocho kolem svislé plochy a padá s „čumákem“ směrem nahoru.
Rutinní nácvik se však proměnil v katastrofu. Žák ani Stáhalík, který pak přebral řízení, nedokázali vývrtku vybrat. „Jak-52 má trochu horší vlastnosti při vybírání ploché vývrtky. Navíc hraje velkou roli váha paliva a pilotů. Tohle letadlo bylo bohužel stavěno ne podle civilních standardů, ale nějakých ruských vojenských předpisů. Nechci říct, že Martin udělal chybu, ale ruský manuál píše, že pokud se nepodaří plochou vývrtku vybrat v 1200 metrech, je potřeba letoun opustit padákem,“ popsal Bajzík, který viděl závěry vyšetřovatelů.
Stáhalík se svým žákem se pokusili vývrtku vybrat třikrát. A i když postupovali správně a letoun neměl žádnou technickou závadu, nepovedlo se jim to. Proč vůbec oba piloti radši nevyskočili?
„Jde o bleskové a nesmírně složité rozhodnutí. Sedíte v cizím letadle a hlavou vám běží, že by se žákovi nemuselo podařit dostat ven, protože nemá tolik zkušeností jako vy. Když letadlo rotuje, působí na piloty přetížení 1–1,5 G a není vůbec jednoduché vylézt. Představte si, že jste na nízké sedačce, nohy máte natažené před sebou a síla vás tlačí do sedadla. Vy se najednou musíte zvednout, postavit a vylézt z letounu. A i když se žák dostane z letadla, tak nemusí otevřít padák a rozbije se o zem, zatímco vy přistanete vedle něj. Tohle všechno vám letí hlavou. A podle mě to hrálo v Martinově rozhodování velkou roli,“ přemýšlel Bajzík nahlas.
Náraz byl moc silný
On sám přiznal, že by v podobné situaci nevyskočil, ale také by bojoval do posledního okamžiku. Vždyť letadlo jinak fungovalo. Několik set metrů nad zemí si Stáhalík uvědomil, že je zle, přesto se dál choval jako dokonalý profesionál. Nezmatkoval, přemýšlel logicky, šance na přežití zvýšil tím, že uzavřel všechny vypínače, přívod paliva, zastavil motor a vypnul elektroinstalaci.
V minulosti se už stalo, že piloti přežili podobnou nehodu bez větší újmy na zdraví, když třeba dopadli do koruny stromu. „Bohužel tenhle Jak je zrovna dost těžký, má malou plochu křídel, a padá tak daleko rychleji než třeba Zlín-526,“ vysvětlil Bajzík.
Letadlo díky Stáhalíkovu úsilí nezačalo hořet, ale síla dopadu byla strašná. Oba piloti zemřeli. Když se tragická zpráva roznesla, kondolovaly stovky osobností z celého světa, mezi nimi třeba španělský král Juan Carlos či český prezident Václav Havel.
„Se smutkem jsem přijal zprávu o tragické smrti dlouholetého vynikajícího reprezentanta naší země v letecké akrobacii, mistra světa Martina Stáhalíka. Odchod člověka, který proslavil Českou republiku v oboru, jenž je zrcadlem nejen sportovní, ale i technické úrovně společnosti, je velkou ztrátou pro Aeroklub České republiky, pro sportovní a leteckou veřejnost a především pro jeho nejbližší. Přijměte a tlumočte, prosím, všem, kdo Martina Stáhalíka milovali, obdivovali a následovali, mou hlubokou soustrast,“ napsal prezident v dopise pro Aeroklub.
