POHNUTÉ OSUDY: Zaskočené sousto uvrhlo Káju Saudka do kómatu. Po 9 letech zemřel |
Ten černý den by on a jeho nejbližší nejraději vepsali černou křídou do komína. Nebo spíš černou noc, protože ve čtyři ráno se v Suchdole nad Lužnicí ještě nebudí ani kohouti. Neprobudil se ani on. A přesto se vydal na noční pouť po bytě. Pamatuje si pouze něco. „Vrátil jsem se utahaný z tréninku taekwonda, které jsem dělal rok a půl a strašně mě bavilo. Navíc mě začala bolet hlava, tak jsem sebou praštil do postele a usnul. A probudil jsem se v nemocnici,“ přibližuje David Drahonínský, nyní dvaatřicetiletý, chmurné chvíle ze dne, kdy mu chybělo něco přes měsíc do sedmnáctých narozenin.
Jako zakopaný v písku
Oslňovalo jej bílé světlo, kolem se točili lékaři. „Ptali se, co se mi stalo, já nevěděl. Chtěli, abych hýbal rukama nohama, ale nešlo to. Cítil jsem se jako zakopaný v písku. Ani mluvit jsem nemohl, protože jsem měl nosem prostrčenou dýchací hadičku. Tak jsem jenom kroutil hlavou nebo kýval. Pak mi řekli, že jsem náměsíčný a že jsem spadl ze třetího patra. A že mě těžce zraněného hned po pádu našli mamka s bratrem, táta pracoval v Praze,“ líčí.
Maminku, paní Márii Drahonínskou, ta vzpomínka trápí dodnes. A hledá detaily, jak šlo hrůzostrašnému pádu zabránit. „Nedlouho po úrazu si vzpomněl, že dvě hodiny po půlnoci ho probudila žízeň. Dostal chuť na čaj a šel si ho do kuchyně udělat. Přitom, aby mě nevzbudil, zavřel dveře od ložnice. Kdyby to neudělal, možná bych jeho pozdější kroky po bytě slyšela,“ hlesne.
Lékaři v českobudějovické nemocnici mu vyjmenovali zranění, která si pádem způsobil.„Měl jsem přerušenou míchu, zlomenou ruku, přetržená játra a prasklou slezinu. Slezinu odebrali, játra sešili. A jako bonus jsem dostal zápal plic. Lékaři to viděli špatně, prý jsem měl na kahánku. Ale nakonec docela dobrý, asi jsem měl tuhý kořínek. Stejně si ale myslím, že jsem ten pád přežil jen díky taekwondu. Tělo bylo zpevněné, tréninku jsem dával fakt hodně,“ pokyvuje hlavou.
Myšlenky na nejhorší
Přiznává, že zvláště v prvních týdnech po pádu se mu vkrádaly do hlavy černé myšlenky. „Neříkám, že jsem je neměl. Ukončit to, k tomu nebylo daleko, znám tři takové případy. Jenže jak to člověk může ukončit, když jen leží a vrchol jeho pohybových aktivit je, že koulí očima? Časem mi ale došlo, že mám rodiče a další lidi, kteří mě mají rádi. A rodiče si přece nezaslouží, aby mě přežili. Ty myšlenky přijdou taky v momentě, když se se mnou rozejde holka, zdravá holka, a dostaví se smutek.Ale to se dá zvládnout,“ má jasno.
Probrečený den po vizitě
Netušil, co bude dál. „To nevěděl nikdo z nás,“ vypráví paní Drahonínská. „Ale rozhodně jsme Davidovi při návštěvách neříkali – to bude dobrý, za měsíc nebo dva se postavíš na nohy. Doufali jsme, že se všechno zlepší, ale když mohl jen ležet a hýbat hlavou, nemohli jsme mu dávat plané naděje,“ vzpomíná.
Ze sportovních úspěchů Davida DrahonínskéhoPřed úrazem: ■ 1998 juniorský vicemistr ČR v taekwondu po úrazu |
Po třech týdnech došlo k dosti zásadnímu zlomu. „Pořád jsem se upínal k tomu, že budu chodit, cítil jsem totiž záškuby v nohách, třeba palce sebou občas škubnuly. Říkám – bomba, už skoro hýbu nohama, ale pan primář mě při vizitě uzemnil: Myslíš? To jsou jen takové křeče, ty už chodit nebudeš. Probulel jsem celý den. Ale s odstupem beru jeho slova jinak. Stávalo se totiž, že se pacient dozvěděl, že to určitě rozchodí, když bude cvičit. A nerozchodil. Ten primář mě taky někam posunul, podobně jako řada lidí, kteří přišli po něm.“
Na podzim toho roku se stěhoval do Prahy, kam mezitím přesídlili rodiče. „To byla shoda okolností, táta měl v Praze práci,“ vysvětluje. Jeho novým domovem se stala vinohradská nemocnice, pak rehabilitační středisko v Kladrubech a také pražské centrum Paraple, které pomáhá lidem s poškozením míchy.
„Všude jsem potkával prima lidi. Moc se se mnou nemazlili a to bylo dobře. V Praze za mnou přijel podobně postižený herec Jan Potměšil, který mi spoustu věcí vysvětlil. To byla první injekce. Řekl jsem si, že buď budu ležet a skuhrat, anebo začnu něco dělat, aby to bylo lepší. V Kladrubech se mě rehabilitační pracovnice zeptala, jestli jsem už někdy přelezl z vozíku na postel.Jo, jednou, v Parapleti, říkám, ale to u mě stáli tři, abych nespadl. Tak ať jí to převedu, řekla a seděla si přitom za stolem. Představte si, já to dokázal! Tak jsem se naučil i oblékat a svlékat. Byly to první velké výhry, byť po boji. Měl jsem štěstí na lidi,“ je přesvědčený.
Střední školu v Rakousku, hned za hranicí, kam před úrazem dojížděl, už navštěvovat nemohl, ale po maturitě toužil. A tak si rok po pádu našel internátní obchodní akademii pro tělesně postižené v Janských Lázních.„Být na vozíku je blbá kombinace. Ale být na vozíku a nemít školu, to je úplně na prd,“ usmívá se.
Lukostřelba jako hůlka
Podobně tomu bylo v případě vysoké školy – sám si vyhledal Metropolitní univerzitu v Praze a jel k přijímačkám. Po získání bakalářského titulu pokračoval v magisterském studiu, během něhož absolvoval dva semestry a nakonec i několikaměsíční stáž v Německu. Mezitím však nikdy nezanevřel na sport. Přes plavání a boccii vozíčkářů se dostal k lukostřelbě a začal sklízet úspěchy.
Jaroslav Jiřík byl prvním Čechem v NHL. Zahynul v hořících troskách svého letadla |
„Lukostřelba je úžasná, podobně jako taekwondo – makám na sobě a to se projevuje při závodech. Myslím, že trénuju tvrdě, zkrátka si dokazuju, že na to mám. Tenhle sport se vlastně stal takovou mojí hůlkou, o kterou se můžu opřít. Lidi na střelnici a při závodech na mě totiž nekoukají jako na ‚kripla‘, co má pod zadkem vozík, ale jako na lukostřelce,“ přemítá.
Pozor, je tady David!
Neváhal a začal závodit se zdravými lukostřelci, což jeho pozici ještě posílilo. Zvláště když v roce 2006 získal titul mistra republiky právě na jejich šampionátu. „Tehdy to nikdo nečekal, vždyť mezi jeho soupeři byli i reprezentanti,“ přibližuje Vladimír Brada, trenér sportovní federace Spastic Handicap a Drahonínského osobní kouč. „Jestli byli naštvaní, tak sami na sebe, že dělali chyby, ale David byl už tehdy excelentní střelec. Od té doby všichni vědí, že prohra s ním není žádná ostuda, berou ho jako normálního soupeře.“ „Musejí, on je totiž nesmírný bojovník, strašně poctivý v tréninku, hned tak se nevzdá. Jakmile přijede na závody, ostatní zbystří: Pozor, je tady David! Dneska to budeme mít těžké,“ dodává Martin Polakovič, mistr Slovenska, který s Drahonínským trénuje na střelnici na Tyršově vrchu.
Před čtyřmi lety slavil někdejší taekwondista životní triumf, kterým je zlato z paralympiády v Pekingu. „Byla to moje osobní výhra, se sportem to něco společného mělo i nemělo. Chtěl jsem to dokázat, tak jsem za tím šel, i když jsem měl i štěstí.“
Ještě před stříbrnou medailí z Londýna se rozhodl, že nebude pracovat pouze doma u počítače. „Dozvěděl jsem se, že náměstek VZP hledá do týmu člověka, který může být vozíčkář. Jiní vozíčkáři říkali, že lepit obálky jako nějaká pomocná síla nebudou. Ale já životopis poslal. Bylo mi jasné, že se nikdo nepostaví na hlavu z kluka na vozíku, který vyhrál paralympiádu, ale zrovna jsem dostudoval mezinárodní vztahy, měl jsem i stáž v Německu. Tak třeba proto si řeknou – hele, možná něco umí. A už od ledna tam jsem a obálky nelepím.
Myslím, že člověk to nemá balit předem, hodně toho může ovlivnit sám,“ přemítá.
Důležitější je cesta
Pracuje, trénuje a taky jezdí po základních školách, kde dětem vypráví svůj příběh, třeba před pár dny byl v Opočně. „Myslím, že to dětem pomáhá. Nejenže zjistí, že ani se čtyřmi koly pod zadkem se to nemá vzdávat, ale dneska jsou média plná krádeží, vražd a sebevražd.
POHNUTÉ OSUDY: Akrobat La Putyky na vozíku. Petra Valcháře dostala nehoda k divadlu |
Chybí pozitivní, motivační zprávy, tak se snažím. A taky jim říkám, že medaile, které mám, jsou vlastně bonus navíc. Důležitější je cesta. Díky sportu znám dost lidí, podíval jsem se po světě, zjistil, že hodnoty jsou trochu jinačí. A když se mě děti ptají, jestli přivezu medaili i z paralympiády v Riu, odpovídám, že nepochybně. Šanci má přece každý.“
