Nešťastný hrdina filmu Joela a Ethana Coenů Seriózní muž, vysokoškolský učitel Larry Gopnik (Michael Stuhlbarg), v jednom okamžiku vypálí na rabína otázku: „Proč nás nechá cítit otázky, když nám nedává odpovědi?“ Odpověď Larryho neuspokojí, stejně jako ty ostatní, jež ve snímku slyší. Bytost, na niž si stěžuje, je Bůh, svým způsobem další z protagonistů snímku. Je to vskutku podivuhodný hrdina – neproniknutelný tak důkladně, až se ani nedá s určitostí říct, že je ve filmu vůbec přítomen.
Možná jeho absenci jen zakrývá svévole autorů, kteří Larryho v zastoupení vyšší moci trápí. Nikoliv ale bezúčelně, alespoň z hlediska diváka, který na plátně Larryho strázně sleduje. Když film skončí, je na tom možná dost podobně jako hrdina snímku ve chvíli, kdy se rabína ptal. Jenomže právě možnost procítit nějakou otázku je jeden z nejvzácnějších darů, jaký si člověk ze setkání s uměleckým dílem může odnést, do jaké míry se člověk ztotožní se způsobem, jímž autoři odpovídají, může být vedlejší. Seriózní muž bratrů Coenů tuhle šanci dává a činí tak s neokázalou suverenitou. Jeho zhlédnutí může vyvolat dlouhou diskusi, nikoli o kameře, výkonech či kvalitách scénáře, ale... o životě.
Nejžidovštější film Díla Joela a Ethana Coenů bývají přijímána pozitivně, často ale s následující výhradou – autoři jsou velmi talentovaní, ale také potměšilí hračičkové, kteří si se svými postavami a také s filmem samotným jen cynicky hrají, vytvářejí nápaditá stylistická cvičení, ale za sžíravým humorem jejich snímků je odtažitost a pohrdání lidmi.
Vždycky mi tahle kritika připadala nepřípadná a ve filmech té dvojice jsem nacházel málo samoúčelnosti a až překvapivě hodně starosvětsky působícího moralismu, možná dost skepse, ale určitě ne cynismus, alespoň ne ve smyslu laciné pózy. Jistě, lidé v jejich snímcích bývají směšní a často se chovají hloupě. Ty charakteristiky ale Coenové berou jako podobně samozřejmou součást lidství jako je dvounohost, jejich konstatováním výpověď nekončí, ale začíná. „Činy mají následky, alespoň v téhle kanceláři,“ připomene v Seriózním muži Larry odmlouvajícímu studentovi. A ve filmech dvojice to vždycky tak je, většinou to jsou důsledky nezamýšlené, zhusta legrační a někdy až krvavě katastrofální. V Seriózním muži možná až nenápadným způsobem kosmické.
O posledním filmu Coenů se píše jako o jejich nejosobnějším – je pro to dost důvodů. Odehrává se v roce 1967 v uzavřené židovské komunitě ve městě Minneapolis, kde autoři vyrůstali, v dané době navíc Joelovi Coenovi bylo přibližně stejně jako synovi hlavního hrdiny. Je to také snímek, který si autoři připustili nezvykle blízko k tělu – kvůli všem těm komicky pronikavým disputacím a nesmlouvavým fórkům si jeden může snadno nevšimnout, že v něm jsou také scény z celé filmografie dvojice snad vůbec nejjímavější. Jedním z centrálních témat snímku Coenů je také jejich vlastní tradice – židovství. Jeden kritik Seriózního muže dokonce označil za „nejžidovštější film všech dob“ .
Z Haliče na předměstí Prolog filmu se odehrává v 19. století v zapadlé haličské vesnici. Manželský pár (on racionálně založený, ona vždy připravená na setkání s nadpřirozenem) řeší, jestli jejich nečekaná návštěva je zlý duch dybbuk, nebo ne; ta otázka zůstane nezodpovězená. Svět, v němž se scénka odehrává, je „tmářský“, řízený pravidly archaické tradice, neosvětlený. Film přeskočí o několik desetiletí, v kontextu historie o pouhý okamžik, mezi potomky postav z prologu, a vše je jinak. Jsou to lidé vykonávající důstojné středostavovské profese, často provázané s vědou – matematik, lékař, právník. Osvojili si myšlení a jazyk osvícenství a racionalismu. Svět, v němž žijí, je do posledního kouta osvětlený, jeho linie jsou až nudně přímé a přehledné. I jejich těla jsou prosvícena rentgenovými paprsky. Z jidiš se stal mrtvý jazyk, tradice přežívá v synagoze a ješivě, kde znuděné židovské děti poslouchají výklady v (pro ně) cizím jazyce o (pro ně) cizím světě. Z jiného pohledu se ale nezměnilo vůbec nic; i tyhle vzorové obyvatele novověku trápí stejná nejistota, stejné otázky jako jejich „zaostalé“ předky: Co a proč se to s námi děje?
Inspirací pro Seriózního muže byla podle Coenů biblická Kniha Jób (podobná sdělení je od autorů, kteří jako námět komedie Bratříčku, kde jsi uvedli Homérovu Odysseu, potřeba brát s jistou rezervou). Larry Gopnik – na rozdíl od svého starozákonního předobrazu – není člověk nijak zvlášť zbožný, o své dobrotě je ale přesvědčen. S jeho životem to ale jde šejdrem.
Syn Danny (Aaron Wolff) chodí po domě jako zombie, schopný zajímat se jen o televizi a příležitostný joint. Dcera Sarah (Jessica McManus) tráví většinu času pohříchu marnou snahou dostat se do koupelny, kde si Larryho bratr – ztracenec Arthur (Richard Kind) – vysává hnis z cysty na krku. Manželka Judith (Sari Lennicková) mu oznámí, že ho opouští s nesnesitelným Sy Abelmanem (Fred Melamed), v práci se Larry dostane do konfliktu s dříčským korejským studentem Clivem (David Kang), jenž mu podstrkuje úplatek. Komise, která má rozhodnout o hrdinově definitivě, dostává anonymní dopisy. Nemluvě o zlověstně působícím gójském sousedovi a předzvěstech společenské bouře konce 60. let, již mimo jiné zosobňuje i vnadná sousedka podezřele volných mravů.
Mlčí věda i bůh Na Larryho je toho trochu moc, ptá se, kde a jestli vůbec udělal nějakou chybu, jestli mu bůh nebo osud tou sérií kalamit chtějí něco sdělit a co by to asi tak mohlo být. Jako vědec a člen židovské obce má dva systémy, v nichž může hledat oporu – racionálno vědy a víru. Oba mu ale nabízejí odpovědi možná ne vysloveně pomýlené, ale nedostatečné a tak či onak omezené.
Věda je v Seriózním muži svět těžko pochopitelných paradoxů a složitých rovnic. Viz scéna, v níž Larry nabádá žáky, aby se nabiflovali – tedy s určitostí si osvojili – dlouhatánský vzorec, který je základem Heisenbergova principu neurčitosti. Arthur ve své nepraktické genialitě pracuje na vševysvělujícím modelu vesmíru, kterému říká Mentaculus a který snad může být člověku užitečný při hazardu, spíš je ale dokladem rozpadu osobnosti svého tvůrce.
Představitelé organizované víry, dva rabíni, jež Larry navštíví, mu nabídnou jen dobře míněné, leč povšechné floskule. Ten mladší a naivnější z nich předvede komicky entuziastický výstup o tom, jak je třeba vidět krásu a boží přítomnost i v tom nejobyčejnějším („Podívejte se na parkoviště!“ – ta věta ve finále získá dimenzi hrozivého proroctví), starší se ho snaží upokojit kouzelně suchou anekdotickou historkou, jejíž pointou je, že těmi největšími tajemstvími nemá význam se moc znepokojovat.
Třetí rabín, ten nejslovutnější, na Larryho nemá čas. Hrdinova životní situace se mezitím dál a dál zhoršuje, ve finále do ní zasáhnou síly přesahující dimenze jednoho předměstí, tón filmu se tou intervencí změní z hořce komediálního vyprávění k čemusi o dost temnějšímu. Larry ani v tom momentě není o nic vědoucnější, než byl na začátku, na jeho pocitu nezaslouženě perzekvovaného se nic nezměnilo. Možná ale s hrdinou Seriózního muže skutečně bylo něco v nepořádku: v jediné scéně, kdy nějaká odpověď – sice jednoduchá a svým způsobem očekávatelná, zároveň ale hluboce rezonující – zazní, Larry u toho není.
Seriózní muž je ve filmografii Coenů snímek možná nejméně nápadný, přednosti autorů v něm ale vynikají mimořádně. Považuji za ně především cit pro přesnost, míru, načasování a odhalující detail. Díky tomu film, který svou stopáží nevybočuje z normy, může obsáhnout množství poloh a témat, aniž by je přitom jen zběžně registroval, a působit jako zasazený do světa obývaného živoucími bytostmi. Ve scénáři nepřebývá ani slovo, konverzaci často supluje výmluvná grimasa, někdy blízko hranice pitvoření, ale nikdy ne za ni. Zapamatovatelnými se tak stávají i postavy, jež ve filmu prakticky nic neřeknou, jenom kdesi projdou. Je to často velmi legrační, zároveň ale tyhle drobnůstky diváka mohou vtahovat do světa, v němž se Seriózní muž odehrává, činit ho důvěrně známým. V jistém slova smyslu se Coenům podařilo ve filmu naplnit klišé, podle nějž „není malých rolí“.
Svět výmluvných grimas S podobnou přesností a pečlivostí budují autoři i postavy hlavní, Coenové obsadili většinou herce židovských divadel.
Rozbolavělá a ukřivděná vyvalenost Michaela Stuhlbarga v roli Larryho, jako by vždy podvědomě počítajícího s tím, že schytá další ránu, se za celý film nestane monotónní. Zvláštní zmínku zaslouží Richard Kind jako hrdinův bratr (jedna z nejsmutnějších postav filmografie Coenů) a především Fred Melamed, který ze Sy Abelmana vytvořil falešně dobrácké monstrum, jemuž by člověk rád oplatil každý vlídný úsměv vynalézavou torturou (může se opřít o skvěle napsané repliky, v nichž Coenové přesně napodobují dnes tak rozšířený vlezle terapeutický styl).
Seriózní muž není ten nejdiváčtější film dvojice, není to ale ani samoúčelný rébus, vše se v něm říká a ukazuje víceméně přímo. Autoři v dialozích i obrazech uplatňují svůj vtip, chytrost, někdy hodně černý sarkasmus – například výměny mezi Larrym a Clivem, případně jeho otcem jsou zároveň chytré a k popukání, nemluvě o tom, po zhlédnutí Seriózního muže už není možné pustit si Santanovu desku Abraxas a udržet při tom vážnou tvář.
Výrazněji než v jiných filmech Coenů vyniká jeden jejich méně nápadný „trademark“ – skepsí nasycená, ale přesto chápavá empatie vůči postavám, byť by byly sebesměšnější. V několika momentech filmem probleskne obnažená citovost: v nočním rozhovoru Larryho s Arthurem u motelového bazénu, ve snové scéně, jež krátce a účinně evokuje hluboce zakořeněnou (a oprávněnou) židovskou paranoiu z toho, že „ti druzí“ se je chystají vybít, v radě, kterou Dannymu po bar micva udělí starý rabín Marshak.
Jak přijmout tajemství Za leitmotiv Seriózního muže bývá označována věta „Přijmi to tajemství“. Ta jako by odkazovala k filmům jiného slavného židovského filmaře – Woodyho Allena. Tázající se hrdinové jeho filmů také často dojdou k tomu, že účelnější než pátrat po smyslu je hodit otázky za hlavu, otevřít si lahev a pustit jazz. V Seriózním muži je toto přijetí úkol až nadlidsky těžký. Podle posledního obrazu filmu Coenů obnáší přijmout skutečnost, že člověk stojí tváří v tvář síle, jež je smrtelně nebezpečná, nevyzpytatelná a nepochopitelná, možná nevedená žádným plánem a účelem, vše znicotňující a tak přítomná, jak to jen jde.
To aby si pak jeden rychle vzpomněl, co že to Jefferson Airplane zpívali o lásce.
***
Je to snímek, který si autoři připustili nezvykle blízko k tělu. Kvůli všem nesmlouvavým fórkům a disputacím si jeden může snadno nevšimnout, že v něm jsou scény z celé filmografie Coenů snad nejjímavější.
Seriózní muž je ve filmografii Coenů snímek možná nejméně nápadný, přednosti autorů v něm ale vynikají mimořádně. Považuji za ně především cit pro přesnost, míru, načasování a odhalující detail.
FILM TÝDNE
Seriózní muž (A Serious Man, USA 2009) scénář a režie: Joel a Ethan Coenové hrají: Michael Stuhlbarg, Richard Kind, Fred Melamed a další. česká premiéra: 19. srpna
O autorovi| Ondřej Štindl, redaktor LN
