Čerstvě ovdovělá žena z Hané a mizantropický pražský pábitel. To jsou protagonisté dvojice „famáckých“ dokumentů, které zásluhou Čestmíra Kopeckého vstupují bok po boku do kinodistribuce.
Celovečerní dokumenty do českých kin prorazily ve velkém už před několika lety, kratší stopáže však mají cestu na plátno stále ztíženou. Jednou z metod, jak jim pomoci, je právě sdružování středometrážních titulů k sobě. Samozřejmě pomáhá, když mají něco společného. Například pět let starý snímek 4 věci nakombinoval čtveřici filmů dosti nesourodých. Na spojení dokumentů Všechno je sračka a Od višní do višní je nejcennější jejich kontrapunktičnost.
Hrdinou prvního jmenovaného filmu je Miroslav David - stárnoucí podivín, zajímavý víceméně jen tím, že žil s Olgou Hepnarovou několik měsíců předtím, než v roce 1973 schválně najela nákladním autem do lidí a osm zabila. O nešťastné dívce padne v třiadvacetiminutovém dílku jen pár zmínek a režisér spojení mezi oběma aktéry zoufale evokuje předčítáním Davidových dopisů Hepnarové.
Rozumy v trenýrkách Jinak film sestává z nesouvislého plácání muže, který je sice evidentně sečtělý, ale přes všechny zkonzumované knihy zůstává zahořklým, vulgárním dědkem. Nabízí se domněnka, že nám Weinreb exhibicionistického muže (David se před kamerou nejradši promenuje v trenýrkách) předkládá jako kuriozitu, která se sama zkarikuje. Použité, dosti školácké narativní postupy (komentář mimo kameru, zmíněné čtení dopisů) a režisérův nekoukatelně artistní předchozí film Medvěd dávají tušit, že si Weinreb myslí, že skrze Davidovo kuchyňské rozumování vypovídá něco hlubokého o naší existenci.
Školácky zpočátku působí i Od višní do višní. Režisérka Jana Boršková hned na začátku sama předstoupí před kameru a se srdcem na dlani divákovi vysvětlí, co mu chce ukázat a jak by film podle ní měl dopadnout. Její promluvy do kamery snímek traktují jako refrén, přestože jeden nemá příliš chuť lézt dívce do soukromí.
Boršková navíc neodbytně leze do soukromí své matce. Je to právě ona, koho ve filmu portrétuje -poté, co nestihla natočit dokument o svém otci. Velkou část hodinové stopáže zabírají výjevy z otcovy milované zahrádky kdesi za Přerovem, o niž se matka teprve učí starat, jiné scény pocházejí z matčina bytu či ze hřbitova. Protagonistka filmu se dolézavé kameře aspoň zpočátku brání a režisérka do výsledného filmu používá i tyto záběry. Jistě, jde o určitou formu autoterapie, ale samotná autenticita ještě výpověď nezaručuje a divák je tímto způsobem tlačen do nepohodlné pozice voyera.
Vítězství navzdory Od višní do višní však diváka nakonec přemůže. Stane se tak pozoruhodně dvojsečným způsobem: díky režisérčině zprvu nesympatické tvrdohlavosti, ale i díky matčině vzdoru vůči ní a hlavně díky postavě matky samotné. Z hašteření mezi ženou a její dcerou se nakonec vyloupne obraz osobnosti, která se dokáže radovat z maličkostí, čerpá ze své přirozené spirituality a má hluboce lidskou úctu ke světu. Zdánlivě náhodný leitmotiv vlaku nabere tíhu symbolu údělu a hanácká rovina zarámuje několik momentů tiché krásy spočívající v úlevném nazření, že i absencí něčeho (v tomto případě otce) může vzniknout něco jiného, nová kvalita či hodnota.
Od višní do višní dojímá oslavou pečlivosti, dělnosti, práce, přirozených hodnot; ve Všechno je sračka zpupně tlachá člověk, který se jim vymyká. Boršková je v posledku pokorná, Weinreb arogantní. Vkrádá se sice myšlenka, že se ty filmy navzájem potřebují - ale Boršková snad brzy začne točit i filmy, které budou stát samy o sobě.
Od višní do višní
Režie: Jana Boršková
Všechno je sračka
Režie: Tomáš Weinreb
