Markétu Pilátovou bychom snad mohli přiřadit k takzvaným „útěkářům“ - prozaikům, kteří své náměty čerpají z pobytů v dalekých krajích. Ale na rozdíl od Petry Hůlové, Martina Ryšavého či Báry Gregorové si z exotické destinace nebere pouze postavy, příběhy a prostředí, ale vychází také z místní literární tradice. Její knihy, co se týče jazyka, stavby příběhu, ale především vášně a svobody, s jakými jsou vyprávěny, odkazují více k latinskoamerické literatuře a kultuře vůbec než k tradici české. A ještě něco: na rozdíl od většiny současných českých autorů se nebojí velkých příběhů.
Ve své prvotině Žluté oči vedou domů se odvážila až do blízkosti brazilských telenovel - kniha je plná emocí a dějových zvratů, vášně, lásky a smrti. Čtenář si co chvíli říká, jestli už to není trochu moc, nechce přece číst sentimentální kýč, ale je znovu bez milosti strháván příběhem. A Pilátová onu křehkou rovnováhu udrží až do konce, mimo jiné i díky ukázněné a vyvážené kompozici knihy. Toto balancování není bezúčelné: skrze něj se autorce daří vystihnout jihoamerický způsob prožívání světa, povahu lidí, kteří se stejně jako jedna z hlavních postav „dokážou smát i brečet na sebemenší povel svého patetického srdce“.
Druhý román Pilátové je ještě o poznání drzejší; už ten název: Má nejmilejší kniha. Co nás čeká, začínáme tušit už asi na třetí stránce -metaforičnost, vášeň pro vyprávění samé, žádný ohled k tomu, co v reálném světě je či není možné. A další stránky nás v těchto ohledech nezklamou. Očekávají však také něco od nás: nepředpojatost a také pozornost, tahle kniha se nedá číst v ukradených chvílích cestou z práce.
Děj románu je natolik spletitý, že se nedá ani přibližně převyprávět. Není zde hlavní hrdina ani hrdinové, ale osm zdánlivě neslučitelných postav, jejichž příběhy se klíčovým způsobem protnou a spojí. Uzlovým bodem je Hadí institut ve Velikém městě kdesi v Jižní Americe. Jeho zakladatel, ctižádostivý Michael Vidal, zde zkoumá hadí jedy. A jeho metody jsou přinejmenším nevybíravé.
Ten, který nesmí nikdy nudit Kromě zmíněných postav jsou tu ještě dva napůl mytičtí hrdinové, jejichž promluvy jsou i graficky odlišeny od zbytku knihy - Ten, který tetuje, a had Haré. Tatér je vypravěčem románu, uvádí jej, několikrát vstupuje do toku textu a rovněž knihu uzavírá. Je ale zároveň postavou, téměř proti své vůli se stává aktérem vlastního vyprávění. Hlas hada Harého se v knize objeví jen několikrát, je tištěn kurzivou, stejně jako všechny zde popisované sny. Ostatně Haré komunikuje s lidmi především skrze sny. Promluvy Harého a především tatéra jsou jakýmsi klíčem, nápovědou k celému románu.
Ten, který tetuje, čerpá své příběhy ze stejného pramene jako Šeherezáda - jeho zákazníci, překupníci drog, se během tetování nesmí ani vteřinu nudit. „Stačí jeden nudný příběh a změním se na Toho, kdo umírá.“ Kniha nás tak drží v napětí, vyprávění je strhující. A tak si necháme líbit i takové nehoráznosti jako doktora Vidala, který se ze záhrobí vrací splnit domácí úkol, dívku Pajitu, která políbí hada a získá hadí moudrost, či protidrogovou specialistku Pulu, která musí zatknout vlastní matku. Jak říká jedna z postav, „svět je nevyzpytatelné místo“.
Mou nejmilejší knihu lze číst jako epos o Velikém městě, jehož předobrazem je Buenos Aires a částečně i Sao Paulo. Jen zde se mohou potkat lidé tak rozdílných původů, jazyků a osudů, jen tady může být zároveň Vidalův institut i tatérova bouda ve slumu Velkého okraje. Jen zde jsou sny o hadech stejně skutečné jako kabely internetového připojení. Jak říká psycholog Otto ve chvíli, kdy se dozví o svém židovském původu: „V Latinské Americe, kde všichni byli odněkud nebo s někým promíchaní, nikdy nikoho nenapadlo se na věci takhle ptát. Nikoho nezajímalo, odkud lidi jsou. Všichni byli jiní.“
Nad všemi příběhy se vznáší refrén hadí písně, zaklínadla o bílém hadovi stočeném v kořenech. Vyzývá k rozpletení kořenů, k hledání začátku, který je i koncem, k hledání sama sebe. Had je i spojnicí světa slovanského a latinskoamerického - ona titulní „nejmilejší kniha“ je tatérova sbírka slovanských pohádek, kde nechybí ani ta o bílém hadovi.
I druhý román Markéty Pilátové tak překvapivě drží pohromadě. Všechny jeho vrstvy od motivů, postav a příběhů přes jazyk, metaforiku a vypravěčskou strategii až k celkové struktuře odkazují k pevnému uzlu Velkého města, které se „rozprostíralo všude, roztahovalo se až ke konci světa, přepadávalo přes jeho okraje a dotýkalo se všech lidmi nepochopených věcí.“
***
HODNOCENÍ LN **** z *****
Markéta Pilátová: Má nejmilejší kniha
Praha, Torst 2009
Průvodkyně vzdálenými světy Markéta Pilátová (* 1973) je česká spisovatelka a novinářka. V současnosti učí potomky českých krajanů v Buenos Aires češtinu.
