PETR BORKOVEC
Proč rád čtu polskou poezii? Těžká otázka, na kterou je víc odpovědí. První mě napadá tahle: Básník a neuvěřitelně výkonný překladatel z mnoha jazyků Stanisław Barańczak napsal v jedné eseji, která se týká psaní veršů, že básník je prostoduchý partner v kabaretu, v němž roli hlavního komika hraje svět. Chytřejší z dvojice neustále obludně žvaní a úkolem toho druhého, básníka, je skákat mu do řeči, břitce odpovídat, chytat ho za slovo atp. Barańczak píše, že básník dává tomu šílenému proudu lidský rozměr, a že poezie je tedy vždycky formou jistého protestu.
Myslím, že taková metafora se musela zrodit právě v hlavě polského básníka: český básník by na svět a protest tolik nemyslel. Vždycky se mi líbilo, že u polských autorů je obtížné oddělit báseň „politickou“, „angažovanou“ od „intimní“ nebo „metafyzické“: všechno tohle se v nich odehrává naráz a podobné rozdělování ztrácí smysl. Poprvé jsem se s tím setkal ve verších básníka Nové vlny Adama Zagajewského, jehož tvorba pro mě znamenala skutečný vstup do polské poezie: báseň o řízení auta a projíždění krajinou je u něj zároveň malou esejí o polských dějinách; poslech Mahlera a myšlenky o smrti si nepřekážejí s glosováním polského exilu. A jsou to básně křehké, s delikátními postřehy a paralelami, a dojemné. Jsou vzdělané, a nevadí to. Myslím, že ani mladší polské poezii (třeba Swietlicki, Baran, Ekier, nově Tadeusz Dąbrowski) to, co popisuji, neschází. České ano.
Autor (1970) je básník a překladatel, redaktor revue Souvislosti
Pepíci a upjatí konzervativci?
PETRA HŮLOVÁ
Cizí kraje mohou dobře plnit mimo jiné také roli nastavených zrcadel a Polsko se, pokud máme dostatek sebevědomí a zdravé sebekritiky, k takovému účelu hodí znamenitě. Toto zrcadlo pro nás totiž nedopadá nejlichotivěji. Poláci říkají Čechům Pepíci, což jen recykluje náš starý známý cejch švejkování a pohodlnosti. Ačkoli to patří mezi klišé, která citlivku mohou urazit, právě taková také nejčastěji o něčem svědčí.
„Malý národ, který chce přežít nepříznivé okolnosti, se musí přizpůsobit. Tomu se naučil od Habsburků i za protektorátu Čechy a Morava,“ píše polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygieł ve svém bestselleru Gottland. Není divu, že kniha dostala cenu polských čtenářů, novinářů a knihkupců, když si v ní autor tak rád bere Čechy, respektive Československo na paškál a místa, kde nás srovnává s Poláky, pravidelně dopadají v náš neprospěch. Na rozdíl od československé exilové vlády ta polská v roce 1945 odmítla napochodovat do Stalinovy náruče, nemáme ani žádného Gomułku, který by dal v osmašedesátém za československé vedení Rusům najevo, že jsme připraveni se bránit, a dokonce ani dost odvážných herců. A tak ve filmu Fera Feniče o poslední noci komunismu Zvláštní bytosti hráli Poláci, protože se žádný český herec nechtěl ani v roce osmdesát devět zhostit hlavní role. Tolik nelichotivé momenty, které Szczygieł ve své knize z nedávných českých dějin vypichuje.
Mohl si přece vybrat i jiné, nebo ne? Budiž nám útěchou, že ani některé další evropské země na tom nejsou prizmatem Poláků o moc lépe. Jak dokládá mapa Evropa očima Poláků, kolující již nějakou dobu po internetu, kde najdete Slovensko pod názvem „Čechy 2“, protože o Slovensku se v Polsku nic neví. Nepěkné označení „Malý Hitler“ patří Rakousku, Litva je jednoduše „Naše“ a Francouzům, jak vám každý Polák potvrdí, právem náleží přezdívka „Srabi“. Dvojnásob zamrazí po nedávných událostech na smolenském letišti překřtění Ruska na Katyň – jde totiž o mapu, která vznikla ještě před onou tragédií.
Některá alternativní označení evropských zemí není Čechům třeba vysvětlovat. „Ikeu“ známe i z Entropy Davida Černého a „Mafie“ je jasná Itálie podobně jako „Guláš“ Maďarsko. S přezdívkou Dánska „Gang Olsena“ bychom si už tak snadno rady nevěděli, příslušný dánský televizní seriál totiž v české televizi neběžel, a Kazachstán překřtěný na paní Stanislavu by byl hlavolamem pro každého.
Někteří zvlášť vztahovační Češi by se bezpochyby dovedli ošívat i nad relativně dobrosrdečným označením Pepíci, ačkoli ti povážlivě blednou v porovnání s obrázkem šmelinářů v teplácích, tak běžným pro českou představu Poláků devadesátých let. A dnešní Poláci jsou pro nás čím? Upjatými konzervativci? Pánbíčkáři? Zemí, která tragicky přišla o svou elitu? Nebo snad nevíme?
To by v tom byl čert, aby nám literatura nepomohla nalézt odpověď. Pointa je to sice poněkud svazácká, ale radost o to upřímnější. Že jsou to právě Poláci, kdo je letos čestným hostem Světa knihy, největšího českého knižního veletrhu.
Překlady z polštiny dávají nám Čechům možnost zpětné vazby. A naší literatuře. Snad dopadne ve srovnání s tou polskou lépe než polská představa o českém národním charakteru.
A ten polský? I tady se nechme překvapit, s čím letos do Prahy přijedou polské knihy.
Autorka (1979) je spisovatelka, za své knihy získala cenu Magnesia Litera, Cenu Jiřího Ortena a Cenu Josefa Škvoreckého
Ohlodávání Polska
JAROSLAV RUDIŠ
Co hledám v polské literatuře? Možná to, co nenacházím v té české. Vím, že Poláci milují Hrabala, Haška nebo Kunderu, že mají rádi naši ironii a sebeironii, které jim z mnoha důvodů asi nejsou vlastní a jsou dost možná výrazem našeho malého sebevědomí, ale to sem asi nepatří. Já zas mám rád jejich vážnost, co není úplně vlastní nám a je možná výrazem jejich velkého národního sebevědomí a hrdosti, ale to sem také asi nepatří. Nebo možná přece jen trochu ano.
Zajímá mě jejich někdy až bolestivé ohlodávání a ohledávání polské historie a zejména míst, odkud autoři pocházejí, či kam je dějiny nahnali, kde nyní jsou, kde žijí. Proto rád čtu například romány Olgy Tokarczukové. Její atmosféricky snivé, polsko-sudetsko-magicko-realistické příběhy Pravěk a jiné časy a Denní dům, noční dům na mě svého času zapůsobily jako zjevení a chtěl jsem okamžitě s batohem vyrazit na polskou stranu Krkonoš a Orlických hor, ale zatím jsem se k tomu nějak neodhodlal a zůstal sedět hezky česky za pecí.
A proto mám rád i syrového romantika Andrzeje Stasiuka, možná posledního romantika vůbec? Jeho Haličské povídky jsem četl dvakrát a i teď v nich občas zalovím a vytáhnu nějaký ten zhuštěný silný příběh, v nichž se ve vodkových oparech zjevují duchové opilců bloudících v temných stínech kraje pod Duklou, kam jsem chtěl hned po prvním čtení také vyjet, ale zatím jsem se k tomu rovněž nedostal. Čím to je, že polští autoři umí tak skvěle vykouzlit atmosféru místa?
Vedle Tokarczukové a Stasiuka by se asi měla zmínit Dorota Masłowská, ona hodně rychlá, hodně mladá a jazykově hodně divoká polská krev a její příběh o partě šusťákových výrostků Červená a bílá, jenž do češtiny skvěle přebásnila Bára Gregorová. Někde na patře mi po ní zůstal ten silný pocit špíny, frajerství a nicoty z polských předměstí, co bych jednou také rád poznal na vlastní kůži.
A shodou náhod právě čtu starší, ale nejen v Polsku velmi slavný román Pawła Huelleho Davídek Weiser, který před lety vydala Mladá fronta a já si ho také před lety koupil ve výprodeji, protože mi ho doporučila právě Bára. Čtu ho až teď, baví mě hodně a mám chuť zajet do Gdaňsku, kde se odehrává. Takže že bych si tohle léto konečně sbalil batoh a prochodil Polsko po stopách literárních příběhů a hrdinů? Uvidíme.
Autor (1972) je spisovatel, autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel a Potichu. Jeho nový román Sex Pistols vyjde na podzim
