Američan Robert Schnakenberg v komiksové knize Tajné životy slavných spisovatelů okázale ignoruje zásadu, že směšovat spisovatele a jeho dílo je nevhodné.
Z životopisů převážně anglosaských autorů (kromě Balzaka, Tolstého, Kafky a Sartra) vybírá pikantní, zábavné či kuriózní momenty, ze kterých pak skládá jejich portrét. Zaměřuje se přitom na výstřednosti v tak rozdílných oblastech jako sexualita, politická orientace a náboženské sklony. Jestliže kupříkladu Chesterton, který konvertoval ke katolické církvi, býval pro katolíky jakousi „výkladní skříní“, která měla této denominaci získat nové stoupence, z konverzí Chestertonových dnešních literárních kolegů si dnes Schnakenberg tropí jen posměch. Referuje o spisovateli J. D. Salingerovi, který vyzkoušel zenbuddhismus, hinduismus, charismatický proud katolického křesťanství a každou chvíli se vytasil s nějakým novým náboženským „ismem“, který pak jeho rodina musela následovat. Autor píše i o Sartrovi, který několik měsíců před smrtí přiznal: „Necítím, že jsem produktem náhody, smítkem prachu uprostřed vesmíru, ale jsem někým, kdo byl očekáván, připraven a předpovězen, jsem někým, koho sem umístil Stvořitel, a tato teorie stvoření vede k existenci Boží“ – což autor Sartrovi vzhledem k věku „odpouští“ a zřejmě přitom souhlasí se Simone de Beauvoir, která slova svého druha odbyla jako „senilní převlékání kabátu“.
Nobelova cena míru Hitlerovi Autor si všímá i neobvyklých spojení či přátelství, třeba toho, že T. S. Eliot si doma pověsil portrét komika Groucha Marxe, jehož byl příznivcem. Rád překvapuje: třeba tím, jak autoři považovaní za vážné dokázali tropit drsné šprýmy (T. S. Eliot, V. Woolfová), tím, že „duchovní otec“ beatniků Kerouac byl ke stáru konzervativcem podporujícím válku ve Vietnamu nebo tím, jak četní modernisté měli až „pravicově reakcionářské“ názory – Gertruda Steinová prý chtěla Hitlerovi dát Nobelovu cenu za mír za to, že Německo zbavil „otravných židů“. Autorův přístup může připomínat Johnsonovu knihu Intelektuálové. Celkově má ovšem Schnakenberg k Johnsonovu moralizování daleko, mnohem více než na samotné spisovatele útočí na jejich interprety – literární vědce a kritiky, kteří se podle něj utápějí v neplodných spekulacích. S gustem například líčí, jak Hemingway srazil k zemi recenzenta, který o něm napsal, že jeho styl je „nalepováním falešného ochlupení na hrudník“.
Nesouhlasím ale s názorem jiného recenzenta, podle nějž při Schnakenbergově přístupu k autorům jejich dílo „automaticky mizí“. To, o čem Schnakenberg píše, poskytuje další kontexty, v rámci kterých jejich tvorbu můžeme vnímat. Pokud Sartre před smrtí tvrdil: „Mluvil jsem o zoufalství, protože se to nosilo; nikdy jsem ale zoufalství nezažil, ani jsem ho nechápal jako svou součást“, tak se to přece silně týká i jeho díla. Když se o J. R. R. Tolkienovi dočteme, že tento špatný řidič nenáviděl automobily a byl postrachem ostatních motoristů, protože se na oxfordské silnici s pokřikem „Hrr na ně a rozprchnou se“ snažil narážet do jiných vozidel, může to mimo jiné spoluosvětlit roli, jakou technika hraje i v Pánu prstenů.
Kniha je psána lehce a svižně, na vrub toho jdou asi i zjednodušení a chyby – Vergilius kupříkladu nebyl básník řecký, ale římský. Více mne ale mrzí, že Tajné životy slavných spisovatelů nejsou delší a že se v nich nevyskytla kapitola třeba o Milanu Kunderovi. A pokud by česky vyšla i další autorova publikace – Tajné životy velkých filmařů – rád si přečtu i tu.
***
Robert Schnakenberg: Tajné životy slavných spisovatelů
Knižní klub, Praha, 2010, 304 str.
lidovky.cz
Rozšířenou recenzi najdete na www.lidovky.cz/kultura
