Chris Wickham v knize Dědictví Říma s podtitulem Dějiny Evropy od roku 400 do roku 1000 ukazuje, že odpovědi na první dvě otázky nám ozřejmí falešnost předpokladů stojících na pozadí otázky třetí. Pád Říma se přetřásá mezi vzdělanci už po staletí. Je to přelomový okamžik, který nastavuje zrcadlo pomíjivosti ambicí naší doby. Jak je možné, že se najednou rozpadl kolos jako starý Řím, ptáme se, ohlížeje se bojácně přes rameno. Morální úpadek, kulturně-politické hnití, populační krize, vojenské nájezdy, nezvládnutá expanze? Všechny tyto příčiny si odříkáváme a stejným dechem nacházíme paralely v současnosti. To, že si podobné otázky klademe, je o to překvapivější, že základní dějepisné skutečnosti pozdního Říma a raného středověku jsou dnes historikům více méně známy. Podle toho, z jakého úhlu se na věc díváme, se pád Říma buď nekonal vůbec, anebo měl mnohem menší význam, než mu přisuzovalo pozdější dějepisectví. Odoaker nesesadil Romula Augusta proto, že by chtěl zbořit římské instituce. Naopak usiloval v jejich rámci o prestižnější pozici. Východní, a v té době důležitější část říše, měla před sebou ještě téměř tisíc let existence. Oblasti, na které se dnes díváme s povýšenou shovívavostí, byly mezi 5. a 11. stoletím skutečnými centry světové politiky a kultury. To, že se zarputile soustředíme na osudy Západu, naše porozumění světu raného středověku hluboce ochuzuje.
Wickham před námi rozprostírá pestrý obraz této opomíjené doby. Začíná tím, že představuje Řím v méně lichotivém světle. Římská násilná justice, která stála vzorem pozdější inkvizici, či složitý byrokratický aparát, fungující na základě protekcí a úplatků, jistě nejsou to první, na co si student dějepisu vzpomene. Ani takzvaná vzdělanost nevychází z Wickhamova popisu jako jednoznačné pozitivum. Období druhé poloviny prvního tisíciletí se neslo ve znamení kontinuity s Římem, zároveň se muselo vypořádat s novými kulturními vlivy a populačními i etnickými změnami. Záleží čistě na úhlu pohledu, zda budeme tvrdit, že se pět set let po pádu Říma mnoho nezměnilo, nebo naopak že se změnilo úplně vše. Také proto věnuje Wickham celé dvě kapitoly světu středověkého islámu a další tři kapitoly orientálním státům.
Více než boření mýtů středoškolského dějepisu je ale Wickhamova kniha důležitá svým přístupem, který by svědčil i historiografii novodobé. Dějinné události popisuje z pohledu jejich účastníků tak, aby dávaly smysl. Dívámeli se pak s ním na první tisíciletí bez pocitu teleologické nevyhnutelnosti, pochopíme, jak mnoho měli Evropané koncem prvního tisíciletí společného se svými starořímskými předky a zároveň jak málo společného s nimi máme my dnes. Uvědomíme si pak, s jistou dávkou zaslouženého studu, že svého historického dědictví jsme strůjci především my sami.
***
LITERATURA FAKTU
ČESKY NEVYŠLO
The Inheritance of Rome
Chris Wickham Vydalo nakladatelství Allen Lane, London – New York 2009. 651 strana.
