Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v rozhovoru pro páteční HN zdejší politiku moc nešetřil a zdejší společnost vlastně taky ne. Může si to dovolit – jakožto činitel nevolený nemusí mazat med kolem úst těch, kdo by mu snad mohli hodit hlas.
O politice říká, že je „zdegenerovaná tak, že se jí doslova štítí“. Problém prorůstání ekonomické a politické moci a související korupce, který považuje za vůbec nejvážnější potíž téhle země, podle něj „stávající společnost, a tím myslím i její politickou reprezentaci, není způsobilá ani schopná vyřešit. Jen o něm mluví.“ Naději předseda ÚS vidí v tlaku zvenčí: „Proto jsem zastáncem integračních procesů v rámci Evropy, protože co nedokážeme sami, to může vyvolat tlak vnějšího prostoru.“ Je to názor, s nímž se člověk potká relativně často – naděje kombinovaná s rezignací. Nejsme schopni dát si svoje věci do pořádku sami, jistý druh neřádu máme zažraný příliš hluboko, nezbývá než doufat v osvícenou kolonizaci, jež nám do hlav snad natluče trochu civilizovanější chování. Představa je to jistým způsobem „klausovská“. Echo prezidentových obav z toho, abychom se náhodou v unii nerozpustili jako kostka cukru, jen s opačným znaménkem – už aby se to stalo.
Člověk může mít pro tenhle druh malomyslnosti jisté pochopení. Společenská a politická kultura, jež například umožňuje, aby se osobnost formátu bývalé ministryně spravedlnosti Kovářové dostala tam, kam se dostala, a pak s bezelstným sebevědomím publikovala text Jsem ráda, že Otakar T. zemřel, volá po tom, aby nad ní byla zlomena hůl. Zároveň ale přihlášení se k těm, kdo se štítí, člověka automaticky z toho marasmu jaksi vyčleňuje, staví ho do role znechuceného leč nezúčastněného pozorovatele, což může – třeba u místopředsedy vlády – trochu překvapit.
Především ale tohle stéblo v prstech tonoucího docela rychle klouže. Pokud někdo vnímá přítomnost korupce, jistého typu křupanství a malosti jako rys v českém veřejném životě jaksi trvalý, asi také uzná, že jeho nositelé (nejenom jako vzorce chování, ale i svého druhu světonázoru) projevují mimořádnou schopnost adaptace. Představa, že by tlak Evropy, která má touhle dobou navíc dost a dost problémů sama se sebou, na tom mohl něco skutečně zásadního změnit... – vnímat Unii jako kompaktní blok transparentnosti a meritokracie s jednou korupční černou dírou uprostřed je navíc... trochu naivní. Podobně jako vykreslování národní idyly, v níž kypré selky prokládají četbu prezidentových Zápisků z cest zpěvem národních písní. I když v tomhle případě jde spíš o vypočítavost než o naivitu.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
