Na výročním koncertě v bratislavském Štúdiu L+S Milanu Lasicovi selhalo srdce. Po písni Já jsem optimista se při děkovačce sesul k zemi a odešel za svým přítelem Júliem Satinským, který mu i po letech stále chyběl.
Lasica se narodil v roce 1940, na bratislavské Vysoké škole múzických umění vystudoval dramaturgii specializovanou na divadla malých forem. Po studiích nějakou dobu působil jako dramaturg v Československé televizi. Ještě zve škole se sešel s Júliem Satinským a vytvořili dvojici, která se ve svých vystoupeních zjevně inspirovala Osvobozeným divadlem a zároveň svůj humor rozvíjela v ještě absurdnějších polohách, ostatně socialistická realita byla pro ně podnětná. Své první úspěchy zažili v bratislavské Tatra revue.
  |
Lasica se svěřil, že jej v počátcích ovlivnil Miroslav Horníček, ne však svým vnějším projevem komika a spíkra, ale způsobem myšlení, názorem. Ostatně Horníček Lasicu a Satinského pozval do svého pořadu Hovory H, čímž je představil českému publiku. Později koncem sedmdesátých let začala slovenská televize natáčet kabaretní pořad Ktosi je za dverami. Duší pořadu bylo duo L+S, kteří psali scénář a přizvali si ještě hudebníka Jaroslava Filipa. V rolích hostů se postupně vystřídala řada slovenských i českých herců a pořad patřil k tomu nejlepšímu, co mohla obrazovka nabídnout.
Krátké, ale o to intenzivnější
Máme se dobře a jsme rozmazlení, říkal Milan Lasica. Na Československo vzpomínal s láskou i nostalgií |
Vrcholem tvorby L+S bylo v závěru šedesátých let Divadlo Na korze, které mělo krátký, ale o to intenzivnější život. Počátek normalizace pochopitelně nepřežilo, konec nastal v roce 1971. Lasica považoval tři roky v Divadle Na korze za nejkrásnější léta svého života: kdyby prý divadlo trvalo třicet let, určitě by na ně s takovou láskou nevzpomínal.
Po výpovědi nejprve odešli do Večerního Brna, kde strávili dva roky, a posléze doslova našli azyl na Nové scéně v Bratislavě, kde působili v letech 1972–78 a chvilku se zde svým způsobem „ukrývali“ v souboru zpěvohry, neboť byli neustále sledovaní jako nežádoucí živly. Jejich texty byly zakazované a režim jim všemožně otravoval život. V 80. letech se Lasica stal uměleckým šéfem Štúdia S, které se v roce 1999 přejmenovalo na Štúdio L+S.
Július Satinský, Milan Lasica a Miluše Šplechtová ve filmu Nekonečná - nevystupovať (1978)
Lasica se postupně začal objevovat i v českých divadlech, a to jako herec i režisér. Například po roce 1990 režíroval v Ypsilonce Vianovu Hlavu Medúzy a v Menzelově režii hrál hraběte Almavivu ve Figarově svatbě, kterou uvedl Činoherní klub. V posledních letech působil v Divadle Bolka Polívky.
Před kamerou debutoval v roce 1961. Sám měl rád televizní snímek Juraje Herze z roku 1969 Sladké hry minulého léta, kde také hrál Július Satinský. Film podle Maupassantovy předlohy má nádhernou atmosféru belle epoque a působí, jako by vystoupil z impresionistického obrazu.
Lasicova filmografie je dosti obsáhlá a brzo si našel svůj typ zasmušilého ironika a stoika. Byly to například filmy jako Samorost, Vážení přátelé, ano, Saturnin, Výchova dívek v Čechách. A také pohádka Tři veteráni. Lasica byl také výtečný textař. Psal pro svou první ženu, herečku a zpěvačku Zoru Kolínskou, pro Hanu Hegerovou či Petera Lipu. Hudba byla jeho velkou láskou, také nazpíval alba starých evergreenů, vydal též album se zpěvákem Richardem Müllerem a vystupoval s orchestrem Bratislava Hot Serenaders.
