Brněnští Racka připravili už v časech tvrdého lockdownu a následné vládní výjimky pro zkoušení profesionálních divadel. A možná ony nepříznivé vnější podmínky a do jisté míry zmrazený provozní shon paradoxně prospěly výslednému tvaru v podobě semknuté inscenace, která správně traktuje Čechova přes rozbalované a tvarované tragikomické vztahy i náladotvornou atmosféru.
Ze scény Jána Tereby lze do jisté míry odečítat režijní záměr a dramaturgický koncept této výtečné čtyřaktové hry. V textu se mocně hovoří o lásce, ale také o umění. Milostné vztahy (samozřejmě ty skřípající) se tady kříží v nejrůznějších mnohoúhelnících vedle mudrování o údělu umělce – literáta či herce. Ostatně hned na počátku stárnoucí Sorin jako by obě ústřední témata hry a také tragédii z jejich nenaplnění předznamenává: „Kdysi jsem si vášnivě přál dvě věci: chtěl jsem se oženit a chtěl jsem se stát spisovatelem, ale nepovedlo se mi ani to, ani ono. Tak.“
Hořkosladké životní zápasy
Úvahy o literatuře a údělu spisovatele obecně prorůstají těmito figurami stejně jako jejich milostná vzplanutí. A tento umělecký rámec jako by jemně zdůrazňovala výprava. Prázdné odkryté, ale v inscenaci nijak nevyužívané orchestřiště je tady pomyslným zákopem či překážkou mezi hledištěm a jevištěm zpočátku zcela bez mobiliáře. Na něm stojí toliko obývací pokoj ze Sorinova panství, na kterém se vše v rozmezí dvou let děje. Interiér velkého měšťanského pokoje je do širokoúhlého diváckého formátu stlačený slavnostní rudou oponou, pod níž vyčnívají baldachýny onoho pokoje.
Tento závěs připomíná také oponu, kterou je i látka na horizontu – tedy místo pro Treplevovu hru Světová duše s novými formami. Svět umění je takto sevřen a diváka čeká milostné pinožení se hrdinů v textu, který pro Brněnské znovu přeložil Jaroslav Vostrý v podtitulu vymezeném slovem komedie. Ostatně už sám Čechov radil škrtnout v jeho hořkosladkých, bolestných a tragikomických životních zápasech podobné emoce a nahlížet je jako vaudevilly.
Defilé hereckých výkonů
Režisér zejména do přestávky podtrhuje komické valéry textu, jeho kus ale není obrazoboreckou legráckou. Pácl připravil soustředěnou velkou činohru – tedy formát, který je pro potřeby nablýskaného divadelního domu ten nejideálnější, zvláště když funguje zejména jako defilé zdařilých hereckých výkonů. O ty tady jde především.
Velkým a příjemným překvapením je Treplev Viktora Kuzníka – drobný blonďatý herec dokáže tragicky končícího rozervance ukázat jako velkou, neokázalou figuru s mocným vnitřním životem. Jeho matku Irinu Arkadinovou hraje Tereza Richterová tradičně jako povrchní mondénu. Možná by výkonu a inscenaci celé ještě více slušelo větší měrou zpřítomnit také jistou vnitřní nejistotu této okázalé, sobecké paničky. Třeba jako v jednom z vrcholů večera, když Arkadinová submisivně prosí Trigorina, aby ji neopouštěl.
Ninu Zarečnou Eliška Zbranková umí obalit rozpolceností hrdinky zmítané osudovou láskou ke svůdci a pozérovi Trigorinovi, kterého zdařile vyrýsoval hostující Jiří Suchý z Tábora. Vychází i životem, chlastem a zašlými ambicemi unavený Sorin Petra Nevěčného. Opravdu velice funkční a přesné miniatury ze svých rolí vytěžili Pavel Čeněk Vaculík (Medvěnko), Jana Štvrtecká (Polina) i Zuzana Černá (Máša).
Tento brněnský Racek překračuje možný divadelní mainstream (realistický náladotvorný déšť na prosklený salon v závěru k němu trochu svádí). Páclova inscenace obešla i možné a často nefunkční experimenty; správně se spoléhá na významy a sílu Čechovova dramatického slova, jeho přesné herecké traktování a hořce směšné vztahy, do kterých nás autor zaplétá.
A. P. ČECHOV: RACEKPřeklad: Jaroslav Vostrý Režie: Štěpán Pácl Dramaturgie: Jaroslav Jurečka Scéna: Ján Tereba Kostýmy: Alena Dziarnovich Hudba: Marko Ivanović Činohra Národního divadla Brno, premiéra 7. 9. v Mahenově divadle |