Cukr, káva, limonáda, smrt. Korejská Hra na oliheň pobláznila celý svět zaslouženě

Japonský režisér Kindži Fukasaku natočil v roce 2000 na první pohled nenápadný film Battle Royale. V něm je 42 studentů střední školy uneseno na opuštěný ostrov a donuceno zabíjet se mezi sebou, dokud nezbude jeden jediný, krví zbrocený vítěz, kterému je jako jedinému dovoleno žít. Brutální „kultovka“, ze které otevřeně čerpaly i mnohem známější Hunger Games, se dočkala duchovního nástupce po více než dvaceti letech. Hra na oliheň je o poznání sofistikovanější a barevnější.  

Song Ki-hun (Lee Jeong-jae) je dokonalým archetypem Puškinova zbytečného člověka. Je mu hodně přes třicet, žije u matky, má dluhy a se svou malou dcerou z rozpadlého manželství nemá zrovna ideální vztah. Když se mu naskytne příležitost vydělat si nemalé peníze účastí v soutěži, rozhodne se chytit příležitost za pačesy. Nevědomky se ale upsal něčemu, co místo AZ kvízu připomíná systematická jatka. 

Unesený na opuštěný ostrov a převlečený do zeleného mundúru se Ki-hun setkává s podobným odpadem společnosti, jako je on sám. Všichni se topí v dluzích či nutně potřebují peníze z jiného důvodu. Mezi zúčastněnými je i bezcharakterní gangster Tok-su (Heo Sung-tae), nedůvěřivá přeběhlice ze Severní Koreje Se-Bjok (Ho-Jeong Jung), vetchý stařešina Il-nam (Oh Yeoung-su) nebo Ki-hunův přítel z dětství Sang-Wu (Park Hae-su). 

Hned první hrou je Cukr, káva, limonáda (v netflixovském překladu poněkud nepochopitelně Červená, zelená), hra, jejíž lehká pravidla zná snad každý. V tomto konkrétním podání ale vyřazený jedinec nesklidí posměch vrstevníků, ale kulku do hlavy. Hra na oliheň brutalitou nešetří. Žádná z her, kterou soutěžící musí překonat, se neobejde bez prolité krve. 

Je to až symbolické – skupina dospělých zoufalců ze sebe dělá blázny při naivních aktivitách ze školních plácků. Vrací se do dob, kdy si všichni byli rovni, což je i účel samotného klání – poskytnout jim rovnou příležitost na pohádkový finanční obnos. Ona zvrácená představa „fair play“ ale znamená i to, že každý má stejnou možnost zardousit svého oponenta ve spánku (takže mimo hru), aniž by za to byl jakkoliv penalizován.  

Pokud se Korejcům něco opravdu povedlo, je to vykreslení psychiky jednotlivých postav. Tvůrci seriálu se podařilo zpracovat jednotlivé pohnutky a motivace postav, aby jejich setrvání ve hře bylo uvěřitelné i navzdory všudypřítomné smrti. Každý z úkolů navíc do mixu přináší nějaký vlastní zvrat v pravidlech, na který každý z hrdinů i padouchů reaguje adekvátním způsobem. 

Psychologický rozklad je nicméně nevyhnutelný. Absolutním vrcholem je v tomto ohledu šestá epizoda nazvaná Kganbu, jež je překvapivá i pro někoho, kdo má nakoukaných pěkných pár hodin seriálů všech možných žánrů. K celkovému vyznění přispívají i vynikající herecké výkony.

Prakticky bezchybná je i výprava. Moderní seriály stále více spoléhají na hraní si s barevnou symbolikou a vizuálem kulis, kde kontrasty řeknou více, než by to bývala udělala dlouhá a nudná příběhová expozice. Zelení soutěžící, červení dozorci a barevně dětské (ale v provedení zároveň chirurgicky sterilní) prostředí vyvolávají efektní dojem lovné zvěře na místě, jež se v ní zoufale snaží vyvolat pocit bezpečí.

Nakonec je ale nejvíc s podivem fakt, že něco podobně bezuzdného a brutálního, co normálně bývá vyhrazeno velmi specifickému publiku, dokázalo uhranout diváky středního proudu. Jižní Korea se tímto stala z diváky poněkud přehlíženého hráče zemí, jež dokazuje světovému publiku, že zvládá držet krok s těmi nejlepšími. Ve světě filmu to předvedl v roce 2019 režisér Pong Džun-ho se svým Parazitem (3 Oscary včetně toho za nejlepší film), ve světě seriálů to může být právě Hra na oliheň.