Při svém debutu u nás Orliński doložil, že pověst, která označuje tohoto teprve třicetiletého polského sólistu za kontratenorový zázrak, nepřehání. Publikum v zaplněné zámecké jízdárně si společně s houslistou Jeanem-Christophem Spinosim a jeho Ensemble Matheus doslova podmanil.
Vivaldiho áriím vdechli život a emoce, které se nás dotýkají stejně jako lidí před více než třemi sty lety. Čtyřnásobné opakování téže hudby prokládané v áriích kontrastní částí tryskalo v gejzírech hudební krásy a my jsme si jen toužebně přáli, aby nepřestala. A najednou jsme rozuměli svědectvím ze starých traktátů, které barvitě líčí, jak zejména ženy dokonce omdlévaly opojeny pěveckou virtuozitou někdejších operních super stars. Tehdy takové kariéře, dobrovolně i nedobrovolně, obětovali své mužství, aby si jako kastráti udrželi adorovanou androgynní hlasovou polohu (a nechávali si za své mistrovství královsky zaplatit). Dnes jejich role zpívají kontratenoristé a také jejich barva hlasů zůstává dráždivá svou „genderovou“ nejednoznačností.
Charisma a bezprostřednost
Orliński udivuje „bezešvým“ propojením hlavové a hrudní rezonance, s níž rozšiřuje svůj altový rozsah až do barytonové polohy. Jeho hlas se nese nad orchestrem a zní v prostoru. Ovládá dechovou oporu, díky níž má kontrolu nad každým tónem a na které může vystavět tah a napětí dlouhých linií frází. Může se spolehnout na intonační přesnost a brilantní techniku pro interpretaci virtuózních řetězců koloratur, velkých perfektně propojených intervalových skoků a odstínů dynamiky včetně efektu messa di voce. Samozřejmostí je transparentní deklamace.
Pěveckou techniku ale Orliński nestaví prvoplánově na odiv. Stejně jako jeho muzikalita je pro něho „pouze“ nástrojem, s nímž nás provází po prosluněných cestách, klikatých cestičkách, stinných zákoutích i temných průrvách afektů, jimiž Vivaldi i libretisté obdařili postavy svých oper. Když si vypomůžeme květnatými texty árií, bohatými na básnické obrazy, Orliński jako Licido v opeře Olympiáda toužil, aby řeka kráčela pomaleji a on se mohl těšit ze šťastných snů své milované, než ho obklopí tisíce běsů a on sténá a chvěje se obklopen stovkami duchů s chladným jedem, který se mu vlévá do žil.
V opeře La fida ninfa coby Osmin Orliński přirovnával rozkoš lásky ke klikatému hadovi, který se obtočí kolem kmene a svírá jej. Jako Perseus v opeře Andromeda liberata přemítal nad kontrasty záře slunce a temnoty mraků nebo moře klidného a prudce rozbouřeného. V kantátě Cessate, omai cessate se utíkal k útěše smrti, která jediná může ukonejšit krutá beznadějná muka a ulevit slzám nemilosrdně nelítostné milostné trýzně. K tomu všemu je Orliński obdařený mimořádným charismatem a bezprostředností, takže překonává i ty nejbujnější obrazy, které může vyvolávat mužský interpret zpívající v ženské poloze.
Jakkoli si festival dovolil luxusní programovou exkluzivitu svým zaměřením na Vivaldiho, je otázka, nakolik se do dramaturgie zahajovacího koncertu hodilo zařazení přece jen méně nápaditého koncertu pro loutnu, který vyzněl v interpretaci na mandolínu i při technické svrchovanosti sólistky Anny Schivazappy „titěrně“ spíše jako „oddechový čas“ před přívalem dalších emocí, jimiž nás zahrnoval a obdarovával Orliński.
Pokud bychom přece jen chtěli nasměrovat vedení festivalu v čele s jeho ředitelem Jiřím Partykou k ještě větší dokonalosti, lze úvahy směřovat k využití velkoplošných obrazovek v sále. Pro tento typ koncertu se příliš nehodí – a když už, bylo by nutné překonat technické překážky kabelového propojení obrazu. Jeho zpožďování oproti reálnému zvuku způsobovalo až jakousi mentální „mořskou nemoc“.
Divácký komfort by na obrazovkách pozvedl spíše překlad zpívaných textů, když už se nevešel do výpravně koncipovaného festivalového katalogu se zasvěcenými informacemi o programu, interpretech i místech konání koncertů.
