Téma uprchlictví prorůstá celým laureátovým dílem: romány, povídkami, esejistikou i odbornými monografiemi. Jasně aktuální téma. Švédská akademie to ostatně potvrzuje svým zdůvodněním: Gurnah, narozený v prosinci 1948, dostal nejprestižnější literární cenu světa za to, jak „nekompromisně a citlivě prolnul dopady kolonialismu a osud uprchlíka v propasti kultur a kontinentů“. V češtině od něj sice nemáme k dispozici nic, ale Nobelovka je víc než dobrá motivace k tomu, aby se to brzy změnilo.
  |
Sázky a spekulace
S Nobelovou cenou za literaturu je to vlastně každý rok stejně. Pár dní před vyhlášením zkraje října se rozjíždějí spekulace a uzavírají sázky: Kdo to bude letos? Jestli Annie Ernauxová, Ljudmila Ulická, Ngugi wa Thiong’o nebo Nuruddin Farah. Někoho známe z překladů, o někom jsme slyšeli, další neznáme vůbec. A půjde letos víc o literaturu, uměleckou hodnotu díla, anebo o mimoliterární souvislosti, jako geografie, gender, generace? Bude to spíš úlet typu Boba Dylana, nebo tichá jistota, jakou představuje loňská laureátka, americká básnířka Louise Glücková?
Spekuluje se taky, kdo by si cenu zasloužil, ale z nejrůznějších důvodů to asi nepůjde. V té souvislosti se mluví hodně o Michelu Houellebecqovi, který vlastně každou svou knížkou předjímá, co bude v nejbližších měsících, letech v globálu na pořadu dne – stačí nakouknout do jeho Serotoninu, Podvolení nebo Možnosti ostrova. Jenže na porotu Nobelovy ceny je tenhle Francouz moc drzý, konfliktní a nekorektní. Navíc ho předloni předběhl jiný provokatér, Peter Handke, který se nikdy netajil svou podivnou náchylností k válečným zločincům, jako byli Karadžič a Miloševič.
A pokud si chce někdo krátit čas do vyhlášení něčím jiným než přemítáním nad budoucím, pak se může ohlédnout za minulým. Za sto sedmnácti dosavadními laureáty, z nichž nejmladšímu bylo v době udělení Nobelovky jednačtyřicet (Rudyard Kipling) a nejstaršímu osmaosmdesát (Doris Lessingová). Za výjimkami z „literárního“ pravidla, jakými byli třeba politik Winston Churchill (Nobelovu cenu za literaturu dostal v roce 1953) nebo filosof Henri Bergson (1927). Anebo si připomenout, že cena nemusí pro každého znamenat nutně jenom přínos, jako třeba pro Nigerijce Wole Soyinku, laureáta z šestaosmdesátého roku, který na adresu Nobelovky pronesl: „Ztratil jsem anonymitu a stal se součástí globálního veřejného prostoru. Skoro nešlo vyjít na ulici a nakoupit v obchodě, aby mě někdo nepoznal. Nobelova cena rozdělila můj život na předtím a potom. Musím si od té doby dávat velký pozor, abych neztratil sám sebe. Občas říkám, že ta cena je spíš prokletí. A cituji George Bernarda Shawa: Prominul bych Alfredu Nobelovi ten zločin, že objevil dynamit, protože skutečnou inkarnací ďábla je Nobelova cena za literaturu.“
Neztrácí podstatu
Abdulrazak Gurnah má k sedmaosmdesátiletému Soyinkovi blízko. Oba jsou z Afriky, oba z ní odešli do Anglie. Oba tu vystudovali a působili na univerzitách. Oba si vzali angličtinu za svůj nový jazyk. A oba ve svém psaní řeší podobné problémy: jak reflektovat dějiny kontinentu, který byl dlouhé roky pod diktátem jiného kontinentu. A střídají přirozeně úhel pohledu: místo dominantní bílé nabízejí černou, místo rozumu pak předkládají magii, tajemství, fantazii a hru. Jenže zatímco Soyinka je v českých překladech k mání a byl tu několikrát i osobně, naposledy loni v říjnu na třicátém ročníku Festivalu spisovatelů Praha, Gurnah je pro českého čtenáře velkou neznámou.
Z desítky románů, publikovaných od konce osmdesátých let, stojí za zmínku hlavně Ráj, vydaný v roce 1994. Kniha nominovaná na Bookerovu a Whitbreadovu cenu připomíná podle deníku Independent slavný román Josepha Conrada Srdce temnoty. Příběh sluhy a jeho pána, zasazený do posledních let před první válkou a do prvních válečných roků, je „mnohovrstevný, plný násilí, krásy a jisté zvláštnosti. Zahrnuje nesourodé prvky, jako mýtus, lidovou pověst, tradici Bible i Koránu, aniž by ovšem ztrácel svou podstatu“.
Na otázku, kdo ho jako spisovatele ovlivnil, nevypočítává Abdulrazak Gurnah žádná jména, ale mluví o své životní zkušenosti: o rozhodnutí vydat se přes moře za studii, o pocitu cizince, který těžko hledal nový domov. „Nejsem jako Virginia Woolfová, která už v deseti letech věděla, že chce být spisovatelkou.“ Prostě si jednoho dne začal pořizovat zápisky. Pak je uspořádal, promyslel, dal jim formu. Ze zapisování se stalo psaní. Prvotinu Memory of Departure (Vzpomínka na odjezd) vydal Gurnah v sedmaosmdesátém, zatím poslední prózu Afterlives (Životy po životě) připojil loni.
„Existuje přirozený způsob, jakým se jeden učíme od druhého,“ říká v jiném rozhovoru, „a kniha může v tomhle ohledu dobře posloužit.“ Dodává, že svým psaním chce jednak lidi bavit, jednak je vzdělávat, pokud jde o porozumění věcem, které se kolem nás dějí – „každou knihou o trochu víc“. Nezbývá než doufat, že se o tomhle umění letošního laureáta Nobelovy ceny za literaturu bude moct brzy přesvědčit i český čtenář.
