Pondělí 29. listopadu 2021, svátek má Zina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kultura

Přes pády a radosti až k tichému konci. Vladimír Mišík nahrál další nejlepší album

Nahrávání. Album Noční obraz vznikalo v poklidné atmosféře. Vlevo producent Petr Ostrouchov, vpravo kytarista Josef Štěpánek, Vladimír Mišík uprostřed. foto: ZUZANA BÖNISCH

Recenze
Dva měsíce poté, co Vladimír Mišík zjara oznámil, že končí s koncertní činností, zjevila se informace v tom kontextu věru nečekaná, že totiž letenský bard a jeho producent Petr Ostrouchov po cenami ověnčeném superalbu Jednou tě potkám „mezi řečí“ natočili pokračovatele: Noční obraz.
  12:00

Album vyšlo v pátek a už teď lze nejspíš říct, že spolu s posmrtným CD Davida Stypky se jedná o českou hudební událost roku – ostatně, tak jako předloni. A to i přesto, že moment překvapení je přece jen menší, než když v roce 2019 Mišík vyrukoval s prvním počinem bez svých domovských Etc....

Vladimír Mišík
Vladimír Mišík

Základní muzikantská parta Ostrouchov–Štěpánek–Belko–Novák (tak řečení Blue Shadows) je stejná, točí se ve stejném studiu SONO, po textové stránce opět dominují klasici jako Václav Hrabě nebo Jan Skácel. Nevýhody zvané „syndrom druhého alba“ si ovšem producent Ostrouchov evidentně byl vědom. Přizval desítky hostů a hýbl žánrovým kormidlem. Další Jednou se mu napsat nepodařilo, stejně jako je samojediná Variace na renesanční téma. Malým zázrakem je ale vlastně už i jen to, že CD vzniklo a že tak brzy.

Jinak než minule

Noční obraz je ještě vzdálenější Mišíkovým Etc... než v minulém případě. Jako by Vladimír Mišík čím dál víc mířil do země své krve z otcovy strany – zní swing, gospel, americana. Místo obligátních kytarových slyšíme spíše sóla klávesová nebo třeba na saxofon či melodiku. Tam, kde by člověk podvědomě čekal housle Jana Hrubého, dostane dechovou sekci, ekvilibristika je tušená, pozná ji školené ucho, když se třeba namátkou zaposlouchá do famózních hammondek Ondřeje Pivce, zcela mimo rámec běžné hry na tento nástroj.

Snad úvodní Krok sun krok s typicky mišíkovským, lehce alkoholickým textem („v tašce jen léky a placatku rumu... jsem důchodce, sotva se domů sunu“) ještě odkáže k zpěvákově původní kapele, potažmo i k úvodnímu bluesrocku předchozího CD Něco ve mně chrčí. Hned následující Noční chodec (po verzi Ivana Wernische druhý v protagonistově repertoáru), to už jsme jinde. Netradiční perkuse Jameyho Haddada nesou známou Skácelovu báseň s takovou samozřejmostí, že má posluchač dojem, jako by ji takhle znal odnepaměti.

Ve třetí skladbě Nad útesem dění přejímá pomyslné pero sám Vladimír Mišík a blýskne se jedním z nejpoetičtějších textů ve své kariéře, který vedle brněnského mistra slova přirozeně koexistuje. Na pozadí se vlní „malý orchestr“ Radka Baboráka a stylotvorná irská flétna hvězdy irského folku Davyho Spillanea, snaha udělat to jinak než minule je patrná... a sympatická.

Spojit zdánlivě dlouhou báseň Václava Hraběte Vánoční pohlednice s poetikou svěží „country-balady“, na vokály přizvat Lenku Dusilovou nebo v jiné písni Roberta Křesťana, aby jen dobarvili tu krásu? To si může dovolit snad jenom Petr Ostrouchov. Z kontinuálního natáčení udělal velké setkání, doyenovi české hudební scény přišli do studia smeknout ti nejlepší včetně solitérů par excellence. A nikdo z hostů, byť třeba jen na jedno sólo (František Kop) nebo s „korespondenční“ účastí ze zámoří (americký sbor Blind Boys of Alabama) nepůsobí samoúčelně.

Radost až hmatatelná

Je osvěžující, že se mezi básnické velikány a převažující teskné polohy vešly i v dobrém slova smyslu prosté, odlehčené swingovky s Mišíkovými hravými texty, jako jsou singlová Šedesátá léta nebo song Příběh se stylotvorným pianem Jana Steindsdőrfera.

Dynamický a nejspíš i pomyslný vrchol obstará píseň na osmé pozici s názvem Sen. Mišík zpívá svůj životní text „dýchám, tudíž jsem“, upřímnost a radost je až hmatatelná. Nabalují se další a další muzikanti, závěr těžko vydržet vsedě. Monstrózní gospelové finále je zralé na zavedení nové kategorie Cen Anděl za aranžmá a produkci. Jako by všichni hudebníci v tu chvíli vydali ze sebe ještě o kousek víc než maximum, aby se poklonili zpěvákovi, na jehož muzice vyrůstali. A z jehož životaplné interpretace je patrné, že ač už mu zdraví nedovolí postavit se na pódium, muziku pořád miluje.

Noční obraz není záležitost na jeden poslech. Nejdřív člověk vnímá až mladistvě energický zpěv protagonisty a jistěže písničky samotné. S každým opakováním se do uší nenápadně linou další střípky a aranžérské nenápadnosti, které ve výsledku tvoří sound nesrovnatelný s jakoukoli jinou tuzemskou produkcí. Není tu nic nuceného, celé je to lekce hudební přirozenosti. Asi i tím, že nikdo zvenčí nevěděl, že se něco chystá, nebyla očekávání, nebylo kam spěchat. A stejně jako u Jednou tě potkám i tady je cítit, jak osvobozující je vymanit se ze šablony – na což má málokdo odvahu, notabene ke konci životní cesty; jít ještě s kůží na trh, když tolik báječné muziky už světu dal.

I zde je stěžejní role Petra Ostrouchova. Všude se teď bude skloňovat „Mišík“, ale tahle deska je možná ještě víc Ostrouchovova než ta předchozí. Albem Noční obraz definitivně potvrdil, že je králem zdejších producentů, nevšední jako autor (jedenáct ze čtrnácti písní), schopný dokonale se napojit na svého svěřence, nadchnout pro nahrávání hosty ze všech koutů českého i světového hudebního spektra. Přitom pořád jde o kolekci, která vystavuje na odiv v první řadě písničky a svorník v podobě osobnosti zpěváka.

Šest Andělů jako před dvěma lety asi Noční obraz těžko posbírá, některé z nich mu nejspíš „vyfoukne“ již zmíněný mimořádný počin Davida Stypky. Pokud se tak stane, bude to příznačné. Jestli někdo silou a velikostí celé své muzikantské osobnosti mohl být nebo už byl následníkem Vladimíra Mišíka, pak to je on, byť s muzikou z mírně odlišných břehů.

Album uzavírá minutová miniatura Děkuji s textem z pozůstalosti právě Stypkovy. Zní tu jen zpěv a kytara... a působí velká síla slov, tím spíše když víme, kdo je psal. „Děkuju ti, že ještě mohu, děkuji ti, že ještě jsem“, zpívá starý pán text dvakrát mladšího zesnulého kolegy a posluchač polyká naprázdno. Je to možná nejkrásnější písnička na onom Nočním obraze, který je albem v pravém smyslu toho slova, albem jakoby kopírujícím život. Od úvodních kroků sun krok přes dynamické vzestupy a pády, smutky i radosti... až k tichému konci.

VLADIMÍR MIŠÍK: NOČNÍ OBRAZ

Vyd. Animal Music 2021

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Vyhrajte medvídka, který svými pohádkami uspí vás i vaše děti
Vyhrajte medvídka, který svými pohádkami uspí vás i vaše děti

Nebylo by hezké mít doma někoho, kdo by vám i vašim dětem vyprávěl pohádky? A co takhle Pohádkový medvídek, který zná ty nejlepší příběhy? Zapojte...

Právě čtete

      Mohlo by vás zajímat