RECENZE: Paliativní péče neznamená konec. Dokument vedený obdivem stíhá klást palčivé otázky

Všichni vaši pacienti zemřou, oznamuje lékař Ondřej Kopecký poněkud nesvým medikům, kteří se přišli něco dozvědět o principech paliativní péče, tedy péče o nevyléčitelně nemocné. Kdo bude oživovat pacienta na přístrojích, kterého ještě oživit lze, byť určité – ne čistě medicínské – důvody hovoří proti?

 Sugestivní otázka, kterou lékař medikům klade, se setkává s jednoznačnou odpovědí. A kdo nebude? Zvednutá ruka samotného tazatele může nejen mediky, ale i diváky dokumentu Jednotka intenzivního života lehce šokovat. Stejně jako věcnost, s níž se tu obecně mluví o umírání a smrti.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Poctivý a nesentimentální přístup je ovšem základem pro to, co paliatři Ondřej Kopecký, Kateřina Rusinová a další svým pacientům a jejich blízkým poskytují: možnost strávit zbývající čas důstojně, klidně a často i radostně.

Zmínění lékaři založili v pražské Všeobecné fakultní nemocnici průkopnický paliativní tým, z nějž se později stala Klinika paliativní medicíny. Dokumentaristka Adéla Komrzý, kterou k tématu přivedla neblahá zkušenost z jejího okolí, pracovala na svém filmu tři roky. Během té doby zachytila nejen osobnosti lékařů a principy jejich práce, ale především shromáždila důkazy o smyslu jejich činnosti v podobě působivých příběhů jednotlivých pacientů a jejich blízkých.

Někdo se dokáže svobodně rozhodnout pro neprodlužování trápení, jiný stejně svobodně péči paliatrů odmítne, někdo uzavře sňatek a někdo stráví Vánoce s rodinou, aniž by jej ochromovala fatální prognóza.

Uznání si tady zaslouží jak filmařka za odvahu a empatii při natáčení, tak samozřejmě samotní protagonisté za ochotu svěřit kameře mimořádně osobní a citlivé okamžiky svých životů. Je to ale zároveň součást toho, oč se paliatři snaží: o změnu pohledu, o uvažování nad časovým úsekem, jímž pacienty provázejí, jako nad životem, nikoli umíráním.

Jednotka intenzivního života je dokument vedený obdivem, to ale neznamená, že by nekladl znepokojivé otázky – to totiž činí samotní portrétovaní paliatři. Na některé nabízejí odpovědi, u jiných alespoň techniky, jak se vyrovnat s jejich palčivostí. Celý snímek vypovídá o tom, jak důležité je si takové otázky klást a nespokojovat se s povrchními odpověďmi: v osobním zájmu jednoho každého z nás.