Lidovky.cz: Název vaší novinky odkazuje k verši Rainera Marii Rilka. To proto, že se pohyboval podobně jako vaše hrdinka mezi dvěma světy? On mezi českým a německým, ona mezi francouzským a japonským...
Nikdy jsem o tom nějak víc nepřemýšlela. Ale Rilke napsal několik básní taky ve francouzštině. A název mé knížky cituje právě jeden verš z těch francouzsky psaných textů. Ten odkaz na vícejazyčnost, vícekulturnost tam obsažený nepochybně je. Odkaz na literaturu, která jde přes hranice. Ale hlavně: Ta báseň je nádherná. Tohle byl zřejmě první důvod.
Lidovky.cz: Hrdinka vaší novely – Rose – odjíždí z Francie do Japonska. Proč Japonsko?
V letech 2008 a 2009 jsem žila v Kjótu. A zhruba dvě předcházející dekády jsem o životě v Japonsku snila. Byla jsem do té země zamilovaná. Fascinuje mě tamější estetika, jejich umění, jejich kuchyně. Když jsem odjížděla do Japonska poprvé, někdy zkraje devadesátých let, bylo v Paříži jen málo dobrých suši restaurantů. V Japonsku jsem pak byla naprosto fascinovaná. A nejen jejich úžasnou kuchyní. Obecně tím, jak dokáže japonská kultura udělat z mála mnoho. Jak je esenciální.
Ve Francii je to přesně naopak: v kuchyni, umění, literatuře mícháme dohromady spoustu věcí, abychom si to všecko pořádně užili. A když jsem nakonec začala v Japonsku žít, bylo to ještě lepší, než jsem čekala. Zamilovala jsem se podruhé. Objevila jsem jejich cit pro krásu, jejich talent pro vytváření krásných věcí – a ta krása byla vždycky produchovnělá. Procházka japonskou zahradou byla jako procházka po vlastní duši...
Lidovky.cz: Mluvíme o rozdílech, mají Japonsko a Francie taky něco společného?
Určitě. Japonci i Francouzi mají stejně silně rozvinutý smysl pro sofistikovanost, perfekcionismus a rafinovanost. Obě země mají podobnou rozlohu: nejsou ani velké, ani malé, takže nikdy svým vlivem nepokryly celou oblast, jako třeba Čína. A samozřejmě oba národy mají v dějinách období, kdy byl velký důraz kladen právě na kulturu a umění.
Lidovky.cz: Život v Japonsku byl pro vás splněný sen. Proč jste se rozhodla vrátit po dvou letech do Francie?
Z osobních důvodů. S Japonskem to rozhodnutí nemělo nic společného.
Lidovky.cz: Vaše Rose přijíždí do Japonska sama, smutná, v depresi, na druhou stranu je verbálně dost agresivní, chová se neuroticky. Je to taková synekdocha současného Evropana?
To je zajímavé čtení Rosina charakteru. Ale nebyl to vůbec můj záměr. Když píšu, moc se nestarám o to, co se děje kolem, o přítomnost, o novinky z domova nebo ze světa. Jediné, co v tu chvíli sleduji, je moje vnitřní citovost. Jsem maximálně osobní. Mírumilovná, kultivovaná, možná trochu rezervovaná osoba – která má ale své alter ego. Fikční ego, které je tam někde uvnitř každého z nás schované. Trochu drzé, trochu nezdvořilé, nechová se vždycky úplně vhodně. Moc rádi s ním nejsme, ale prostě k nám patří.
Lidovky.cz: Takže Rose je něco jako váš stín.
Přesně tak. Vždycky je to tak. Každý fikční charakter je jistým alter egem svého spisovatele. Když autor píše, mění se v někoho jiného.
Lidovky.cz: Vy jste studovala a potom dlouho učila na univerzitě filozofii. Může být tohle jeden z důvodů, proč své knihy nepíšete jako dějové příběhy, ale spíš jako platformy, kde se potkávají a tříbí různé myšlenky, názory, úhly pohledu?
Myslím, že s mým studiem filozofie to nemá co dělat, ale jinak souhlasím. Dějový příběh mě nezajímá. Na děj se při psaní nikdy nesoustředím. Důležitější je budování té platformy. Ale ne nějakým konceptuálním, filozofickým způsobem. Prostě přirozenou cestou: emotivně, intuitivně. Je v tom víc poezie než filozofie. Forma, tvar jsou pro mě vždycky důležitější než příběhová linka.
Lidovky.cz: Psala jste někdy básně?
Nikdy. Jsem příšerná básnířka. Ale poezii mám velmi ráda jako čtenářka. Život v Japonsku mě přivedl k japonským a čínským básníkům. Právě oni mi ukázali, jak důležitá je struktura, kompozice a hudebnost básně.
Lidovky.cz: Pokud jde o tu kompozici, vaše próza Růže sama má úvodem každé kapitoly trochu květomluvy. Čím jsou vám květiny blízké?
To je znovu důsledek mé zkušenosti s Japonskem. Japonci milují květiny. A květina je velmi přesnou výpovědí o přírodě. Možná tou nejumělečtější. Konkrétní druhy květin jsem vybrala do své knihy jako metafory, které vyjadřují konkrétní emoce, okamžitou lidskou zkušenost mé hrdinky.
Lidovky.cz: Takže proto se ta hrdinka jmenuje Rose, růže...
Ano. Chtěla jsem do vyprávění dostat přírodu. To je pro mě velmi důležité. Euroamerická civilizace má za to, že příroda je něco mimo nás a že je tu pro nás, abychom ji mohli využívat. V Asii je pohled jiný: člověk je součástí přírody. Příroda se ho bezprostředně týká. A květina je skvělý způsob, jak tohle sdělit.
Lidovky.cz: A proč růže, a ne třeba tulipán nebo kopretina?
To je právě díky Rilkemu. Díky jeho úžasným básním.
Lidovky.cz: Dva roky předtím, než jste odjela do Japonska, vyšla vaše zatím nejúspěšnější próza S elegancí ježka. Mohl ten odjezd být taky reakcí na tu mohutnou vlnu mediálního zájmu, která se pak přes vás přehnala?
Záře reflektorů mi není dvakrát příjemná, mediální sláva jde mimo mě, ale jedno s druhým souviselo. Ten úspěch sice nezměnil mě, ale změnil můj život. Mohla jsem skončit práci učitelky na škole a věnovat se dál naplno jen psaní. Psát, kdy chci a jak často a dlouho chci. A nejen psát, taky žít. To je pro mě svoboda k nezaplacení. Úspěch má své jasné nevýhody, ale těch výhod je daleko víc.
Lidovky.cz: Jste optimistka?
Vůbec ne. Jsem velmi pesimistický člověk. Hlavně pokud jde o budoucnost. Ale tohle nemá co dělat s mým vnitřním štěstím.
Lidovky.cz: Zmůže s tím negativním výhledem do budoucnosti něco literatura?
Nemyslím si, že literatura má takovou sílu. Nemyslím, že by mohla cokoli změnit. Ale myslím, že dobrá kniha může umožnit čtenáři, aby porozuměl světu, ve kterém žije. Soudím podle vlastní zkušenosti: Velké romány, které jsem četla, do značné míry formovaly ženu, kterou dneska jsem. Ale nezměnily svět.
Lidovky.cz: Nedávno jste vydala knihu Život elfů, která je napsaná v žánru fantasy. Co vás zavedlo na tuhle cestu?
Byla to pro mě nová, fantastická zkušenost. Ale když jsem tu knihu psala, bylo mi jedno, jaký žánr z toho nakonec vzejde. Měla jsem jakési nutkání, které spustila hudba. Pocit krajiny, atmosféru situace. Když píšu, vždycky v tom hraje hudba podstatnou roli. Nemusí nutně korespondovat s povahou textu, důležité je, aby nastartovala rytmus, rozvinula strukturu. Od toho se pak odvíjí všecko další.
