Vladimír Franz (50), autor scénické hudby a malíř
Vždycky mě fascinovala příroda. Už od dětství jsem ji vnímal celou svou duší. Jsem romantik – a tím nemyslím momenty rozjitřeného vnímání ve stylu „měsíc svítí“, ale intimní subjektivní prožívání ve světě, kde se neustále zdůrazňuje nutnost racionální objektivity. Zajímalo mě, jakým způsobem si přírodu osvojit, obejmout ji a podat o ní zprávu. Postupně jsem si budoval a rozšiřoval svůj svět a získával souvislý názor, abych mohl vytvořit nějaké smysluplné sdělení.
Mám doktorát z práv, ale na právnickou kariéru jsem naprosto rezignoval, vůbec mě to nezajímalo. Období na pražské právnické fakultě bylo skvělé proto, že jsem viděl snad nejvíc filmů, výstav a koncertů ve svém životě. A potom teprve nastalo moje startovní období. Studoval jsem malbu i hudbu, abych získal další rozměr, protože čím víc toho člověk umí, tím je svobodnější. Soukromě jsem chodil například k profesorovi Vladimíru Sommerovi na AMU a k profesorovi Karlu Součkovi na AVU a pracoval na sobě třeba tak jako Martinů, který také hudbu oficiálně nikde nestudoval. Život za komunismu. Samovzdělával jsem se a mezitím jsem rouboval stromy, vykládal vagony, učil v učňáku. Byla to moje forma pasivní rezistence proti režimu. Způsob okázalého příslušenství k disentu mi nevyhovoval. Vážím si těch lidí, ale nelíbila se mi estetika, která hnutí provázela. Člověk, který vyrůstal na Mahlerovi, Brahmsovi, Wagnerovi, aby poslouchal Plastic People? Prokristapána! A vždycky mi také vadila jakákoli skupinovost, stádnost – i ta disidentská.
Lákalo mě poznávat nejrůznější sociální skupiny. Mnohdy při tom šlo i o život. Tak jako mě zajímala příroda, chtěl jsem poznávat i člověka v jeho mezních polohách, ať superlativních, či na hranici dobrého vkusu a zákona. Zkoumal jsem, kam až se člověk může vyšvihnout nebo také klesnout. To ale neznamená, že když mě zajímalo podsvětí, budu také vraždit. Můžu se v tom pohybovat, vyhodnocovat, získávat zajímavý materiál. Pravda ale je, že čím více se potápíte do septiku, tím méně také vidíte. Pokud se pohybujete v různých extrémech, je důležité mít zdravý pud sebezáchovy a dokázat se z hraničních limitů vrátit. Musíte se opřít o to, co máte v sobě dobrého, a jít dál.
Nikdy bych si nenadělal kupu dětí, kdybych je nemohl uživit. Od právnické fakulty jsme chodili s mou první ženou Markétou, a teprve když jsem dostal angažmá v mosteckém divadle jako hudební skladatel a nastalo klidnější období, vzali jsme se a narodila se nám dcera Kristina. Revoluce mě zastihla v situaci, kdy jsem měl konečně přejít na pražskou divadelní scénu, a tak jsem šel na volnou nohu. Jenže pak divadlo přestalo lidi na dost dlouhou dobu zajímat a mně nastalo další krušné období.
V březnu roku ’90 jsem byl existenčně úplně na dně a najednou se objevil nějaký švédský galerista, který chtěl vidět mé práce. Už večer si odvážel třicet obrazů a já měl vystaráno na pět let. Vždycky když se zdálo, že je všechno úplně špatně, přihodilo se mi něco podobného. Třeba jako když Richardu Wagnerovi, který prchal před věřiteli z celé Evropy, posel přinesl rubínový prsten spolu s pozváním k panovnickému dvoru od Ludvíka Bavorského. A měl klid na tvorbu po celý život. To bych si také přál.
Vždycky jsem si kladl otázku, zda bych chtěl učit hudbu, ale je to velmi choulostivé. Už v roce 1991 jsem dostal možnost učit na AMU, ale kdybych se tím zabýval celý den, nevím, jestli by mě pak večer bavilo sednout si a složit nebo namalovat něco svého. Zajímalo mě vědomí souvislostí, estetika, teorie, historie, jednotlivé modely uvažování a nakládání s nimi, tedy hudebně-dramatická výchova a estetika, a to jsem také začal přednášet. Myslel jsem, že musím začít poslouchat populární hudbu. Pak jsem ale zjistil, že to není moje cesta. Že je to ztracený čas. To ale neznamená, že pop neumím udělat. Kdybych sáhl do šuplíku a dal si tu námahu dát to dohromady s nějakým populárním zpěvákem, divili byste se, kolik toho mám. Tedy skládat ano, poslouchat ani za nic. Nejvíc úsilí jsem v životě vypotil na první symfonii Písně o samotách. Symfonie je vrcholný hudební útvar a nejde o množství hudby, ale její vnitřní napětí a současně prezentaci určitého názoru. Až při vlastním skládání jsem zjistil, jak velmi náročný útvar to je, a pochopil, proč žádný skladatel nemá dvě stě padesát symfonií, ale třeba jenom devět jako Beethoven. Přestože jsem zvyklý pracovat rychle, ten půlrok, který jsem strávil skládáním, byl velmi tvrdý. Ještě několik dalších měsíců jsem nemohl spát, měl totálně vydanou energii a problémy s prostorovou představivostí. Balet pro děti. Balet Zlatovláska mohou dvě a půl hodiny sledovat tříleté děti a ani nedutají, stejně tak jako hudební odborníci, obě skupiny si přijdou na své. Povedla se věc, která je ve své podstatě klasická, s určitým přesahem, a navíc ještě nějakým způsobem česká. Mám z něj radost, protože vážných věcí pro děti by se dalo napočítat na prstech jedné ruky a ve Stavovském divadle se hraje už čtvrtou sezonu.
Druhá šance. Chtěli jsme ukázat, že udělat celovečerní operu svépomocí s výběrem špičkových sólistů a ansámblu je těžké, ale navzdory těžkostem to jde, a to nezávisle na oficiálních institucích. Inspiraci pro operu Údolí suchých kostí jsem našel ve Starém zákoně, v kapitole o viděních proroka Ezechiela. Toho Bůh zavedl do údolí plného vybělených kostí, které posléze oživil a stali se z nich zase lidé. Lákala mě představa, zda a jak by lidé dokázali využít druhou šanci – pokud by skutečně mohli prožít svůj život znovu. Dopadlo by to stejně, jinak, nebo lépe?
Mám několik osobních rituálů: když dodělám hudbu k divadlu, večer ve sprše poděkuji Bohu, že se to povedlo. A když dokončím velkou věc, jako je symfonie, balet či opera, vždycky se vydám na hřbitov do Křečovic a položím kytku na hrob Josefu Sukovi. On byl pro mě autor hluboce svázaný s naší zemí a jeho dílo je mi vnitřně velmi blízké. Navíc to byl strašně laskavý člověk, takže mu dám kytku, aby se za mě nahoře přimluvil a ještě něco pěkného mi „poslali“.
