Opůl čtvrté stál na vrátnici, takový ulítaný padesátník, brýle na tkaničce, ve tváří výraz krátce předinfarktový. „Dobrý den, pane redaktore, měl byste minutku? Kafíčko si nedáme? Ne? Tak já vás nebudu dlouho zdržovat, vy máte jistě práci, že, to každej...“ A vytáhl z tašky knížku, obálka dosti kýčovitá, odhadoval jsem to na sci-fi, jméno autora mi také nic neříkalo, prý debutant. „Pane redaktore, kdybyste se na to podíval a napsal o tom, no... ehm.“ Mumlal jsem něco v tom smyslu, že se na to musím podívat a že o sci-fimoc nepíšeme a že ať se kdyžtak nezlobí. Už jsem tu knihu držel v ruce, když slyším, jak říká: „A je tam obálka s třemi tisíci. Je to tak v pořádku, že?“
„Cože? Vy jste se zbláznil!“ vyhrkl jsem reflexivně a cpal mu prudce knížku, z níž opravdu vyčuhovala bílá obálka, zpátky do ruky. Muž se lekl asi stejně jako já a začal se omlouvat. „Pardon, pane redaktore, já jsem nevěděl... pardon.“ „Jak vás to mohlo napadnout?“ říkal jsem mu rozrušeně. „To víte, já nevím, jak to chodí, tak se nezlobte, ale prosím, knížku si vemte, ten autor za nic nemůže“. To jsem uznal, vzal si knížku, řekl sbohem a šel.
Toho chlapa mi vlastně bylo nakonec nějak absurdně líto. On si myslel, že se to dělá. Jak je v téhle zemi asi běžně zvykem. Nevím jen, byl to nezkušený začátečník? Nebo zkušený profesionál? Popleta se třemi tisíci? Zoufalec, nebo cynik? Asi všechno dohromady, jako my tady všichni.
O autorovi| JIŘÍ PEŇÁS, redaktor LN
