Pivovarského domu si stačil všimnout každý Pražan, když desítka či dvaadvacítka stojí na křižovatce Ječné a Štepánské/Lípové ulice. Na šedé funkcionalistické budově přitahuje pozornost již léta vyhlášená restaurace v přízemí. Legendy o tom, jak Pivovarský dům kouzlí s pivní technologií, příběhy o májovém pivu, pšeničních pivech, pivním sektu či speciálech ovocných jsou nakažlivé. Za velikými okny lze už z ulice vidět vycíděné měděné kádě pivovarské. Jaká je však komplexní úroveň pohostinství v Pivovarském domě? Tenhle zážitek si nemůžeme nechat pro sebe.
U vchodu nás zarazila fronta, která štěbetala všemožnými jazyky. Ač to vypadalo, že se jen tak neuvelebíme, místní uvaděč nás rychle usadil ke stolu, kde již hodovali dva ruští návštěvníci. Kvitujeme, že podnik je nekuřácký, místo cigaret jsme zato ihned zaregistrovali příjemnou vůni sladu, která spolu s libým šuměním vařícího se piva pronikala do lokálu z pivovaru ve vedlejší místnosti. Díky velkému oknu a důmyslně namontovanému zrcadlu může člověk sledovat každý pohyb pivovarských rukou.
Výtečné pivo, solidní chuťovky
Na stole přistály půllitry s místním světlým a tmavým ležákem. Podnik samozřejmě nabízí i pivo řezané. Nejprve tedy pochvala: Nefiltrované a nepasterizované pivo plné chuti stojí za návštěvu, především vyniká tmavý ležák. Oproti jiným černým pivům postrádá obvyklý sladký nádech, naopak nabízí výrazně kořeněnou a karamelovou chuť. Druhá dvě piva nám ovšem přišla vhodnější k jídlu, a tak jsme začali pokoušet štěstí.
Jídelníček hlásá, že u řady pokrmů bylo při přípavě použito pivo.
Takřka palcová písmena na jídelním ubrousku na stole sdělují, že u řady jídel bylo při přípravě použito pivo. Jako pokusný předkrm nám proto posloužily klobásy na černém pivu a dvě naprosté hospodské klasiky, nakládaný hermelín a utopenec. Co se utopence týče, podezíráme kuchaře, že jej do láku vhodil tak půl hodiny před naším příchodem. Suchá uzenina, kterou se navzdory evidentně urychlené přípravě nikdo neobtěžoval překrojit, překrytá hromadou cibule, vážně přesvědčivá nebyla. Hermelín místní recept naopak velí přeříznout a naplnit chutnou, byť těžko identifikovatelnou hmotou. Velice příjemná servírka nám sdělila, že se jedná o granulovaný česnek. Tak či tak, hermelínu nebylo mnoho co vytknout, jen cena, rovných pětaosmdesát korun, se jeví přemrštěná.
Klobásy na černém pivu však nezklamaly, snad jen omáčky bylo na sotva polovinu jedné uzenky. Zato jsme měli k dispozici dostatek obrovských krajíců opravdu dobrého chleba.
Jak první rundu piv vystřídala druhá, vyměnili se i naši spolustolovníci. Stále v dobré náladě jsme přivítali dva postarší japonské turisty a doporučili jim místní pivo. Mimochodem, když si dávali druhou várku, už i paní dala přednost tmavému ležáku. Právě za něj ostatně pivovar dostal několik ocenění. Podniku se evidentně daří, byl skutečně až po poslední místo zaplněn.
„Česká klasika“ z jídelny
Jídelní lístek v kategorii hlavních chodů působí poněkud přebujele. Přes čtyřicet pokrmů je příliš na to, aby mohly být všechny připraveny a expedovány s maximální péčí. Podezření se naplnilo. Naše hlavní chody, tedy pivovarský guláš, králík na česneku se špenátem a vepřové na pivu a tymiánu, nesly společný nadpis „česká klasika“. Kompozice na talířích, které nám posléze přistály na stole, by však zřejmě lépe zvládla průměrná kuchařka ve školní jídelně.
Korunu zklamání nasadily knedlíky, podle všeho z chladicího boxu nejbližšího supermarketu.Králík se topil v louži rozmraženého špenátu a guláš bychom na první pohled nerozeznali od toho, který člověku naservírují v každé „třetí cenové“, byť maso bylo zjevně kvalitnější. Žádná velká invence. Třetí pokrm, hrdě se řadící do kategorie „pivních“ jídel (na jídelním lístku označených půllitříkem), spočíval ve dvou plátcích indiferentního masa a řídké hnědé omáčce, proklamovaným pivem a tymiánem netknuté. Vše doplnila velkorysá porce špeclí takřka přes půl talíře, nedobrých, mazlavých a evidentně prefabrikovaných.
Korunu zklamání nasadily knedlíky, podle všeho z chladicího boxu nejbližšího supermarketu. Bramborové i houskové byly na hranici poživatelnosti. Uvážíme-li, že cena všech jídel se pohybuje mezi sto padesáti a dvěma sty korunami, šlo o tristní představení. Talíře kupodivu nezdobila tradiční česká obloha, možná na ni však v kuchyni zapomněli. Obligátní rajče, okurku, papriku, cibuli a petrželku totiž kuchař přiložil k přecházející klobáse. Možná nás to mělo varovat.
Rozpačité speciály
Na prazvláštní dezert, palačinky s pivní marmeládou, jsme nakonec prostě nenašli odvahu. Raději jsme ochutnali zelené kopřivové pivo vonící po bylinách jako Becherovka (japonští spolustolovníci byli jeho zelenou barvou tak fascinováni, že si museli půllitr vyfotografovat) a limetkové, které nás odrovnalo svou sladkostí. Ve finále pak inzerovaný pivní rum a čtyřicetiprocentní pivovici. Ač jsme se v duchu předcházejících zážitků báli, že snad smíchají v Pivovarském domě pivo s rumem, naštěstí jsme se mýlili. Opravdu to rum byl, ve výsledku lehce převyšující tuzemák. Pivovice chutí příjemně překvapila (i když stopy po pivu jsme hledali marně).
Útrata činila něco přes tisíc korun, což je s přihlédnutím k odfláknuté kuchyni příliš. Podnik zřejmě rezignoval na domácí klientelu a zaměřil se především na čtenáře ruskojazyčných turistických průvodců. O tom by svědčila i plynulá ruština obsluhy a stejný jazyk doléhající od mnohých stolů. Kéž by se Pivovarský dům reprezentoval skutečně pouze jako ráj piva, byť prodej mizerného českého jídla za vysoké ceny cizincům je určitě ziskovější. Stará vesta: oni již nikdy nepřijdou a fronta přede dveřmi stejně hned tak nezmizí. Chtělo by se dodat – „česká klasika“.
Pivovarský dům
Ječná 28, Praha 2 (mapa)
www.gastroinfo.cz/pivodum
Tel.: 296 216 666
