Právní průzkum ČESKÉ POZICE dopadl tentokrát nad očekávání příznivě. Dle téměř 41 procent právníků, kteří obecně často bývají velkými skeptiky, by nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman mohl se svým plánem na vznik speciálního útvaru na Nejvyšším státním zastupitelství (NSZ) zaměřeného na boj s korupcí uspět. Útvar by měl řešit velké případy korupce v tuzemsku a podléhat jednomu ze Zemanových náměstků. Současně by však byl, co se týká plnění příkazů i informační povinnosti, patřičně odcloněn, aby nebyla příliš ohrožena jeho nezávislost.
Mnoho právníků vyjádřilo naději, že tato konstrukce by mohla pomoci omezit korupci v Česku. Ale jen za určitých podmínek, mezi nimiž se nejčastěji objevovalo „kvalitní personální obsazení“ a „zajištění nezávislosti“. Našli se však i takoví, dle nichž útvar žádnou korupci řešit nebude a byl by pouhým pokračováním mocenských bojů v justici.
V tomto duchu odpověděli tito čtyři respondenti:
„Většina korupčních případů se odehrává spíš na okresech a mnohem větším problémem je nedostatek důkazů než kdovíjakých speciálních znalostí. Náznaky tohoto řešení už tady v minulosti byly – včetně specializovaných soudů nebo senátů –, ale nikdy se nedotáhly do konce. Dostatečným řešením by byli nově vytvoření specialisté na jednotlivých stupních státního zastupitelství a jejich školení.
Opačně na to šli v Litvě, kde v roce 2002 speciálním zákonem zřídili Úřad pro prevenci a boj s korupcí, takzvaný KNAB – nezávislý ústřední orgán se samostatným rozpočtem, jehož ředitele jmenuje parlament na návrh vlády. Zabývá se prevencí, analýzou, mezinárodní spoluprací, legislativou, operativou i vyšetřováním.“
„Je to další z řady zdánlivě smysluplných opatření ke snížení korupce, ale ve skutečnosti jde opět o prázdnou PR záležitost, která nic podstatného nevyřeší. Jedinou možností, jak v této zemi snížit korupci, je výrazně omezit roli státu a veřejné sféry. Soukromá sféra si své peníze ohlídá mnohonásobně lépe.“
„Boj s korupcí je nesmysl. Je to stejně prázdné heslo, za kterým se skrývá současná ,kleptokracie‘, jako býval za bolševika třídní boj nebo boj o zrno. Vyhazujeme miliony za boj s následky, a nikoho ani nenapadne pokusit se odstranit příčiny. Přitom řešení je prosté: zrušit centrální rozdávání na tisíce nesmyslných ,projektů‘ a ,studií‘. Stačí se podívat na internetové stránky Informačního systému o veřejných zakázkách – uveřejňovacího subsystému (ISVZUS) a žasnete, kolik je zadáváno nesmyslných studií, jako je Vliv pasátních větrů v jihočínském moři na renovaci památkové zóny v Michli, a kolik je na ně vydáváno ze státního rozpočtu peněz. Jára Cimrman by řekl: „Nebude-li důvod korumpovat, nebudou mít protikorupční brigády co dělat, neboť nebude ani korupce.“
„Tlak na zřízení tohoto útvaru vychází od osob blízkých státní zástupkyni Lence Bradáčové, které právě ji chtějí dosadit do této funkce, pokud bude zřízena. Nejde tedy o systémové řešení, ale zřejmě o vytvoření mocenské trafiky.“
Opačného názoru jsou tito čtyři právníci, kteří jsou však k plánovanému útvaru kritičtí:
„Proti korupci by měli bojovat všichni státní zástupci. A to podle kauz, které jsou jim přidělované.“
„Tento útvar by měl být vybaven personálně vysoce odborným zázemím a i on sám být pod zvláštní protikorupční kontrolou.“
„Jako vždy se to bude týkat obsazení útvaru vhodnými profesionály. Pokud opravdu existují a přijmou jmenování, dostane se jim maximální podpory od vedení NSZ a současně získají dostatečné pravomoci v rámci soustavy státních zastupitelství, pak by zejména u složitých případů měli být přínosem. Zejména u těch, u nichž je třeba rychlé přeshraniční součinnosti, jiných speciálních znalostí než jen trestního práva. Nemluvě o kauzách zasahujících například politiky, politické strany, orgány činné v trestním řízení či státní úředníky.“
„Pod Zemanovým vedením ano. Otázkou je, zda má někdo vůbec zájem, aby to fungovalo. Musí být poptávka. Jen aby pan Zeman ve své hyperaktivitě nenapáchal víc škody než užitku – nevylekal všechny a nevylil s vaničkou i dítě.
Změna je nutná, ale pozvolná, systematická a promyšlená. Nejde přijít s kalašnikovem a střílet na vše, co se pohne. To je také extrém. Není možné si hrát na českého Cattaniho. Občané čekají oběti, ale nejsou schopní akceptovat úplnou deziluzi. V historii to vždy fungovalo tak, že se předhodili ti, na nichž už nesejde, kteří už padli. Lid bude ukojen. Střílet na všechny je pošetilé bláznovství. Takto se to nikde nedělá. To není hodno moudrého muže, který ví, jak funguje život.
Centrálně sjednocená protikorupční složka bude systémově sama nejvíc podléhat tlakům. Chce to decentralizaci, aby se z toho nestal další Finanční analytický útvar. Zeman je neřízená střela, slon v porcelánu, a některé jeho útoky na politiky způsobuje jeho ego. Nebude to mít lehké. Navíc je jeho podpora politiky nulová. Je však odborně zdatný.“
Další respondent se nedokáže rozhodnout pro kladnou ani zápornou odpověď: „Boj proti korupci se týká morálky lidí a vůle s korupcí bojovat, nikoli speciálních útvarů.“
Skepse se objevuje v této záporné odpovědi: „Dokud bude u vlády tato prohnilá elita – tedy i KSČM a sociální demokracie –, žádné zvláštní útvary, ministerstva či komise nic nezmůžou.“
Tato kladná odpověď přichází s překvapivým návrhem jakési „amnestie“ pro menší korupční případy: „Kdo trochu zná zákulisí českého systému trestní spravedlnosti, ví, že bez faktického rozprášení Vrchního státního zastupitelství v Praze, či alespoň jeho klíčových částí, se v této zemi nic pořádného nevyšetří. Je třeba razantní změny, jíž může být nový útvar státního zastupitelství s celorepublikovou působností, který vznikne tak trochu na ,zelené louce‘ a kam snad neproniknou například staré vazby, vztahy, vděčnosti či závislosti. Neměl by však být zcela oddělený od zbytku státního zastupitelství, v němž by působili státní zástupci jakési zvláštní kategorie nadřazení ostatním.
Neblahých zkušeností s různými speciálními soudy, prokuraturami, útvary policie, agenturami či protiteroristickými jednotkami máme v Evropě i ve světě spoustu. Vznikají často z dobrých úmyslů, ale nezřídka končí jako prachsprosté zdroje citlivých informací na politické protivníky či dokonce síly, které se samy stávají aktéry politického boje. V novém útvaru NSZ se nesmí koncentrovat informační ani politická moc. Mělo by jít pouze o jakési centrum excelence, kam – nikoli napořád, ale jen na nějaký čas, třeba na pět let – přicházejí odjinud pracovat na složitých kauzách nejlepší státní zástupci. A pak se zase vracejí nebo odcházejí jinam.
Prostupnost se zbytkem státního zastupitelství by měla zaručit, že nevznikne všemocný superútvar, kterého se budou všichni bát a jemuž nebudou důvěřovat. Nikdy nelze vyloučit úniky informací – zejména při rotaci státních zástupců mezi tímto útvarem a zbytkem státního zastupitelství –, ale jde o to je omezit na únosnou míru systémem informačních ,čínských zdí‘ uvnitř tohoto útvaru, přičemž ani sám jeho šéf nesmí mít detailní přehled, co jeho konkrétní podřízený vyšetřuje.
A existuje i téma, o němž se sice zatím příliš nemluví, ale které se bude muset nakousnout a něco s ním udělat – možná právě v souvislosti se vznikem nového útvaru na NSZ. V této zemi možná až příliš mnoho vlivných a bohatých lidí z byznysu i politiky nemá úplně čisté svědomí z toho, jak v minulých 20 letech zbohatli. A je otázkou, jak to ovlivňuje jejich vztah k politice a justici a zájem na nastavení férových pravidel.
Nemají-li nakonec zájem na neakceschopné trestní justici především proto, že je straší stíny minulosti. A zda by se proto nevyplatila trocha pragmatismu výměnou za to, že v budoucnu budou pravidla správného chování opravdu důsledně, nezávisle a bez politicky zařízených výjimek vynucovaná. Tedy zda neučinit určitý generální pardon v některých méně závažných případech jejich porušování v minulosti. Je to sice v mnoha ohledech kontroverzní, ale za prosazení systémové změny by to možná stálo.“
