Ženský fotbal se liší od mužského nejen nižší pohyblivostí fotbalistek a jejich horšími technickými dovednostmi, ale i menší fyzickou náročností. Navíc se v něm víc uplatňuje taktnost a férovost, kvůli čemuž je pro některé lidi přitažlivější. Při sledování zápasů na právě se odehrávajícím fotbalovém mistrovství světa žen v Německu, jež právě dospělo do semifinále za účastí týmů Japonska, Francie, Švédska a USA, však pozorovatele napadá, zda tomu tak má být.
Tato výhrada vůči světovému fotbalovému šampionátu žen nemá ani tolik co do činění s ženským fotbalem jako takovým a ještě méně s tím, že ženy hrají fotbal. Problémem je spíš obecně rozšířená pověst ženského fotbalu coby neagresivního a méně vášnivého klání. Samozřejmě není třeba, aby se každý zápas vyznačoval pouze tvrdými střety. Na druhou stranu není příliš přijatelná představa, že by se z „vlažného“ ženského fotbalu, který předvádějí fotbalistky na současném mistrovství, měl stát příklad pro mužské zápasy.
Jsou to totiž týmový duch, riskování a vášnivý přístup, které dělají z fotbalu velký sport a symbolizují základní lidské postoje. Mnoho z těchto hodnot se však dnes považuje za „typicky mužské“, za zavrženíhodné. Riskování je údajně nezodpovědné a předzvěstí zaslepeného fanatismu. A překračování vlastních možností nesmyslné, protože jde o zbytečný odpor proti sebeovládání a proti přijetí objektivních omezení.
Zástup fotbalových fanoušků je možná posledním místem, kde někteří lidé můžou zcela svobodně vykřičet, co se jim zlíbí
Oproti tomu takzvané feministické hodnoty – rozvážnost, ovládání emocí, ohleduplnost a uvážlivost – jsou oslavované jako moderní a chvályhodné. Vyhovují totiž společnosti, v níž vyhnout se riziku a rezignovat na pokus překračit vlastních meze jsou považovány za cestu kupředu a odpovídají představám o zachování života a žití „v souladu“ s přírodou. Naopak vášnivé sledování vlastního zájmu a bezvýhradná oddanost smělým myšlenkám jsou odmítané coby zastaralé a špatné.
Samozřejmě, že by bylo absurdní zastaralé a agresivní postoje považovat výhradně za „mužské“ a láskyplné a pečovatelské za „ženské“. Vždyť existuje mnoho citlivých mužů a agresivních žen, kteří se těmto stereotypům vymykají. Problémem, jenž se ukazuje na současném fotbalovém šampionátu žen, není to, že ženy hrají fotbal, ale oslava feministických hodnot. Od nich totiž hrozí, že zbaví fotbal i zbytek společnosti mužnosti.
Příkladů, jež dosvědčují tento trend, je mnoho. Například v minulých několika desetiletích vědomá snaha trestat na fotbalovém stadionu nekontrolované emoce, aby se zápas stal „přátelským k rodině“. Fotbaloví fanoušci čelí tvrdým trestům za politicky nekorektní jednání, přičemž nevhodné chování jejich skupinek slouží často k popisu fotbalu coby násilnické zábavy „spodiny“ společnosti. To je důvod, proč Německá fotbalová federace vyvinula velké úsilí, aby ženský šampionát propagovala jako událost „přátelskou k rodině“. Rodina totiž udrží nebezpečnou mužskou fotbalovou kulturu pod kontrolou.
Takové umravňování fotbalu je však špatnou zprávou. Zástup fotbalových fanoušků je totiž možná posledním místem, kde někteří lidé mohu zcela svobodně vyjádřit, vykřičet, co se jim zlíbí. Pokud se v ženském fotbale prosadí vlažnost či krotkost, sledování fotbalového zápasu ztratí mnoho předností. Proto je na čase nejen kvůli ženskému fotbalu ukázat tomuto prosazování „feministických“ hodnot červenou kartu.
