Případy masového střílení v USA – vzdáleně podobné útoku v Norsku minulý týden, který si vyžádal téměř 70 obětí – jsou tak všudypřítomné, že existuje dokonce i slangový výraz, který tento jev popisuje, a sice „going postal“ (dostat záchvat poštovního amoku). Ten vznikl podle řady incidentů, k nimž došlo od roku 1983 a jejichž aktéry byli pracovníci Poštovní služby USA, kteří zastřelili své nadřízené, kolegy a nevinné kolemjdoucí. Oficiálněji jsou takové incidenty známé jako „spree killings“ (bezhlavé zabíjení), které Statistický úřad USA definuje jako „zabíjení na dvou či více místech téměř bez časové prodlevy mezi vraždami“.
Šance na zastřelení v USA? 1 ku 240.
Podle Bradyho kampaně pro prevenci násilí střelnými zbraněmi je v Americe zavražděno střelnou zbraní každý rok přes 12 500 lidí. Míra zabití střelnou zbraní v USA – kde je jich v oběhu dost, aby se jimi vyzbrojili každý muž, každá žena a každé dítě – je 19,5krát vyšší než asi ve 22 dalších hustě obydlených zemích s vysokým příjmem dohromady. Při současné míře zabití (téměř sedmkrát vyšší než v ostatních zkoumaných zemích) přibližně jeden z 240 Američanů může očekávat, že bude zavražděn, tvrdí Bradyho centrum.
Při současné míře zabití přibližně jeden z 240 Američanů může očekávat, že bude zavražděn, tvrdí Bradyho centrum
„Často si vybavujeme strašlivou masovou střelbu, kdy labilní nebo rozrušený jedinec začne střílet výkonnými poloautomatickými zbraněmi a zabije nebo zraní lidi. Sledovali jsme tyto až příliš běžné incidenty na interaktivní mapě a v chronologických přehledech: šlo o masovou střelbu, střelbu ve školách a střelbu útočnými zbraněmi,“ píše Bradyho kampaň na své webové stránce.
Zkoumání střelných zbraní a násilných trestných činů s sebou přináší v USA velké potíže spojené se skromnými údaji o vlastnictví a používání střelných zbraní, o trzích se střelnými zbraněmi a shromažďováním dat o zločinnosti. Přestože neexistují snadno dostupné statistické přehledy, co se týče motivů bezhlavého zabíjení v USA, typický je profil roztrpčeného nebo nedávno propuštěného dělníka vytlačeného na okraj společnosti (podobný typ propuštěného inženýra, který se psychicky zhroutil a stal se „neřízenou střelou“, nezapomenutelně ztvárnil Michael Douglas ve filmu Volný pád z roku 1993) nebo samotáře s psychickými problémy.
Čtyři američtí prezidenti byli zavražděni v úřadě (Abraham Lincoln, James A. Garfield, William McKinley a John F. Kennedy), kdežto Theodore Roosevelt (když kandidoval na prezidentský úřad) a Ronald Reagan přežili atentáty. Ale opravdu „politicky motivované“ zabíjení – jako bombový útok v Oslu a střelba na ostrově Utoya, kdy se pachatel snažil zasadit ránu multikulturalismu v Evropě – je i v USA výjimečné a vychází spíše z nedůvěry k vládě a víry v paranoidní konspirační teorie než z ucelené levicové nebo pravicové ideologie.
Bowling for Columbine
Mezi nejohavnější „bezhlavé zabíjení“ v nedávné historii USA, jež šokovalo celou zemi do značné míry z důvodu věku obou pachatelů a jejich obětí, patří masakr na střední škole Columbine v roce 1999. Při něm dva teenageři, Eric Harris a Dylan Klebold, zastřelili dvanáct studentů a jednoho učitele, než si sami vzali život. Dalším je pak masakr na technické univerzitě ve Virginii v roce 2007, kdy student posledního ročníku Čcho Sung-hui (podle jeho vlastních slov se inspiroval zabijáky z Columbine) zavraždil 32 lidí ve dvou samostatných akcích a sám poté spáchal sebevraždu.
Harris a Klebold – oba označovaní za vysoce inteligentní „nadané děti“ – nezanechali žádný dopis na rozloučenou, takže společnosti nezbylo, než aby o jejich motivech spekulovala. Oba byli oběťmi šikany a náruživě hráli agresivní počítačové hry; Harris se léčil a měl předepsaná antidepresiva. Příčiny vysoké míry násilných trestných činů v USA – zvláště těch páchaných střelnými zbraněmi – zkoumal tvůrce filmových dokumentů Michael Moore ve svém oceněném snímku z roku 2002 „Bowling for Columbine“.
Čcho, jihokorejský přistěhovalec, jemuž byla diagnostikována vážná chorobná úzkost a dále sklíčenost, byl v roce 2005 prohlášen za duševně chorého. Úřady jej tehdy obvinily, že obtěžoval dvě studentky. Čcho zanechal dopis na rozloučenou, v němž nadával na „bohaté děti“, „zhýralost“ a „zrádné šarlatány“ a nahrál video, v němž zmínil „mučedníky jako Eric (Harris) a Dylan (Klebold)“.
Tragédie v Oslu se vymyká
Třebaže média přinášela zprávy v době, kdy Čcho napsal svůj „manifest“, jeho paranoidní blábolení nelze nijak smysluplně srovnat s 1500 stranami „manifestu“ sepsaného Andersem Behringem Breivikem – Norem, který se přiznal k bombovému útoku a střelbě minulý týden v Oslu. Kromě toho si Breivik nevzal život a má zjevně potěšení ze své role žijícího „mučedníka“ za svou kauzu.
V takzvaném manifestu „2083: Evropská deklarace nezávislosti“ Breivik, jenž sám o sobě mluví jako o konzervativním křesťanovi, který útoky v Oslu plánoval mnoho let, tvrdí, že byl nucen jednat, aby „ochránil Evropu“ před multikulturalismem a úmyslně se zaměřil na dospívající členy sociálně demokratické Norské dělnické strany. Mnoho dní před spácháním masakru si založil účet na Twitteru a vyvěsil zprávu „Jeden člověk s přesvědčením se vyrovná 100 tisícům lidí, kteří mají jen zájmy.“
V posledních několika desetiletích bylo v Evropě spácháno málo srovnatelných vražd. Mezi nejhorší kriminální ukrutnosti spáchané střelnými zbraněmi v britských dějinách patří „masakr v Hungerfordu“ z roku 1987, při němž střelec vyzbrojený poloautomatickými puškami a pistolí postřílel 16 lidí včetně své matky a pak se smrtelně postřelil. Dále masakr v Dunblane z roku 1996 a střelba v Cumbrii v roce 2010.
V Německu vedla „střelba ve škole ve Winnendenu“ v roce 2009 k 16 úmrtím včetně sebevraždy pachatele, sedmnáctiletého Tima Kretschmera, který byl popisován jako samotář a špatný student. Při střelbě v bratislavské Devínské Nové Vsi v roce 2010 zahynulo osm lidí (včetně pachatele); motivy střelce Ľubomíra Harmana zůstávají neznámé. V Nizozemsku v dubnu letošního roku čtyřiadvacetiletý Tristan van der Vlis oblečený do neprůstřelné vesty a ozbrojený poloautomatickou pistolí a revolverem zabil pět lidí v nákupním středisku Ridderhof a pak namířil zbraň na sebe. Léčil se kvůli psychickým problémům a v roce 2006 strávil deset dní v ústavní péči, když se pokusil o sebevraždu.
Bombový útok v Oklahoma City
Na druhé straně Atlantiku jsou případy „bezhlavého zabíjení“ mnohem četnější, takže mimo komunity, kde k němu došlo, na jména pachatelů brzy zapomíná. To neplatí o skutečně politicky motivovaných vraždách, z nichž ta nejslavnější z nedávné doby – bombové útoky v Oklahoma City – nebyla spáchána střelnými zbraněmi.
Bombový atentát v Oklahoma City, př němž zahynulo 168 lidí, spáchal Timothy McVeigh – běloch, rodilý Američan a veterán americké armády
Timothy James McVeigh, běloch, rodilý Američan a veterán americké armády, který neblaze proslul odpálením bomby v automobilu před federální budovou v Oklahoma City 19. dubna 1995, zabil 168 lidí v odvetě za to, jak vláda vyřešila obležení u města Waco, které přesně o dva roky dříve skončilo smrtí 86 lidí (šlo o ozbrojený střet mezi členy sekty Davida Koreshe s federálními úřady). Doufal také, že podnítí vzpouru proti tomu, co považoval za tyranskou federální vládu. (Dospívající zabijáci ze školy Columbine původně plánovali svůj útok na 19. dubna, ale provedli ho následujícího dne – na Hitlerovy narozeniny –, nejsou však důkazy, že si tato výročí vybrali záměrně.)
„Politickým zabíjením“ byl pravděpdobně i útok z letošního ledna spáchaný osamělým střelcem Jaredem Lee Loughnerem, který v arizonském Tucsonu zastřelil šest lidí, když se zřejmě pokoušel zavraždit Gabriellu Giffordsovou, členku amerického Kongresu za demokratickou stranu (která zázračně přežila zranění způsobené střelou do hlavy). Loughner podobně jako McVeigh údajně věřil mnoha konspiračním teoriím včetně názoru, že americká vláda je odpovědná za teroristické útoky z 11. září a že úřady používají kontrolu mysli, aby lidem vymývaly mozky ovládáním mluvnice.
Avšak i tady nestraník Loughner více vyhovuje profilu člověka vyvrženého ze společnosti než stoupence nějaké politiky: v minulosti bral drogy, měl problémy s chováním a byl vyloučen z Pima Community College.
