Státní svátek 28. září je pojmenován nejasně, nesrozumitelně a alibisticky jako Den české státnosti a slaví se od roku 2000. Toho dne byl v roce 935 ve (Staré) Boleslavi zavražděn tehdejší český kníže Václav družiníky svého mladšího bratra knížete Boleslava I., který se stal jeho nástupcem. Takový však byl středověk nejen v přemyslovském panovnickém rodě. Tak se tehdy dělaly dějiny.
Historici sice dosud úmysl a motiv této vraždy neobjasnili, ale řečeno dnešním jazykem šlo určitě o politiku, moc a ekonomiku. Oba bratři byli českými panovníky a udržovali českou suverenitu neboli státnost adekvátně možnostem a prostředkům své doby.
Nikoli zcela a důstojně obnovená tradice
Kníže Václav byl záhy po zavraždění svatořečen. A svátek svatého Václava byl v minulosti přirozenou součástí českého národního vědomí a české křesťanské tradice a do roku 1951 i oficiálním památným dnem českého státu. Nikdo se nad pojmenováním svátek svatého Václava nepozastavoval, ani nepohoršoval. Bylo přirozené, srozumitelné a jasné. Den 28. září byl významným svátkem pro českou historii i křesťanství.
Tradici církevních svátků obnovil až po roce 1989 československý demokratický stát – nikoli však zcela a důstojněPředmětem spekulací a handlů se svátek svatého Václava stal až ve 20. století. Za druhé světové války nejen tuto tradici, ale i svátek zneužili nacisté k potlačení povědomí o české suverenitě a státu. Následně komunisté tento svátek zrušili stejně jako mnoho dalších křesťanských svátků, jež byly několik století součástí nejen národní, ale i evropské a středoevropské křesťanské tradice. Bojovali totiž jak s vírou, tak s českým národem a jeho suverenitou.
Tradici církevních svátků obnovil až po roce 1989 československý demokratický stát – nikoli však zcela a důstojně. Do roku 1992 sice kolabující federativní republika znovu ustavila svátek svatých Cyrila a Metoděje i církevního a společenského reformátora Jana Husa, ale další křesťanské svátky dosud obnoveny nebyly. Patří mezi ně i svátek svatého Václava.
Den pracovního klidu
Česká republika a její reprezentace se zachovaly malicherně a svátek po dlouhém dohadování jako úlitbu vlastní úzkoprsosti a malosti pojmenovaly Den české státnosti. Poslanci jej původně jako svátek nenavrhli a v pozdějších předlohách parlamentního výboru jej „očesali“ o jeho substanci – o svatého Václava.
Veřejnost proto zatím slaví spíš den pracovního klidu než tento státní svátek, přestože si naše politická reprezentace namlouvá, že tomu tak není. Po jedenácti letech od jeho ustavení kromě recepce na Hradě a jejích účastníků nebyl tento státní svátek plně akceptován. Katolická církev však slaví svátek svatého Václava stejně jako v minulosti, zejména poutí do Staré Boleslavi.
Česká republika ještě víc zdevalvovala abstraktní a nenárodní „státnost“ vyhlášením dalšího „státního“ svátku 1. ledna. Den obnovy samostatného českého státu má připomínat rozdělení Československa v roce 1993. Tento svátek se však slaví ve stejný den jako Nový rok a navíc po bouřlivých oslavách svatého Silvestra. A tyto dva státní svátky – Den české státnosti a Den obnovy samostatného českého státu – z udržení českého státu od druhé poloviny 9. století do současnosti učinily karikaturu.
Právní kontinuita
Česká státnost vznikla za knížete Bořivoje a jeho manželky, kněžny Ludmily, jež je také svatou patronkou českého národa a jeho státnosti. Bořivoj zpočátku podřizoval tuto státnost svrchovanosti velkomoravského knížete Svatopluka, jeho nástupcům však už nikoli, a byla přenesena z Velkomoravské říše do přemyslovských Čech.
Česká republika si začala svou státnost dobrovolně, demokraticky a ústavně „omezovat“ přibližováním se Evropské unii a vstupem do níKníže Václav se snažil udržet českou státnost vůči tehdejšímu evropskému nadstátu, středověké Říši římské, všemi dostupnými prostředky – vojenskou silou i tím, že znovu přistoupil na poplatek za mír „tribut pacis“ zasílaný do říše. Dle historika Františka Palackého činil tento poplatek ročně 500 hřiven stříbra a 120 volů. Václavův nástupce Boleslav I. se snažil o totéž.
Právní kontinuita české státnosti se udržela po zavraždění knížete Václava v roce 935, nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526, vzniku Československa v roce 1918 i po rozpadu československé federace 1. ledna 1993. Poprvé českou státnost narušila 29. září 1938 Mnichovská dohoda československých spojenců Francie a Anglie s Hitlerem a Mussolinim a zcela ji 15. března 1939 zlikvidovala německá okupace. Obnovena byla až na konci druhé světové války 8. května 1945 s úplnými atributy teritoriální suverenity. Podruhé ji „omezil“ únorový puč v roce 1948 a pozdější Brežněvova doktrína omezené státní suverenity.
Den poté...
Česká republika si však začala svou státnost dobrovolně, demokraticky a ústavně „omezovat“ sama přibližováním se Evropské unii a vstupem do ní. Nejprve v roce 1996 podpisem přihlášky do EU, poté v roce 2004 vstupem do ní a nakonec ratifikaci Lisabonské smlouvy v roce 2009. Tím je česká suverenita, státnost, postupně přenášena na tento evropský nadstátní útvar. Česká republika se však dosud nevzdala své měnové suverenity, protože nezavedla společnou měnu euro. Bylo-li toto její rozhodnutí správné, však ukáže až budoucnost.
V každém případě je 28. září státním svátkem – Dnem české státnosti – a letos i 1076. výročím zavraždění svatého Václava. O den později si je pak třeba připomenout dočasnou úplnou ztrátu české státnosti v důsledku Mnichovské dohody. Možná i to bychom měli mít na paměti při oslavách tohoto státního svátku.
