Jaký postoj mají státní a soukromé instituce k rozkrádání pohonných hmot? Vědí o tom, že existuje perfektní řešení, které by tomuto zcizování účinně zabránilo? Mají však vůbec o takový systém zájem?
Podle informací ČESKÉ POZICE dostala nabídku na využití tohoto systému jedna významná státní instituce, jejíž jméno není v tomto okamžiku důležité. Způsob, jakým se jej rozhodla otestovat, však nasvědčuje tomu, že pravděpodobně s díky odmítne.
Vzpomínka vzdálenější
Jistě mnozí četli paměti našich chrabrých západních letců. Buď to byly zakázané, potajmu pašované texty, nebo přes rušičky špatně slyšitelná vyprávění, či po změně režimu s euforií vydávané memoáry. Každopádně jejich přijetí bylo nadstandardně tolerantní, až natolik, že se málokdo pozastavil nad určitými místy, která by jindy a jinde vzbudila zaslouženou kritiku.
Vřelý vztah k leteckému benzinu RAF měli i někteří naši váleční piloti a techniciVzhledem k našemu tématu zmíním vyprávění o vřelém vztahu některých našich válečných pilotů a techniků k leteckému benzinu RAF. Benzinu bylo ve válečné Anglii málo, osobní auta byla proto velice laciná. Českoslovenští letci si vypomáhali kradením barveného leteckého paliva.
Tehdy se opět vyznamenaly „šikovné české ručičky“. Vojáci si udělali ve střeše automobilu druhou, skrytou nádrž na obarvený letecký benzin. Řidič mohl rychle přepnout mezi nádržemi, což se hodilo, když spatřil hlídku vojenské policie. Ta kontrolovala onen malý počet jezdících automobilů, nota bene ve směru od letiště, protože se poměrně důvodně domnívala, že jezdí na kradený benzin. Stačilo jen zjistit barvu paliva v karburátoru.
Čeští piloti nebyli pochopitelně sami, kdo se takto poměrně uvolněně bavil. Apokalyptické pozadí druhé světové války je v tomto kontextu momentem objektivně přitěžujícím, subjektivně téměř vyviňujícím. Nemá cenu vynášet soudy, konstatujme jen holý fakt.
Vzpomínka nedávná
Naznačili jsme, že existuje velmi sofistikované řešení, které účinně brání krádežím pohonných hmot. Překvapující pro mnohé možná bude, že tento systém vyvinula před 25 lety izraelská firma Orpak Systems na objednávku izraelské armády, která potřebovala zamezit zneužívání pohonných hmot pro soukromé účely. Před 25 lety nebyla v Izraeli válka, ale o klidu zbraní se tam nedalo mluvit nikdy. Bezpečnostní situace by nahrávala pomyšlení, že občané (nota bene vojáci) budou ve stavu permanentního ohrožení ke svému státu mnohem více loajální, než kdykoliv jindy. Přesto se tam kradlo, a to tak, že armádním šéfům došla trpělivost.
Kradlo se tedy, jak vidno, vždy, a to i vlastní armádě v době ohrožení. Proto současný stav nemůže být pro nikoho překvapením, a někomu to snad může pospravit náladu, že Česko počátkem 21. století na tom je asi tak, jako jiní. Že na tom není hůře, jak s oblibou zní různé sadomasochistické litanie o národním charakteru. Ale že na druhou stranu ani neplatí, jak jsme s doufáním za minulého režimu říkávali, že „to by se na Západě stát nemohlo“. Pravda, z tohoto poznání moc optimismu nevyplývá, ale konečně jsme se propracovali k trochu reálnějšímu pohledu na svět.
Vnitřní škodná
Systém spustí palivo pouze do nádrže konkrétního automobiluV této souvislosti je podstatné zdůraznit, že celosvětově firmám škodí podle průzkumu společnosti Deloitte vlastní zaměstnanci tři- až čtyřikrát častěji, než pachatelé zvenčí. Podle Ernst & Young bylo 85 procent podvodů spácháno v součinnosti s pachatelem uvnitř firmy. Tendence je přitom vzrůstající: podle KPMG stoupl podíl zaměstnanců na podvodech vůči vlastní společnosti celosvětově z 69 procent (2007) na 90 procent (2011). Česko není výjimkou: z výzkumu PricewaterhouseCoopers vyplývá, že interních pachatelů byla v roce 2009 celá polovina. Takže každý jen trochu osvícený management přestane zvyšovat oplocení kolem firemních areálů a protře si oči, aby dobře viděl na vlastní zaměstnance.
Pak ho může zaujmout nabídka firmy FuelOmat, založená právě na oné izraelské technologii Orpak Systems. Stále větší počet čerpacích stanic umožňuje firemním vozovým parkům tankovat v rámci tohoto systému, který spustí palivo pouze do nádrže konkrétního automobilu. Ani s kanystrem se řidič nechytá. Po natankování ani nemusí chodit k pokladně, platby se zaúčtují automaticky. Firma se navíc k platbě dozví stav tachometru tankujícího vozidla, takže se mohou automaticky generovat určité údaje do knihy provozu.
Chceme to vůbec?
Spotřeba paliva u vozů zařazených do tohoto systému klesá téměř zázračně. V některých případech až o 15 procent. Jeden by si myslel, že firmy po systému sáhnou bez váhání. Leč, zdá se, že problém je mnohem hlubší, než by člověk předpokládal.
Orpak systém byl firmou FuelOmat nabídnut například jedné obrovské státní instituci neustále trpící nedostatkem paliva. Její jméno ponechme stranou, i když jej ČESKÁ POZICE zná. Manažeři úřadu asi cítili, že automaticky odmítnout prokazatelně šetřící systém by bylo jaksi „blbé“. Domluvili tedy kompromis. Dali několik vozů do zkušebního provozu a uvidí se. Musejí být „opatrní“. Nemohou přeci zbůhdarma vyhazovat peníze z okna, i když tento systém používá firma zajišťující vozový park pro všechny izraelské exekutivní orgány.
Řidiči budou nadále jezdit s kanystry v kufru a ručně vykazovat kilometry a tankování, jen se bude prášit za kočáremZde však asi půjde o něco jiného než o opatrnost, byť přehnanou. Do zkušebního provozu totiž byly dány vozy, které nejsou příliš často používané jednou a tou samou osobou a u nichž se tedy vzhledem k charakteru provozu nějaké „škody“ ani moc předpokládat nedají (vždy se totiž hůře krade benzin, když se v autech referenti střídají). S tímto výsledkem v ruce pak manažeři nabídku firmy pro celý resort odmítnou, protože „jak vidíte, u nás – za našeho vedení (!) – k žádnému zneužívání nedochází, takže bychom nic neušetřili, děkujeme, odejděte“.
Této argumentace se pak s chutí chopí další resorty, o tom není pochyb. A tak zřejmě zůstane vše při starém. Řidiči budou nadále jezdit s kanystry (nebo dokonce s pouhými pet lahvemi) v kufru, a ručně vykazovat kilometry a tankování, jen se bude prášit za kočárem. A daňový poplatník bude pošilhávat už nejen po trestněprávních orgánech švýcarských, ale i po týlových manažerech z Izraele a dalších 30 zemí, že mají rozum v hlavě a odpovědnost ke svému zaměstnavateli.
