Prestižní americký deník The New York Times uveřejnil před více než měsícem informaci o odchodu Grega Smithe z banky Goldman Sachs (GS). Šlo o vysoce postaveného investičního bankéře, který byl zodpovědný za nejspekulativnější, takzvaný derivátový akciový byznys této banky pro Evropu a Blízký východ. Smith nesouhlasil s opakujícím se a rostoucím náporem vedení této přední světové investiční banky směrem k vysoce výnosným, leč zcela nemravným operacím se škálou nově generovaných finančních instrumentů sloužících jen k matení veřejnosti.
Podle Smithe jde čistě o morální hazard s penězi lidí, investorů a konec konců i daňových poplatníků, kteří sanovali krach amerického bankovního sektoru z podobných příčin po roce 2008. Manýry hazardu a pohrdání veřejností prý pokračují v neztenčené míře. Vynášení „vnitřních informací“, jejich šíření mezi bankéři v New Yorku a „zhodnocování“ takzvaným insider tradingem jsou údajně vyšší než kdykoliv předtím.
Ani stopa etiky
Ve svém vyjádření z 14. března s titulkem „Proč opouštím Goldman Sachs“ popsal Smith cynismus bankéřů, kteří opustili jakoukoli etiku, přestali respektovat zájmy klienta, spotřebitele i amerického občana. Zákazníky označují interně sami sebou zbožštění newyorští bankéři jako „blbce“, kteří jsou určeni jenom k podojení a oškubání. A ke stejnému účelu jim slouží celá ekonomika. Stát a centrální banka pak jejich ústavy vykupuje znehodnocováním měny, stejně jako před pár lety. Naprostá bezstarostnost a nezodpovědnost.
„O derivátech se na obchodních schůzkách ani jedinou minutu nehovoří jako o něčem, čím bychom měli prospět klientovi.“Smith deklaruje: „Dnes je můj poslední den u Goldman Sachs. Po téměř 12 letech u této firmy… – 10 let v New Yorku a nyní v Londýně – věřím, že jsem zde pracoval dost na to, abych poznal trajektorii její kultury, identity i jejích lidí. A mohu říci, že to prostředí je nyní nejtoxičtější a nejdestruktivnější, jaké jsem kdy vůbec viděl.“
Výpověď o protispolečenském a světovou ekonomiku destruujícím chování jako základním modelu fungování uzavřeného kruhu „insiderů“ v anglosaském bankovnictví několikrát upřesnil: „O derivátech se na obchodních schůzkách ani jednu jedinou minutu nehovoří jako o něčem, čím bychom měli prospět klientovi. Jde čistě o to, jak z nich vyždímáme největší částku peněz (…) Ohlížím se dnes kolem a nevidím ani stopu kultury (a etiky), lásky k práci v této firmě (...) Nemám již ani úctu, ani víru.“
Greg Smith se chystá celou historii svého působení u Goldmanů vydat knižně – koncem března podepsal s newyorským nakladatelstvím Grand Central smlouvu. Bude to pravděpodobně velká exploze.
GS není jediná
Před půl rokem to byl další vysoký manažer této banky Rajat Gupta, který se vzdal agentům FBI za konkrétní případ využívání „insider“ informací vůči hedgovému fondu Galleon. Gupta u soudu obvinění odmítl a odešel na kauci 10 milionů dolarů. Klienti takovýchto bank a fondů netuší, jaká skutečná (a neskutečná) aktiva bankéři proti jejich reálným penězům stavějí.
Podíl zejména investiční banky Goldman Sachs na současné fatální krizi zadluženosti členských zemí Evropské unie operujících s eurem, hlavně Řecka, je šokující. Tamní premiér Lucas Papadimos ještě coby šéf centrální banky řídil v letech 1994 až 2002 přímo podle rad GS řecké státní peníze do katastrofy.
Investiční bankéři zpravidla znají z termínu „morální hazard“ jen druhé slovoGS není jediná a případ Smithe není prvním varováním před nezdravostí myšlení a konáním investičních bankéřů, kteří se stali nikým nekontrolovanou takřka sektou. Zmiňovány jsou i banky J.P. Morgan, Morgan Stanley, Citigroup a další. Akvizice tradičních britských investičních bank v City německými bankami dala často jen morální nátěr německé solidnosti těmto institucím a poskytla možnost většího rozmachu v Londýně či New Yorku.
Protestantská etika Maxe Webera se zde naprosto ztratila a pokřivený přístup veřejnosti k „nekonečným“ penězům se stal bez morálky jen privilegiem tohoto odvětví. Investiční bankéři zpravidla znají z termínu „morální hazard“ jen to druhé slovo. S morálkou již nepracují. S odpovědností za chod národní a světové ekonomiky už vůbec ne. Nejen klasik filozofie Weber, ale i současní nobelisté jako Joseph Stiglitz považují odvětví za zkažené a morálně nepoužitelné k řízení alokace kapitálu a řízení rizik na národní i globální bázi.
Ke zneužívání moci odvětví a maření výkonnosti světové ekonomiky ale musí být i další do party. Jsou to špičkoví manažeři obchodovaných firem spekulující na osobní zisky ze všeho, co konají, zejména z „insider tradingu“. Pro českého občana může být v toto směru velkým poučením (i když jen iniciálním) zhlédnutí inscenace o spekulacích, podvodu na veřejnost a pádu firmy globální velikosti Enron ve Stavovském divadle v Praze. Hra by měla být natočena Českou televizí pro informaci zdejšího obyvatelstva.
Chuť peněz
Bližší poznání současného marasmu vedení světových financí českému čtenáři přineslo nakladatelství Beta čerstvě vydaným bestsellerem z londýnského prostředí top (zejména investičního) bankovnictví, a to od Gerainta Andersona Just Business (v češtině: Prostě byznys). Překladatel Ivan Kytka, novinář žijící v Londýně, se dobře vcítil do atmosféry zkorumpovaného odvětví. Kniha postihuje v podobné historii mravní úpadek těch, kteří řídí finance světa na londýnské „Čtvereční míli“ (City), stejně jako těch v newyorské „Hradební“ ulici (Wall Street).
Posvátnou krávou je osobní příjem a stamilionové bonusy za zfalšované a uskutečněné podvodné „dealy“Anderson – autor a vlastně hrdina předchozí mise do chybějící morálky investičního bankovnictví, knihy s názvem Cityboy – popisuje stejně jako Greg Smith prostředí, které intimně zná jako dlouholetý bankéř a účastník nemravného obchodu odcizeného jakékoliv odpovědnosti a etiky. Uvádí například zjištění britského úřadu pro finanční služby (FSA) z roku 2007, že 29 procent transakcí s veřejně obchodovanými společnostmi bylo indikovaných pro podezřelé „pohyby cen akcií“. Hrdina líčení je více angažován v přímých obchodech, s deriváty však rovněž pracuje. Svět bankovních sekcí s označením „structured finance“ – rodných míst instrumentů rozvracejících řád – je popisován zvláště zajímavě.
Tento popis jde až na dřeň každodenního jednání „vyvolených“ a společností dosud nevyvržených konatelů podvodů a krádeží ve světové ekonomice a v bankovním prostředí. Popisuje alkoholové, drogové a sexuální orgie účastníků – manažerů hedgových fondů, investičních bank, obchodovaných firem. Posvátnou krávou je jenom osobní příjem a stamilionové bonusy za zfalšované a uskutečněné podvodné „dealy“. Nic jiného. Morálka a odpovědnost zmizely.
Příběh je ilustrován na struktuře tradiční londýnské investiční banky imaginárního jména Geldlust (příznačný český překlad by zněl chuť peněz), kterou si pořídili němečtí vlastníci. Dobře však ukazuje skutečné banky v City, jež se chovají popisovaným způsobem. Zmiňuje lobbisty a „prohazováky“. Ukazuje i na roli nejvyšších šéfů těchto bank, firem a členů jejich statutárních orgánů. Nevynechává ani nejvyšší státní úředníky a šéfy finančních dohledů či kontrolních orgánů.
Panáčci ze City
Do šokujícího úvodu o finančních transakcích „ctihodných“ bank a firem vnáší Anderson ještě o řád vyšší zneužívání bankovního byznysu drogovou mafií z Kolumbie a obchod s kokainem. Nemorálnost nejvyšších bankéřů a státních úředníků probíhá nejen v nejluxusnějších restauracích, barech, hotelech pro „elitu“ (účtovaných však klientům), ale odehrává se i na nejctihodnějších slavnostních večeřích finančních špiček londýnského trhu v důstojném historickém Mansion House.
„City je velká kurvárna sloužící k tomu, aby ti, co jsou uvnitř, vydělali co nejvíc peněz“Celou tragédii investičního bankovnictví shrnuje autor například v pasáži z rozhovoru bankovního „hrdiny“ s bývalým spolužákem Nickem zapojeným do drogového byznysu: „To jste celí vy, zkurvený panáčci ze City. City je velká kurvárna sloužící k tomu, aby ti, co jsou uvnitř, vydělali co nejvíc peněz. (…) A je prostě dílem náhody, že vláda – stejně jako vy – považuje moje podnikání za podvod, zatímco ten váš kšeft je naprosto legitimní. Ve skutečnosti mám v sobě více cti než vy. Vy polovinu pracovní doby oblbujete klienty zdůrazňováním předností finančních produktů, které stojí za hovno a které se snažíte prodat. Ve zbytku pracovní doby dáváte traderům typy k obchodování založeném na důvěrných informacích a šejdířčině. (…) Nepoužívám přitom peníze někoho jiného a nechodím za ně do michelinských restaurací. Nakonec se nesnažím předstírat, že můj byznys je legální. (…) Když něco zkurvím, tak na tom prodělám. A když něco zkurvíte vy, trpíme pak všichni.“
Ve hře je nejen bankovní a regulační mafie, ale i ta drogová. Zajímavá zápletka končí hrdinovým doživotním ukrýváním se v tropických turistických destinacích, na rozdíl od jiných chudým. Svět ale nekončí. Autor říká: „Ze slíbené reformy britského bankovnictví nezbylo skoro nic a bonusy se v City vyplácely i v roce 2010. Znovu dosahovaly astronomické výše. Zaráží mne, že to veřejnost stále tak blahovolně snáší. (…) Je současná politická apatie rozšířená natolik, že si bohaté elity mohou s lidmi dělat, co chtějí, s vědomím, že se proti tomu nikdo nikdy nevzbouří?“
Zbytky popřevratového buranství
To se děje v anglosaských centrech financí, tedy po celém světě. Není to daleko od dění v Česku. Poslední představení „veřejná“, prezentace kmotrů a „bémů“ naznačují, že i Češi by mohli trochu prokouknout, s kým to vlastně žijí v roli elit. V nedávné televizní debatě Američan žijící v Praze Eric Best věcně konstatoval (aniž si toho česká veřejnost povšimla), že celé to stále ještě viditelné české divadlo vyplývá jen ze zbytků popřevratového buranství a diletantství lobbistů, bankéřů a politiků.
V americkém světě se věci dějí tak, že je tamní veřejnost ani nemůže vidět. I v Česku se již odehrály ukrutné krádeže veřejného majetku a majetku drobných investorů mnohdy bez povšimnutí – sofistikovaně. Kuponová privatizace, velká privatizace, bankovní socialismus, Konsolidační agentura, korupce ve vládě a na ministerstvech. Jen ti jednodušší „kmotři“ skončí s majetkem na Bahamách, Seychelách a podobně. Ti chytřejší, vymakanější, kteří přišli do Česka se skutečným know-how velkého světa, i někteří domácí selfmademani, již vegetují na zdejší scéně zcela normálně, legálně a v rolích důstojných velikánů hospodářství. Stejně jako jejich investiční rádci.
Dost možná i zdejší ekonomičtí machři finančního odvětví mají své klienty a občany země za „blbce“ popisované Gregem Smithem. Svoje zdejší vysoké manažery (bílé koně nového typu) označují například za „sluhy“ či „poskoky“ a ti si za vysoké odměny jen představují, že jsou součástí jejich „elitního“ světa. A přitom nejsou.
