Představte si, že by se George W. Bush při udělování Prezidentské medaile svobody, nejvyššího amerického civilního vyznamenání, jako obvykle přeřekl a v projevu by místo „nacistické tábory smrti“ pronesl „polské tábory smrti“. To by se sneslo posměšků na jeho adresu, ironických hlášek, jakého že to mají USA troubu za prezidenta. Právem by se ozvali potrefení Poláci, Bush by se omluvil a – byl by za chvíli zase klid.
Když se takového faux pas minulé úterý dopustil Barack Obama, lídr s image inteligentního chlapíka, který podle svých slov měl (a má) v Chicagu spoustu židovských kamarádů a o židovství načetl hodně knih, nestalo se téměř nic. Jak je to možné? Jak to, že bratra Obamu nikdo – až na pár pravicových komentátorů – netepe za jeho pitomost? A on své poradce, kteří mu něco takového do projevu pustili? (To vlastně nevíme a asi to i udělal.)
Jak to, že bratra Obamu nikdo netepe za jeho pitomost, až na pár pravicových komentátorů?
Bílý dům (prezident) se nakonec v dopise polské hlavě státu omluvil: ano, je to (velká) chyba, byť neúmyslná, která by se stát opravdu neměla, snad se už opakovat nebude a třeba i přispěje k tomu, že „naše a budoucí generace budou znát pravdu“. A jede se dál, jako by se nic nestalo? V tomto případě nikoli, protože – i když pomineme tento snad omyl – tak Obama dokázal Poláky za dobu svého mandátu již několikrát silně popudit.
Vzpomeňme na rok 2009, kdy novopečený prezident přehodnotil Bushovy plány na budování protiraketové obrany v Polsku a Česku. Vybral si pro oznámení zrovna 17. září 2009, tedy přesně 70 let od chvíle, kdy Rusko napadlo Polsko... A pak je tu citlivá záležitost s pohřbem Lecha Kazcyńského, na nějž kvůli popílku z islandského vulkánu nemohl Obama přiletět. Což o to, ale v inkriminovaný den byl viděn na golfu... A ještě jeden moment: při soukromé konverzaci, kterou neměl nikdo slyšet, s tehdy ještě ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem Obama řekl, že až ho zvolí znovu, „bude více flexibilní“, myšleno samozřejmě vůči Rusku, na úkor Polska, asi největšího spojence USA v Evropě... Poláci si tohle všechno dobře pamatují.
Wałęsa je příliš politický...
Reakce na Obamovy „polské tábory smrti“ byla ovšem z polské strany obzvlášť podrážděná ještě z jiného důvodu. Předcházel tomu totiž incident, kdy americký prezident odmítl, aby za Jana Karského in memoriam, hrdinu polského odboje za druhé světové války a později profesora na Georgetown University, převzal vyznamenání jiný polský hrdina, stále dostatečně živý Lech Wałęsa. Tento trapný, nebo přinejmenším malicherný krok hlavy státu již byl zcela úmyslný. Zdá se, že je to mezi oběma pány osobní. Co se stalo?
Wałęsa, držitel Nobelovy ceny míru, kterou si na rozdíl od Obamy skutečně zaslouží, jak neopomněli zmínit někteří komentátoři, zakladatel hnutí Solidarita, muž, který pomáhal svrhnout komunismus a vyhnal Rusy z Polska zpátky na východ, měl totiž loni na podzim dostatečnou kuráž poslat Obamu do háje. Při Američanově návštěvě Polska se s ním Wałęsa chtěl sejít mezi čtyřma očima, ale Obama ho odmítl a odkázal na velkou recepci. Tam zase odmítl přijít polský exprezident. Vládce Bílého domu zřejmě na podobné „klukoviny“ nezapomíná.
Když k tomu připočteme Wałęsovu kritiku, že Obama zavádí v USA socialismus, stal se svérázný elektrikář z Gdaňsku pro amerického prezidenta „příliš politickým“, jak znělo oficiální zdůvodnění, že se Wałęsa nedostal na seznam hostů při slavnostním předávání medailí. Ale že vyznamenání získala například aktivistka a kovaná socialistka Dolores Huertaová, to nevadí. Jako by Obama naznačoval, že socialističtí politici jsou pro něho akceptovatelní, ale ti, co proti socialismu bojovali jako Wałęsa, nikoli.
... a Obama tuze socialistický
Jako by Obama naznačoval, že socialističtí politici jsou pro něho akceptovatelní, ale ti, co proti socialismu bojovali jako Wałęsa, nikoli
Zajímavý pohled na Obamovo jednání nabízí Paul Kengor v časopise The American Spectator. Domnívá se totiž, že není vůbec překvapivé a jde přesně v linii myšlenek Obamova mentora Franka Marshalla Davise. Tento oddaný člen Komunistické strany USA psal propagandistické články například do stranického listu Chicago Star, v nichž bránil sovětské obsazení Polska a dalších východoevropských zemí. Podle něho Stalin zaváděl „novou demokracii“ v komunistickém bloku. Davis trval na tom, že jsme tady vítali Sověty s otevřenou náručí. Odsuzoval Marshallův plán a vznik NATO.
S vědomím těchto faktů je pochopitelnější Obamovo pohrdání, proč to tak nenazvat, Wałęsou. (Třeba by byl americký prezident smířlivější, kdyby něco tušil o novince, jež vyšla v polském tisku v pondělí, totiž že se opět objevil „důkaz“, že Wałęsa byl agentem komunistické tajné bezpečnosti...)
Jakže to řekl odborářský předák Wałęsav památný prosincový den, těsně po amerických volbách roku 1980 v zasněženém Gdaňsku? „Jednou se Západ probudí a zjistí, že je příliš pozdě, jak napsal Solženicyn. S Reaganen bude lépe... Díky němu bude Amerika silná a postaví se na nohy.“ Prorocká slova, která ovšem vůbec nekonvenují s tím, co zřejmě cítí Obama. Ten se „prozradil“ ve svých memoárech Dreams from my Father, v nichž píše o nutné „změně v Bílém domě, kde Reagan s jeho poskoky provozovali špinavé činy“.
Že Ronald Reagan zlepšil atmosféru v USA takřka „ze dne na den“ (a jeho zvolení mělo zásadní význam nejen pro Polsko a další komunistické státy, ale i pro celý svět), na tom se tehdy i dnes shodují dokonce i liberálové. Až na Obamu, který chtěl asi změnit náladu, již jako kouzelným proutkem změnil republikán Reagan. Ale jakým směrem, ptá se Kengor? Lidé v roce 2008 také volili „změnu“, když dávali hlas Obamovi. Udělají to letos v listopadu opět? Jak známo, voliči jsou nevyzpytatelní. A co k tomu řekne v prosinci 2012 Lech Wałęsa? Možná, že už je příliš pozdě...
