KOMENTÁŘ Marie Reslové / Měl být ředitel Národní galerie (NG) Vladimír Rösel na konci minulého týdne skutečně odvolán? Pokud ano, kdo vlastně jeho výměnu v čele galerie chtěl? A proč? Podobně jako v případě nedávno odvolaného ředitele Národního divadla Ondřeje Černého i nyní zůstalo trčet ve vzduchu mnoho otázek, na které chybí racionální a rovná odpověď ministerstva kultury (MK).
Šlo o Röselovo organizační selhání při přípravě výstavy z díla Františka Kupky? O dlouhodobou a zásadní nespokojenost s jeho prací? Nebo o zákulisní hry těch, kdo mají na změně v čele NG obchodní, osobní či nějaké jiné zájmy? Prostor pro různé lobbování je za ministrování Aleny Hanákové opravdu enormní a nelze vůbec dohlédnout, zda tlaky na odvolání, či naopak setrvání ředitele NG přicházejí od někoho z předsednictva Starostů, TOP 09 či od šedé eminence úřadu, ekonomického náměstka Martina Sankota, nebo ze strany odborné veřejnosti přes náměstkyni Annu Matouškovou, jež má Národní galerii v gesci.
Jak dlouho přežije Rösel?
Ministerstvo kultury je vůči NG v právním postavení zřizovatele příspěvkové organizace. Rozhoduje o všem důležitém: financích, řediteli... Ale také nese za dobré fungování NG odpovědnost. Proto by teď odtamtud měla zaznít jasná slova, jak to s Vladimírem Röselem je. Lavírování a nejistota okolo setrvání šéfa každou instituci oslabuje a vnitřně rozvrací. Napínání ředitele na ministerský skřipec NG nic dobrého nepřinese.
Ministerstvo kultury nese jako její zřizovatel za dobré fungování Národní galerie odpovědnost
Pověsti, že Rösel ve funkci dlouho nepřežije, kolují už pěkných pár měsíců. Všichni také vědí, že ředitel musel opakovaně předkládat MK domácí úkol: koncepci reorganizace a dalšího rozvoje jemu svěřené instituce. Ale jak má Vladimír Rösel splnit takové zadání, když možná ještě teď neví, jaký bude mít NG rozpočet na příští rok, natož na ty následující? Dvacetiprocentní škrty v rozpočtu příspěvkových organizací, které ministerstvo kultury na rok 2013 plánovalo, to už je pořádný „zářez“.
Jednou Röselovi předložený koncepční materiál o prázdninách vrátili k přepracování ministerští úředníci. Podruhé před měsícem Komise pro otázky galerií zřizovaných Ministerstvem kultury ČR, která byla svolaná, aby jeho práci posoudila. Zasedli v ní vážení šéfové galerií a kunsthistorici, jako je Jiří Kotalík, Jiří Jůza, Rostislav Koryčánek, Tomáš Pospiszyl nebo Vlasta Čiháková Noshiro, celkem 15 lidí. Usoudili, že Röselova koncepce postrádá kompaktní vizi, která by mohla naplnit Poslání NG , jež ta samá komise v prosinci 2010 formulovala, a řediteli uložili materiál doplnit a přepracovat.
Ona komise je jistě kompetentním sborem ministerských rádců. Ale je vůbec normální, aby se před rokem a čtvrt jmenovaný ředitel Národní galerie zodpovídal jako školák poradnímu orgánu, který nemá žádné pravomoci ani odpovědnost, a přitom mu dává úkoly? Aby stranický nadřízený ministryně, předseda Starostů Petr Gazdík, mluvil o stanovisku této komise, které navíc nebylo zveřejněno, jako o „posudku“ ? No, asi není.
Bývalý ministr kultury Jiří Besser Vladimíra Rösela do funkce ředitele NG jmenoval. Proto se dalo předpokládat, že vybral osobnost, která má důvěru. O dalším směřování galerie se ministerstvo kultury mělo se statutárním zástupcem NG domluvit předtím, než mu instituci svěřilo. Teď by se spíše slušelo vytvářet Röselovi ekonomické a jiné podmínky, aby mohl v klidu pracovat. Jenže přesně to se celou dobu neděje. Rösel teprve po nástupu do funkce zjistil, že jeho předchůdce Milan Knížák nechal v NG 50 milionů dluhu a závazek je splácet. Nedostal peníze ani na nezávislý audit, ani na personální agenturu, jak žádal, aby mohl při „úklidu“ postupovat profesionálně. O dalším směřování galerie se ministerstvo mělo se statutárním zástupcem NG domluvit předtím, než mu instituci svěřilo
Ministerstvo kultury zasahuje
Za čtrnáct dní má mít v NG vernisáž důležitá výstava z díla Františka Kupky nazvaná Cesta k Amorfě. Rösel dojednal zápůjčky z pařížského Centre George Pompidou, z MoMa a z Guggenheimova muzea v New Yorku. Čtyři desítky obrazů budou vystaveny ve zrekonstruovaném Salmovském paláci. I kdyby byla nakrásně pravda, že se přípravy expozice ocitly ve skluzu a ředitel NG nedokázal dojednat sponzorské peníze v předpokládané výši, povinností zřizovatele v takové chvíli je udělat všechno, aby se výstava uskutečnila. A teprve poté, po zralé úvaze a v klidu vyhodnotit, zda Vladimír Rösel udělal chyby a má za ně nést odpovědnost. Pokoušet se o odvolání ředitele tři týdny před vernisáží je selháním odpovědných lidí na MK. Napadlo vůbec někoho, jak takové chování zřizovatele komplikuje řediteli možnost úspěšně oslovit potenciální sponzory? Nebo snad někdo nestál o to, aby se výstava podařila a měla úspěch?
V zájmu ministerstva kultury by přece mělo být důvěryhodnost a autoritu šéfa vážené instituce, jako je NG, posilovat. Tím víc, pokud k člověku, kterému bylo vedení NG svěřeno, přistupuje odborná veřejnost s jistou obezřetností. Rösel je ekonom, a nikoli odborník na výtvarné umění. Neoplývá razancí při rozhodování a někdy komunikuje dost uhýbavě. Z tiskových konferencí je zřejmé, že si neumí získat pozornost a pořádně „prodat“ svoje názory a práci. To vše není pro člověka v podobné funkci zrovna výhoda. Nicméně nechává zaměstnancům NG svobodný prostor, který mohou naplnit. Navenek vystupuje a jedná korektně. Jeho úvahy a kroky jsou opatrné, ale racionální.
Zcela určitě měl být aktivnější při hledání šéfa Veletržního paláce, oslovovat potenciální kandidáty osobně a nespoléhat se jen na formální vypsání výběrového řízení. Ovšem k tomu, že se do konkurzu přihlásilo tak málo zájemců, přispělo svým dílem i MK. Komu by stálo za to, ucházet se o vedení Sbírky současného a moderního umění a psát nějaké koncepce, když se šíří zprávy, že se s potenciálním nadřízeným kýve židle? To si každý chvíli počká, až kdo povede NG po Röselovi.
Ministerstvo kultury nezkoumá, kolik peněz Národní galerie reálně potřebuje, aby mohla na odpovídající úrovni plnit úkoly, které podle statutu plnit má
A je tu ještě jedna zásadní věc: peníze. Příspěvek Národní galerii z MK činí zhruba 180 až 190 milionů korun. Vladimír Rösel letos o prázdninách podrobně seznámil veřejnost s finanční situací NG. Srozumitelně ukázal na hlavní problém. Ministerstvo kultury nezkoumá, kolik NG reálně potřebuje, aby mohla na odpovídající úrovni plnit úkoly, které podle statutu plnit má. Aniž by někdo exaktně spočítal skutečné náklady na provozování stálých expozic a odpovídající péči o rozsáhlé státní sbírky, stanoví se na MK podle neznámých kritérií rozpočet na další rok. Vedení NG proto až dodatečně zjišťuje, na co mu přidělené prostředky vlastně stačí. A musí improvizovat. Chybějící finance Rösel na semináři vyčíslil asi na sto milionů korun ročně.
Vladimír Rösel možná není úplně ideálním ředitelem NG. Jeho plán finanční konsolidace galerie a nastavení jejího chodu tak, aby se dále nezadlužovala, a přitom dobře plnila, co se od ní očekává, nebyl navenek nijak zvlášť efektní, ale v aktuální situaci Národní galerie naléhavě potřebný. Také odpovídal ekonomické odbornosti ředitele.
Kdy to skončí?
Pokus o odvolání šéfa NG z konce minulého týdne a dosud nezdůvodněné odvolání ředitele Národního divadla Ondřeje Černého mají mnoho společného. V obou se odráží nejen personální bída ministerstva kultury, jeho nekompetentnost a bezradnost, ale především neudržitelnost právního postavení velkých národních kulturních institucí jako příspěvkových organizací. Je stále jasnější, že MK neumí říct, co od svých příspěvkovek očekává, neumí najít jejich ředitele ani věcně posoudit jejich práci. Zřizuje si proto nesystémově, ad hoc různé odborné komise, jejichž poradní hlas má v tom ministerském úhoru větší váhu, než by se slušelo. Co na tom, že v nich zasedají renomovaní odborníci, pracují-li ve svém volném čase, zadarmo, bez možnosti se s věcmi důkladně seznámit, a především bez pravidel a jakékoli odpovědnosti. Bezmocnost MK je ovšem natolik přízračná, že k těmto komisím a jejich nutně povrchním a spíše orientačním stanoviskům pak odborná veřejnost upírá své poslední naděje.
Ředitel příspěvkové organizace je jako její statutární zástupce do značné míry nesvéprávný. Nemá například žádnou jistotu o rozpočtu, o němž se vyjednává systémem, kdo si co urve, a tedy ani možnost závazně plánovat několik let dopředu. Na rozhodování ministra a jeho úředníků, na jejich odborné způsobilosti či aspoň zdravém rozumu je přímo závislý. Stále nad ním visí Damoklův meč odvolání bez udání důvodu. V takové situaci jsou pak šéfové nuceni lobbovat v politických sférách, hledat podporu, kterou jim zřizovatel nedává, a naopak si dávat pozor, aby neupadli v nemilost... Snadno se z nich stávají rukojmí všelijakých zájmů a namísto, aby se zabývali institucí, kterou vedou, se někdy až paranoidně věnují tomu, jak se na svém postu udržet. Nenaštvat ministerstvo kultury je jedním z kritérií při rozhodování o čemkoli.
Národní galerii a Národnímu divadlu by pomohla proměna právní subjektivity na veřejnoprávní instituci se správní radou s jasně vymezenými pravomocemi
Je normální když jeden z ředitelů mezi čtyřma očima řekne, že pracuje jen tři dny v týdnu, protože ty zbylé dva musí on a ještě další dva lidé, které k tomu účelu platí, pracovat na tom, aby ve funkci vydržel? Je normální, když jiný ředitel vypráví, jak podmínil přijetí funkce tím, že se v jeho instituci nebudou investovat žádné větší peníze, protože nechce být postaven před skutečnost, že by z nich musel „odklánět“? Silní manažeři a osobnosti se na posty šéfů velkých kulturních institucí za těchto okolností pochopitelně nehrnou. Také ministři si v drtivé většině nakonec vyberou ty, u nichž je zřejmé, že jsou už dopředu smířeni s tím, že musejí s politiky vyjít a dělat kompromisy. Jenže od takových ředitelů se nedají čekat ani velké vize, ani síla ke změně, snad jen vylepšení setrvačného provozu.
Národní galerii a Národnímu divadlu by velmi pomohla proměna právní subjektivity na veřejnoprávní instituci se správní radou s jasně vymezenými pravomocemi. Od ministra, jako je Alena Hanáková, se však něco takového očekávat nedá. Už několikrát byla upozorněna, že takový návrh zákona leží na MK v šuplíku. Nic se nestalo. Že takový zákon připravil, potvrdil bývalý ministr kultury Vítězslav Jandák. Jeho ČSSD je také jediná politická strana, v jejímž kulturním programu lze zmínku o nutnosti zásadní proměny nesvéprávného postavení ministerských příspěvkovek najít. Jandák opustil ministerstvo kultury po volbách v roce 2006. Celých šest let se ve věci právní subjektivity národních kulturních institucí nestalo nic.
V Národním divadle i Národní galerii se samozřejmě pracuje: hraje se divadlo, vystavuje. Ale ve stavu jakéhosi „ochrnutí“ a v podmínkách stále tristnějších. To především ministerstvo kultury jako zřizovatel národních kulturních institucí opakovaně selhává! Nikoli jejich ředitelé. Právě na příkladu Národní galerie a Národního divadla je to velmi dobře vidět.
