Někteří pozorovatelé před takovou „pohromou“ dlouho varovali. Jiní doufali, že nenastane. Ale stalo se. Letos na jaře. Německá společnost RWE začala prodávat české plynovody, jež předtím získala díky privatizaci v roce 2002. Stará obava, že tuzemské potrubí, kterého se český stát před deseti lety vzdal (ovšem za slušný peníz), může získat nový nedůvěryhodný vlastník, se vracela jako bumerang. Odborníci na energetickou bezpečnost řešili otázku, zda by za této situace měl opět vstoupit do hry stát a sám usilovat o zpětný odkup plynovodů – tedy přesněji společnosti Net4Gas, která je provozuje. Anebo aspoň o získání menšinového podílu.
ČESKÁ POZICE zjistitila, že se vláda ještě během letošního léta tématem skutečně zabývala. V takzvaném utajeném režimu. Teprve v září se rozhodla, že do výběrového řízení na koupi Net4Gas žádnou nabídku nepodá. A to ani prostřednictvím firmy zcela, nebo většinově ovládané státem, jako jsou ČEPS nebo ČEZ.
Letní diskuse inicioval velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška. Nakonec převládl postoj ministerstva průmyslu a obchodu. To na jedné straně připustilo riziko, že případný nový soukromý vlastník plynovodů nemusí být transparentní a jeho zájem nemusí být plně v souladu se záměry státu. Teoreticky by nový vlastník mohl třeba omezit chystanou diverzifikaci dodávek strategické suroviny nebo by nemusel dostatečně investovat do údržby a rozvoje přepravní soustavy.
Celý Net4Gas může stát třicet až čtyřicet miliard korun
Na druhé straně úřad Martina Kuby argumentoval (viz dále), že riziko je velmi malé a je mu možné čelit i bez přímého vlastnického vstupu státu do plynovodů. A po konzultaci s ministerstvem financí Miroslava Kalouska Kubovi lidé zjistili, že finance na nákup plynovodů by se ve státní pokladně beztak nenašly. Celý Net4Gas může stát třicet až čtyřicet miliard korun, v příštím roce – pokud se prodej dokončí podle plánu RWE – to ostatně bude největší transakce na tuzemském trhu.
Před deseti lety sice získal stát za prodej tehdejšího Transgasu dokonce více než sto miliard korun, ale samotné plynovody Net4Gas jsou jen jednou ze součástí tehdy privatizovaného majetku. Ostatní části z dědictví někdejšího jednotného státního podniku Transgas si Němci aspoň prozatím ponechávají – ať už jde o obchodní společnost RWE Transgas, zásobníky plynu RWE Gas Storage nebo podíly v regionálních distribučních společnostech.
Drtivá většina případných rizik je pokryta platnou národní legislativou či přímo účinnou legislativou EU, uvedlo ministerstvo průmyslu
A proč vlastně RWE plynovody prodává? Potřebuje peníze, protože se musí vypořádat se ztrátami, které skupině přináší německý odchod od jaderné energetiky.
Jiný svět než před deseti lety
Faktem je, že na rozdíl od situace před deseti lety je na tom český stát v jistém smyslu podstatně lépe. K ochraně svých zájmů může použít poměrně přísný energetický zákon, který vychází z pravidel Evropské unie. „Drtivá většina případných rizik je pokryta platnou národní legislativou či přímo účinnou legislativou EU,“ uvedlo ministerstvo průmyslu ve své informaci pro vládu.
Vlastník plynovodů kupříkladu musí každoročně zpracovávat plán rozvoje. Investice musejí být naplánované na deset let dopředu. A pokud je to nutné, Energetický regulační úřad (ERÚ) může provozovateli přepravní soustavy nařídit, aby plán rozvoje změnil nebo odstranil jeho případné vady.
Pokud by společnost Net4Gas, ať už ji bude vlastnit kdokoli, například bránila dovozu plynu z různých zdrojů a nebudovala dostatečnou přeshraniční kapacitu pro přepravu suroviny, ERÚ by ji mohl potrestat finančními sankcemi. Stejné by to bylo v případě špatné údržby plynovodů a celkově nedostatečných investic do rozvoje. Ministerstvo průmyslu tak připomnělo, že kromě zhoršení obchodní pověsti by firmě Net4Gas hrozila za každé porušení zákona pokuta až ve výši 100 milionů korun nebo deseti procent z obratu.
Co to v praxi znamená? Jelikož největším dodavatelem plynu na český trh je ruský Gazprom, objevovala se obava, že případný ruský majitel Net4Gas by mohl zabránit budování severojižního propojení, díky kterému by sem mohl putovat třeba katarský plyn z polského přímořského terminálu ve Svinoústí. Vstupovat kvůli tomu do firmy Net4Gas by se ale Rusům za uvedených legislativních podmínek nevyplatilo.
Kdyby chtěl české plynovody koupit přímo Gazprom, bylo by to navíc hodně komplikované i z legislativního hlediska. Brusel totiž dost ostře tlačí na oddělení samotné přepravní infrastruktury od obchodu s plynem. (Vlastník dálnice také neurčuje, kdo a kam po ní jezdí…) Obchodem v Česku se přitom už zabývá firma Vemex právě ze skupiny Gazpromu. Koneckonců není asi náhodou, že se mezi zájemci o Net4Gas žádná ruská společnost neobjevila. Což ovšem na druhé straně neznamená, že ruský zájem nemůže stát v pozadí nabídky některého z dalších uchazečů.
Uchazeči strach nenahánějí. Zatím.
Ministerstvo průmyslu nicméně došlo k závěru, že mezi uchazeči o společnost Net4Gas není žádný, který by vzbuzoval nějaké obavy. ČESKÁ POZICE už informovala, že zájemců o české plynovody je pět. Dva z nich jsou české skupiny, které bezpochyby v kontaktu s Gazpromem jsou. To ale samo o sobě není nic divného, s dodavatelem suroviny se předběžně domlouvat musejí.
Není náhodou, že se mezi zájemci o Net4Gas žádná ruská společnost neobjevila. To ovšem neznamená, že ruský zájem nemůže stát v pozadí za nabídkou někoho z dalších uchazečů.
Konkrétně jde o Energetický a průmyslový holding (EPH) podnikatelů Daniela Křetínského, Petra Kellnera a Patrika Tkáče a o skupinu KKCG byznysmena Karla Komárka. Podle úřadu Martina Kuby je důležité, že obě uskupení podnikají v Česku i v jiných odvětvích a nejsou známy případy, kdy „by se chovaly rizikově a vůči státu nepřátelsky“. A pražská ministerstva nezaznamenala nestandardní chování ani v případě německé pojišťovny Allianz či australské finanční skupiny Macquarie. Tito finančníci již v Česku také působí, Macquarie před časem koupila České Radiokomunikace.
Ministerstvo průmyslu se v září zvlášť nezabývalo pátým uchazečem – newyorským fondem Global Infrastructure Partners. Ani v tomto případě by ale zřejmě nenarazilo na nic podezřelého – jde o světového investora, který dlouhodobě ukládá své peníze právě do energetické infrastruktury.
Zároveň se ovšem vrací stará obava, obdobná té z roku 2002, kdy plynovody kupovala od státu skupina RWE. Ani nyní ministerstvo průmyslu pochopitelně nevylučuje, že nový vlastník časem prodá skupinu Net4Gas zase někomu dalšímu. A mezi zájemci by už pak nemuseli být takoví „gentlemani“.
Zájem o Net4Gas mezi seriózními i neseriózními podnikateli by určitě vzrostl, kdyby se Gazprom rozhodl, že bude i do budoucna přepravovat značnou část suroviny dál na západ přes Ukrajinu a následně přes Slovensko i Česko. Nyní se totiž počítá s tím, že prakticky jedinou tranzitní trasou v Česku bude plynovod Gazela. Ten je de facto tuzemským napojením na plynovod Nord Stream a zajišťuje přepravu ze severního do jižního Německa přes české území. Situace by se mohla příznivě změnit ve chvíli, kdy Gazprom sám ovládne ukrajinské plynovody. Teoreticky to možné je.
Ministerstvo průmyslu proto navrhuje českou legislativu ještě zpřísnit, aby bránila i jakýmkoliv budoucím rizikům. Například dosáhnout ještě striktnějších podmínek pro oddělení plynovodů od obchodu s plynem a zcela v tomto případě vyloučit možnost vlastnického propojení. Nebo zpřísnit informační povinnosti provozovatele přepravní soustavy, aby opravdu nemohl nastat i tak údajně nepravděpodobný scénář, že nový vlastník přivede firmu Net4Gas ke krachu.
Rizika pro ČEZ i ČEPS
Český stát se tedy rozhodl do společnosti Net4Gas nevstupovat, ale přesto je zajímavé podívat se na konkrétní možnosti, jak by mohl být takový vstup uskutečněn. Ministři je koneckonců zvažovali ještě nedávno. Prakticky okamžitě úředníci zavrhli možnost, že by Miroslav Kalousek poskytl na nákup peníze ze státní kasy. V úvahu nepřipadaly ani společnosti Čepro a MERO. Ty by totiž měly mít k dispozici finance na jiné „významné“ investice z hlediska energetické bezpečnosti České republiky. Dnes už není tajemstvím, o co jde – chystaný nákup podílu v rafineriích.
Pak je tu tuzemská energetická jednička ČEZ. Ta má peněz dost, mohla by koupit třeba i sto procent Net4Gas. Jenže ani tuto variantu asi nikdo nebral vážně. Akcie ČEZ se obchodují na burzách, investoři do cenných papírů největší tuzemské energetické společnosti by takové angažmá ve prospěch stát nemuseli vyhodnotit pozitivně. Mohla by poklesnout hodnota akcií, a tedy i hodnota většinového majetkového podílu státu v ČEZ. Zároveň by podobný nákup mohli napadnout minoritní akcionáři ČEZ.
Tuzemská energetická jednička ČEZ by mohla koupit třeba i sto procent Net4Gas. Jenže tuto variantu nikdo nebral vážně. Investoři by takové angažmá nevyhodnotili pozitivně.
Hlavním želízkem v ohni se tak stal „kolega“ plynovodů z oblasti elektřiny – provozovatel přenosové soustavy ČEPS. Tedy zcela státní firma. Nákup plynovodů by z hlediska jejího zaměření operátora infrastruktury měl dokonce určitou logiku. Ale i v tomto případě ministerstvo průmyslu nakonec našlo více „proti“ než „pro“. ČEPS musí v příštích letech investovat desítky miliard. Kdyby se firma zadlužila příliš, zřejmě by jí poklesl rating. Maximální investice ČEPS do Net4Gas by mohla být v rozpětí čtyř až osmi miliard korun. To by stačilo jen na malý podíl, méně než blokační minoritu.
„Vstup ČEPS bez dodatečného vkladu kapitálu ze strany státu by přinesl pouze omezenou možnost ovlivňovat chování společnosti Net4Gas, a to za cenu omezení nebo zdražení rozvoje samotné přenosové soustavy ČEPS,“ uvedl úřad Martina Kuby.
Jinou otázkou ovšem je, zda by právě nákup třeba i minoritního podílu nemohl mít jiné výhody. Pokud by stát projevil zájem, mohl by to být dobrý vzkaz pro některého ze seriózních soukromých investorů, který se ještě do výběrového řízení nepřihlásil. Nebo přihlásil, ale pořád si není atraktivitou Net4Gas příliš jistý.
Velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška uvádí, že právě to měl na mysli: „I když stát kupuje jen minoritní podíl, uklidňuje investory a ukazuje, že má zájem.“ To je pro investory klíčové, protože v tomto regulovaném odvětví se bez důvěry ve stát podnikat nedá. Tedy pokud někdo nechce dopadnout jako třeba ČEZ v Albánii. Ministerstvo průmyslu na druhé straně zase připomíná, že investory uklidní především důvěryhodný Energetický regulační úřad.
A na závěr ještě jedna otázka: Prodala by vůbec RWE plynovody zpět českému státu? Faktem je, že Němci měli podle informací ČESKÉ POZICE o účast státní firmy ve výběrovém řízení velký zájem. Je to logické. Znamenalo by to tlak na vyšší prodejní cenu. Stát by určitě nemohl nabídnout málo. To je ovšem také ten hlavní problém. Privatizovat je možné leccos, koupit zpět je to mnohem složitější. Není vyloučeno, že si stát tuto skutečnost brzy znovu potvrdí. Nynějším hitem ministerstva průmyslu je přece zpětný odkup podílu v rafineriích…
