Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Přímá volba prezidenta v Cimrmanových stopách

Evropa

  23:24

Příští generace nám budou vděčné, že jsme během přípravy voleb hlavy státu občany vyznačili slepé uličky, jimž se samy budou moci vyhnout.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

O přímé volbě prezidenta se už toho namluvilo i napsalo hodně, nám se ale poštěstilo, že ji i zažíváme. Pravda, asi bychom dali přednost tomu, aby ve spojitosti s ní nebylo příliš o čem psát. Prostě by se odhlasovala, vyhlásila, provedla a měli bychom nového prezidenta.

Místo toho se nám tu objevovala snad každý týden nová kauza související s ní nebo s její přípravou. Ale asi je nám to shůry dáno, dáváme se cestou našeho giganta Járy Cimrmana a značíme stále nové slepé uličky, za něž nám příští generace budou neskonale vděčné, protože už jim zbudou opravdu jen cesty, které někam vedou.

Realizace přímé volby prezidenta jak v Ústavě, tak prováděcím zákonem byla z mnoha stran kritizována. Ústavní soud ale nakonec prováděcí zákon napadený Tomiem Okamurou nezrušil, jen vyslovil přesvědčení, že „zákonodárce v nejbližší budoucnosti tento nedostatek zákona o volbě prezidenta republiky odstraní a tuto mezeru zaplní tak, aby bylo zajištěno ověřování autenticity projevu vůle petenta, ať už a priori při vlastním sběru podpisů, nebo ex post při kontrole kandidátní listiny“. Prostoru pro to je ostatně dost.

V EU je přímá volba prezidenta spíš pravidlem než výjimkou a ostatní státy se s ní dokázaly vypořádat bez větších problémůNavzdory těmto problémům, které by jinde mohly znamenat, že se tu tvoří něco úplně nového a dosud nevídaného, je přímá volba prezidenta v Evropské unii spíš pravidlem než výjimkou a ostatní státy se s ní kupodivu dokázaly vypořádat bez větších potíží. My jsme ovšem zase šli vlastní – cimrmanovskou – cestou a ostatním zemím jsme ukázali, o co všechno přišly.

Z 27 členských zemí EU je sedm monarchií, v sedmi se prezident volí nepřímo a ostatních 13 má přímou prezidentskou volbu. Řada lidí zastávala názor, že 50 tisíc podpisů požadovaných pro nestranické prezidentské kandidáty je příliš mnoho, podívejme se, jak to mají jinde (pro zajímavost jsem zahrnul i nečlenské státy s úzkými vazbami na EU):

StátPočet podpisůPočet obyvatelPodíl podpisů v %
Irsko*4 588 2520,00 %
Francie*65 000 0000,00 %
Kypr91 099 3410,00 %
Portugalsko750010 581 9490,07 %
Rakousko60008 404 2520,07 %
Bulharsko70007 364 5700,10 %
Island500320 0600,16 %
Chorvatsko10 0004 290 6120,23 %
Slovinsko50002 055 4960,24 %
Polsko100 00038 186 8600,26 %
Slovensko15 0005 404 5550,28 %
Finsko20 0005 42 18270,37 %
Česko50 00010 505 4450,48 %
Makedonie10 00020667180,48 %
Litva20 00029860720,67 %
Rumunsko200 00019 043 7671,05 %

V tabulce jsou uvedeny počty podpisů absolutně i vztažené na počet obyvatel daného státu a jsou seřazené podle této relativní četnosti. Hvězdičkou jsou označené výjimky, kde nestačí podpisy normálních občanů: v Irsku musí kandidáta podpořit 20 členů parlamentu (z 226) nebo čtyři městské úřady (z 34), ve Francii musí mít kandidát 500 podpisů od úředních osob: poslanců, senátorů, starostů, krajských zastupitelů a dalších (takzvaných parrainage).

Český požadavek na 50 tisíc podpisů nevybočuje z celkového rámceJak je vidět, český požadavek na 50 tisíc podpisů se nachází v horní hranici spektra, ale nevybočuje z celkového rámce. Pro zajímavost můžeme uvést, že v Portugalsku nelze podat víc než 15 tisíc podpisů, počet je tedy omezen i shora. V Rakousku musejí být podpisy ověřené na obecních úřadech, v Bulharsku musí kandidát složit zálohu asi pět tisíc eur a podobně jako v USA kandiduje spolu s viceprezidentem. V Rumunsku musejí petiční listiny obsahovat i číslo občanského průkazu.

Předpis, jak se má kontrolovat pravost petičních podpisů, byl úspěšně napaden u Nejvyššího správního soudu (NSS) a v jeho provedení ministerstvem vnitra (MV) byla shledána řada nesrovnalostí. Bude tedy záhodno tento zákon změnit – buď celý proces zpřesnit, nebo, jak i řada prezidentských kandidátů prohlásila, zavést rakouský model, který sice vyžaduje méně podpisů, ale musejí být ověřené. Kdybychom jej ovšem byli zavedli hned, neobjevili bychom tuto Cimrmanovu slepou uličku a svět by byl o něco chudší.

Hlavní poražený

Historie zaznamená Tomia Okamuru jako hlavního poraženého volby. Spolu s Janou Bobošíkovou a Vladimírem Dlouhým ho ministerstvo vnitra vyřadilo z registrace, protože nedodal dostatečný počet podpisů na petici. Všichni tři podali stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ale jen Jana Bobošíková uspěla.

Přitom ministerstvo vnitra při kontrole podpisů nejen použilo neobvyklý matematický vzoreček, ale místo výběru náhodného vzorku tento výběr prokazatelně zmanipulovalo. Protože se ale tato manipulace prokázala až po odpovědi ministerstva na žádost Tomáše Peciny o informace podle zákona 106 (o svobodném přístupu k informacím), nastal skluz, který Okamura nemohl vyrovnat. Ministerstvo odmítlo jeho kandidaturu v pátek 23. listopadu 2012, odvolat se mohl do dvou pracovních dnů, tedy do úterý 27. listopadu, ale MV prozradilo svou manipulaci až 10. prosince.

Přitom Ústavní soud (ÚS), k němuž se Okamura proti rozhodnutí NSS odvolal, vyhlásil 10. ledna 2013, že jeho stížnost zamítá, a mimo jiné uvedl v článku 59 svého nálezu, že námitky proti nesrovnalostem při náhodném výběru petičních archů pro kontrolu podpisů měl uplatnit už při své stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud zřejmě předpokládá, že prezidentští kandidáti mají k dispozici stroj času, aby mohli pro stížnost z 27. listopadu použít data z 10. prosince.

Pro petici jsou podpisy neplatné a dotyčné osoby neexistují, ale překontrolovat si to nikdo nemůže, protože jsou to osobní data reálných lidí. Vítejte v Kocourkově!ÚS také vyvozuje, že kdyby ministerstvo mohlo rozpoznat zmanipulované archy, mohl to udělat i sám Okamura a předem je vyřadit. To je ovšem nepravděpodobná konstrukce, protože jak jsme prokázali, počet archů, na nichž byly všechny podpisy neplatné, byl u Okamury vyšší, než by se dalo očekávat, a chybí věrohodná motivace, proč by je do petice vložil sám kandidát.

Ve spojitosti s tím, že MV s archy manipulovalo, lze tedy věrohodně namítat, že někdo neplatné archy rozpoznat mohl, ale že to mohl být nějaký úředník či pomocník ministerstva vnitra. A že tedy existuje reálná možnost, že Okamura mohl být o své ústavní právo skutečně připraven.

Situaci dokresluje i to, že ministerstvo vnitra odmítlo Okamurovi vydat seznam neověřených podpisů s odkazem na to, že jde o osobní údaje, které ze zákona nelze vydat. Takže pro petici jsou podpisy neplatné a dotyčné osoby neexistují, ale překontrolovat si to nikdo nemůže, protože jsou to osobní data reálných lidí. Vítejte v Kocourkově!

Tomio Okamura teď bude mít jako čerstvý senátor možnost poznat politiku z jiného úhlu, než původně zamýšlel. Budeme doufat, že v této funkci bude mít větší štěstí a bude státu i sobě více ku prospěchu. A za pět let se uvidí, jestli bude stále ještě mít chuť dobýt i Hrad.

Poznání, jakého prezidenta nechceme

Teď ale obraťme list. Je to sice překvapivé, ale i takto nastartovaná prezidentská volba má jisté klady:

  • Za prvé jsme se o funkci prezidenta dozvěděli víc než kdy předtím. Vyšlo najevo, že když se volba pekla pod parlamentní pokličkou, nebylo třeba nic moc řešit, protože jsme na tom stejně nemohli nic změnit. Teď ale, a obzvlášť po novoroční nadílce odcházejícího prezidenta Václava Klause, jsme se všichni poučili, jaké má vlastně prezident pravomoci (spoustu a některé jsou významné) a jakou zodpovědnost (žádnou, jen svému svědomí).
  • Za druhé jsme v nesčetných debatách prezidentských kandidátů i v příslušných komentářích slyšeli a četli o tom, jak si kdo prezidentskou funkci představuje a co by byl schopný a ochotný udělat pro to, aby tato země vzkvétala. Taková diskuse tu ještě nikdy nebyla a podle mého názoru chyběla. Ukázala nám, co kdo od prezidenta čeká a co je kdo jako prezident ochotný nabídnout. Určitě se v ní poučili i sami kandidáti.
  • Dále jsme si během nedávných týdnů mohli uvědomit, jakého prezidenta mít nechceme. V kontrastu všech těch slibů a vizí vynikala čím dál víc osobnost odcházející hlavy státu, která sice je osobností, již lze v názorech respektovat, ale zároveň také jednou z příčin současného rozkladu společnosti. Je to prezident, kterému jsme mohli věřit, že nemá rád EU, ale nemohli jsme se spolehnout, že půjde národu příkladem a bude podporovat to dobré v něm. Dovede si někdo třeba představit, že na Hrad pozve například senátora Libora Michálka, poděkuje mu za jeho občanskou statečnost a připne mu nějaký ten řád? Ale určitě si dovedeme představit, jakou by to mělo odezvu všude ve společnosti, kdyby to nějaký prezident udělal.
  • Také jsme se dozvěděli řadu podrobností ze života jednotlivých kandidátů, viděli jsme tetování Vladimíra Franze úplně zblízka, užili jsme si více i méně pohotových replik a celkově jsme se dozvěděli všechno, jen ne to, co budou ti lidé dělat, když je opravdu zvolíme. S tím ale bohužel nic dělat nejde, to se dozvíme jen u toho jednoho. A když zvolíme špatně, bude už pozdě. No, ale aspoň budeme mít – zase – prezidenta, jakého si zasloužíme.

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...