KOMENTÁŘ Gábora Stiera / Přes všechna hezká slova zaznívající na obou stranách lze vzájemný vztah Evropské unie a Ukrajiny i bruselském summitu, který proběhl minulý týden, charakterizovat do určité míry jako „studený mír“. A jako obvykle bylo důležitým aspektem bruselské schůzky to, aby mohly obě strany „výsledek“ prezentovat jako úspěch.
Evropská unie držela i tentokrát spíš s ohledem na Rusko vrátka integrace (o kterých už se vloni zdálo, že se na dlouho přibouchnou) pootevřená přesně tak, aby Kyjev ani nenapadlo obracet se směrem na východ, zatímco Viktoru Janukovyčovi postačil slib listopadového podepsání smlouvy o přidružení opentlený úvěrem ve výši 610 milionů eur.
Nezbytná ovšem bude také další, tentokrát květnová revize žádající urychlení reforem – k uklidnění všech, kteří nejsou spokojeni s tempem evropského sbližování. A samotná Ukrajina, která stále pomrkává na západ i na východ, přitom pouze přešlapuje na místě. Jak se zdá, tato situace se jen tak nezmění, jelikož pro vedení země představuje nejpohodlnější řešení.
Výhodná závislost či relativní nezávislost?
Prezident Janukovyč, jenž právě oslavil tři roky ve svém úřadě, si mohl připsat jako úspěch už to, že se summit vůbec konal. Vloni totiž přes veškerou snahu Kyjeva toto tradiční setkání odpadlo. Vedoucí představitelé unie se odvolávali na nedostatek času a technické důvody, hlavní příčinou však bylo uvěznění vůdkyně opozice Julije Tymošenkové. Brusel navíc zašel v nátlaku na Janukovyče tak daleko, že se po podzimním volebním vítězství Strany regionů dokázal z této slepé uličky jen těžko vymotat. Samozřejmě na to ani příliš nespěchal, neboť EU, která byla zaměstnána vlastní krizí, už měla beztak dost neustálých slibů Kyjeva.Ukrajina nemůže uzavřít s Evropskou unií dohodu o volném obchodě, koketuje-li rovněž s myšlenkou na celní unii tlačenou Moskvou
Přesto bylo nutné udělat vůči Janukovyčovi vstřícné gesto, jelikož na Ukrajinu čím dál důrazněji tlačí Rusko, které pracuje na zahájení východní integrace. K rozhodnutí, kudy se chce dále ubírat, vyzval nyní zemi také José Barroso, když ukrajinský prezident v odpovědi na otázku týkající se Ruskem prosazované celní unie reagoval místo jasného odmítnutí spíš jen vyhýbavě. Předseda Evropské komise důrazně upozornil, že Ukrajina nemůže uzavřít s unií dohodu o volném obchodě, koketuje-li rovněž s myšlenkou na celní unii tlačenou Moskvou.
Nicméně pro Ukrajinu jako by byl kromě volného obchodu, jenž s sebou nese pragmatické výhody, a zrušení vízové povinnosti důležitý spíše pouze proces evropské integrace a zachování zdání angažovanosti vůči Západu.
Na rozdíl od jiných států postsovětské oblasti neusiluje o nalezení odpovídající formy vzájemně výhodné závislosti, ale o zachování své relativní nezávislosti, když díky svému geopolitickému postavení imituje neustálý pohyb a využívá rivality východního a západního pólu. Pokud by se totiž příliš rychle a silně upnula k EU, její pravidla by dříve či později pročistily kalné vody, které tolik vyhovují oligarchickému zřízení. Stejně nebezpečné by bylo v očích elity i sbližování s Ruskem, jež by mělo vedle posílení hospodářské soutěže za následek i pokles vlivu ukrajinských oligarchů.
Kde zakotví Ukrajina?
Okolní země přitom už všechny někde zakotvily.
- Pobaltské státy měly za to, že i pozice pouze na okraji euroatlantické zóny je pro ně výhodnější než zastávat v postsovětském prostoru roli zemí snů.
Střední Asii se možnost přiklonit se spíše k Evropě ani nenaskytla, a tak:
- Kazachstán sice přechází na latinku, ale připojuje se k moskevské celní unii.
- Turkmenistán má tolik plynu, že se zabývá jen jeho prodejem a je mu jedno, který geopolitický hráč jej od něj koupí.
- Tádžikistán fungující jako tranzitní tepna pašování narkotik hraje z nedostatku lepších příležitostí roli místní Kolumbie.
- Kyrgyzstán také pokukuje po celní unii.
- Kyjevskou hru v tomto regionu připomíná snad jedině pendlování Taškentu mezi Washingtonem a Moskvou, ačkoliv Uzbekistán v zásadě nelavíruje mezi oběma mocnostmi, ale připojuje se střídavě k jedné či druhé.
Zakavkazské země se zaangažovaly výrazněji.
- Ázerbájdžán je nejen duší s Tureckem, a přitom se mocně otevírá také vůči Evropě a Izraeli.
- Arménie zakotvila v ruské sféře vlivu.
- Gruzie z ní definitivně vystoupila.
Zbývají dvě země:
- Moldavsko ruku v ruce se svými rumunskými bratry nabralo směr Evropa.
- Bělorusko je i přes veškeré své rétorické výkyvy jednoznačně a spolehlivě orientováno na Rusko.
Čas běží a Kyjev se příliš nevěnuje ani tomu, aby v rámci státních hranic vybudoval národ a vytvořil Ukrajinu
Na rozdíl od těchto zemí Kyjev skutečně nikam nepatří. Dodejme, že ani moc nemůže, neboť postsovětská Ukrajina se sice objevila na mapě již před 22 lety, nicméně své mentální a hodnotové hranice dodnes nevytyčila. Pohne-li se směrem k Euroasii, naráží na odpor západních a centrálních regionů země, zatímco sbližování z euroatlantickou zónou je okamžitě blokováno bohatými východními oblastmi.
V reakci na tuto situaci kyjevské vedení vynalezlo termín vícevektorová zahraniční politika, jenž však ve skutečnosti postrádá jakýkoliv obsah. Země zatím přešlapuje na místě v obavách, že pohne-li se výrazněji jedním směrem, potom definitivně přijde o druhou alternativu. Čas ovšem běží a Kyjev se příliš nevěnuje ani tomu, aby v rámci státních hranic vybudoval národ a vytvořil Ukrajinu. Místo toho pouze lavíruje, přičemž často tančí doslova na ostří nože. Moskva tomu přihlíží se stoupající nevolí, zatímco Evropské unii tato situace naopak vyhovuje, dokud sama nebude chtít a moci říct jasné ano ukrajinské integraci.
