Senát v pondělí 4. března schválil ústavní žalobu na prezidenta Václava Klause pro velezradu. Pro podání žaloby Ústavnímu soudu hlasovalo 38 senátorů, zbývajících 30 přítomných bylo proti. Ústavní soud se poprvé sešel nad senátní žalobou v úterý 12. března, ale zatím nijak nerozhodl. Rozhodnutí by mohlo padnout nejdříve koncem března.
Velezradou je podle zákona o Ústavním soudu „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Trestem je ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Klausovo druhé funkční období ovšem skončilo už ve čtvrtek 7. března. V případě odsouzení tak exprezident ztratí pouze nárok na plat a požitky po skončení výkonu funkce.
Dopustil se Václav Klaus velezrady pro jednání, jež jsou uvedena v ústavní žalobě Senátu? Zeptali jsme se na to v průzkumu ČESKÉ POZICE právníků a advokátů. Ti mají v tomto směru poměrně jasno: tři čtvrtiny (27 z 36 respondentů) se domnívají, že Klaus se velezrady nedopustil; 16,7 procenta (6) odpovědělo, že ano, a 8,3 procenta (3 respondenti) zvolili odpověď „nevím“.
Odpovědělo 36 právníků a advokátů.
Odpovědi, které zdůvodňují, proč se Václav Klaus velezrady nedopustil:
- Absolutně odmítám tuto trapnou hru, mimořádně ostudnou a zcela nepřijatelnou. Je to blamáž, ostuda a jednání některých senátorů zašlo za jakoukoliv akceptovatelnou mez. Je to projev hlubokého úpadku politické kultury. Žádné velezrady se Václav Klaus nedopustil a právně ani nemohl. Přeci každý ví a musí vědět, že zde nemůže jít o velezradu. Ať si každý přečte, co se rozumí velezradou. Navíc, trestem za velezradu může být jen ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Podávat žalobu pro velezradu v případě, kdy nelze již udělit trest (ztráta prezidentského úřadu), je naprostý právní nesmysl.
Podle § 139 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, v právě platném znění platí, že „jednání Senátu o návrhu ústavní žaloby a o návrhu na její odvolání je neveřejné. Při jednání o návrhu ústavní žaloby a o návrhu na její odvolání lze podávat pouze návrhy na schválení nebo zamítnutí. O návrzích se hlasuje veřejně podle jmen.“ Žaloba na velezradu je tedy neplatná. Nebylo hlasováno podle zákona, tj. veřejně a podle jmen.
O to více je šokující, že toto téma nejvíce prosazují právníci, zejména paní JUDr. Wagnerová, pan Mgr. Dienstbier a k mému překvapení i pan JUDr. Antl, jehož si osobně pro jeho odborné kvality v oboru trestního práva vážím. U paní Wagnerové je to zarážející, když jde o bývalou ústavní soudkyni. Tím se profesionálně odrovnali. Takovým lidem nemůžete již věřit, když ani neznají svoji profesi. Je to ostuda. To nejsou a nemohou být odborníci v oboru práva, to už jsou jen politici. A ti, jak je obecně známo, jdou do politiky (až na pár výjimek) zpravidla proto, že by se sami na volném trhu právních služeb neuživili. Překvapuje mě, že se s touto taškařicí spojuje i Karel Janeček, jehož snahu o stíhání korupčních kauz je třeba vyzdvihnout. Toto Karel Janeček nemá zapotřebí. - Po létech jsem se dočkal, že Václav Klaus bude skutečně souzen či alespoň obžalován pro velezradu. Za vlastizradu měl být souzen za jeho aktivity v souvislosti s dělením Československa, za narušení územní celistvosti státu. K tomu ale nebyla „politická vůle“ a nebyl ani prezidentem. Jeho aktivity v posledním období nejméně dvou let sice silně poškozovaly a poškozují zájmy České republiky, za to ho alespoň dějiny odsoudí, nicméně tyto aktivity bohužel či naštěstí nedosahují intenzity toho jednání, jaké si představuje naše Ústava pod pojmem velezrady, a to ani otálení s návrhy na ústavní soudce nebo amnestie vzbuzující důvodné pochybnosti, komu tím vlastně chtěl pomoci a zda tím chtěl vytrestat jen nenáviděné soudce a státní zástupce.
Ani přímá volba prezidenta nezabrání tomu, aby na tuto pozici dosáhl člověk nehodný a zákonodárci by se tedy měli postarat o ústavní pojistku proti aktivitám prezidenta proti zájmům státu a většiny jeho obyvatel. - Nedopustil. Žalobou vytýkané jednání v žádném případě nedosahuje intenzity deliktu velezrady. I když s ním v mnoha věcech nesouhlasím (například blokování ratifikace schválených mezinárodně-právních aktů), tahle „ústavně-právní šaráda“ je vrcholem ubohosti, a to i vzhledem k načasování. Snad si budou voliči dobře pamatovat, kdo se k této šarádě propůjčil!
- Samozřejmě že ne! Obvinění vznesené Senátem je asi stejně tak absurdní jako činit vlaštovky odpovědné za příchod jara. Že se ústavní orgány, včetně prezidenta, Senátu i třeba soudů, přou o rozsah svých kompetencí a snaží se jich výkladem ústavních norem získat co nejvíce, je přirozenou součástí ústavního systému založeného na dělbě moci. Konflikty „nízké intenzity“ mezi ústavními orgány jsou naopak pro dělbu moci zdravé, neboť udržují aktéry ve střehu a nedovolí ani jednomu z nich ústavní systém ovládnout.
Prezident své kompetence v případech, které většina Senátu vidí jako velezrádné, vykládal způsobem dobře hájitelným, a rozhodně ne absurdním. To, že někdy narazil na opačný názor soudů, z jeho postupu ještě nedělá „jednání směřující proti demokratickému řádu republiky“, tím méně pak „proti svrchovanosti a celistvosti republiky“. Kdyby každý, jehož názor se neprosadil, byl velezrádcem, tak jsme jimi dříve či později všichni. Ostatně i soudy, zvláště pak soud Ústavní, rozhodují v takto politických kauzách silně podle toho, jaký hodnotový postoj zastávají jejich soudci; soudní „pravda“ proto rozhodně není nic posvátného. Jiné složení Ústavního soudu by klidně mohlo znamenat jiný „oficiální“ názor.
Velezrada má být atomová bomba na prezidenta, který se zpronevěřil své ústavní funkci a zaslouží si být jako ústavní činitel zničen. Neměla by sloužit k běžnému vyřizování si politických účtů z minula a kolíkování prostoru do budoucna (myslím totiž, že vedle Václava Klause míří ústavní žaloba nepřímo na Miloše Zemana se záměrem odkázat ho v jeho nové funkci do patřičných mezí).
Skupina levicových a „pravdoláskařských“ senátorů, která ústavní žalobu prosadila, zkrátka značně ústavněprávně ustřelila (i když politicky je jejich taktika docela racionální). Doufám jen, že jim to Ústavní soud náležitě vysvětlí. Ale jistý si tím rozhodně nejsem; i ústavní soudci jsou jen lidé a pokušení moci dané tím, že Ústava je fakticky to, co za ni Ústavní soud prohlásí, musí být v takovéto situaci veliké… - Dle mého názoru nedopustil, a to v žádném případě. Celou debatu považuji za dokonalý příklad, jak moc se dá ohýbat právo, pokud je k tomu politická vůle. Bohužel, někteří zákonodárci se nepoučili z nedávné minulosti této země, kdy se ve jménu „budování světlých zítřků“ vše podřizovalo politickému zadání, včetně soudních pří, procesů a policejních praktik. Domníval jsem se, že aktivita některých těchto zákonodárců nemá a nemůže mít oporu v širším okruhu jedné z komor zákonodárného sboru, ale mýlil jsem se.
Argumentace obhájců žaloby pro velezradu na prezidenta republiky Václava Klause je natolik vzdálená jakékoliv rozumné interpretaci platného práva, že pro mne osobně z toho vyplývá jediné – jde o pokus nejen politicky dehonestovat, špinit a ostouzet prezidenta Václava Klause pro jeho politické názory a pro způsob výkonu funkce prezidenta, ale reálně ho potrestat a poškodit pro budoucí život a případné další politické aktivity. Prostě se ho zbavit jednou provždy, protože nemlčí, má svůj názor, činí věci po vlastní úvaze a hlavně jinak, než by si někteří politici přáli. Prostě je dle nich drzý, ale to nestačí – oni se snaží veřejnost oklamat a tvrdí, že tím porušuje Ústavu. A nejen porušuje, ale dokonce nejdrastičtějším možným způsobem – velezradou.
Senátoři si zřejmě myslí, že aby prezident konal v souladu s Ústavou ČR, měl by bez přemýšlení podepsat, cokoliv mu komory parlamentu pošlou, a nezvažovat, zda takový podpis je či není v souladu s jeho nejlepším svědomím, což ostatně sliboval při slavnostním inauguračním slibu. Měl by být jakýmsi razítkem bez vlastního uvážení a rozumu. Nic není vzdálenější právní definici role prezidenta dle Ústavy ČR než tato interpretace. A přesto se o ni 28 senátorů pokouší. Je to velmi špatná zpráva pro právo v naší zemi.
A jen malá poznámka – ústavní soudce Vojtěch Cepl, jeden z autorů Ústavy ČR, vždy tvrdil, že velezradou je prakticky pouze „spojení se s cizí mocí proti vlastní zemi“. Je zvláštní, že někteří senátoři, kteří k němu měli kdysi tak blízko, najednou toto nevidí či vidět nechtějí… - Ne. To nic nemění na tom, že dlouhodobě poškozoval zájmy České republiky.
- Na osobu prezidenta Klause a na jeho skutky lze mít bezesporu velmi rozličné názory, nicméně je, myslím, zřejmé, že velezrady, jak ji definuje Ústava České republiky se nedopustil, a to ani amnestií, ani dalšími čtyřmi skutky, které jsou mu ze strany některých senátorů vytýkány.
Nejmenování soudců Ústavního soudu, nejmenování jedné konkrétní osoby soudcem, neratifikování rozhodnutí Evropské rady, opožděná ratifikace Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě ani ona kontroverzně vnímaná amnestie nemohou dle mého právního názoru naplnit skutkovou podstatu výše popsaného činu. Je zřejmé, že popsaná jednání lze stěží označit za „jednání proti svrchovanosti a celistvosti republiky“ (nemohu si odpustit poznámku, která se přímo nabízí – v případě neratifikování, či opožděného ratifikování obou „eurodokumentů“ si dokážu velmi dobře představit argumentaci, že naopak ony dokumenty samotné směřují proti svrchovanosti republiky…).
Tvrzení, že by kterékoli z popsaných jednání, a to případně i ve svém souhrnu mohlo směřovat proti demokratickému řádu republiky, je taktéž velmi obtížně obhajitelné, a to zcela bez zřetele na to, jaký máme osobní názor na amnestii, či na nejmenování soudců. Dle mého názoru je ústavní žaloba, bohužel, pouze jakýmsi hysterickým výkřikem některých osob, které jejím prostřednictvím sledují spíše vlastní zviditelnění… Jaký obrázek nám navíc vytvoří v zahraničí, je asi jednoznačné.
Mimochodem, bylo by zajímavé zeptat se, kolik z hlasujících kolegů si text ústavní žaloby alespoň prohlédlo… - Přes všechny chyby a často i svévolné jednání nenaplnil skutkovou podstatu velezrady. Podáním žaloby se senátoři chovají podobně jako někteří lidé, kteří si v každé trochu vypjatější situaci ulevují podáním „téóčka“, jak rádi říkají. Většinou tím nepřispějí ani právní kultuře a v tomto případě ani té politické.
Dva názory respondentů, kteří zvolili odpověď „nevím“:
- Z hlediska právního netuším. Pokud mám hodnotit jeho 23letý pobyt na politické scéně, tak bezpočtukrát.
- To, že Václav Klaus udělal spoustu chybných rozhodnutí, nesplnil sliby a nebyl dobrý prezident, může být moje osobní hodnocení. Ale zda je to velezrada, to skutečně nevím.
(Pozn.: Šestice respondentů, která se domnívá, že se Václav Klaus velezrady dopustil, své jednoslovné odpovědi již dále nerozvedla.)
