Když předseda lidovců Pavel Bělobrádek vítal Daniela Hermana, bývalého ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, v řadách KDU-ČSL, uvedl: „Jsem rád, že se nám v osobě Daniela Hermana dostává do našich řad zkušená a silně vyprofilovaná osobnost. Jsme strana, která se hlásí k pravicové politice a nese s sebou tradičně silný akcent na sociální a tradiční hodnoty. (…) Daniel Herman je člověk, který (…) bude platnou součástí naší snahy obhájit v naší republice svobodu…“
Okolnosti vstupu Hermana k lidovcům jsou zajímavé ze dvou hledisek: z širšího politologického je lze posuzovat jako signál přihlášení lidovců k pravici (Bělobrádek: hlásíme se k pravicové politice); z taktického hlediska se nabízí otázka, zda právě Hermanovo angažmá je správným krokem, kterým lidovci tento posun prezentují.
Paradox české politiky
KDU-ČSL současnou aktivitu vyvíjí z celkem zřejmé analýzy situace: TOP 09 a ODS jsou vládním angažmá silně oslabeny, pravicoví voliči se od nich odvracejí (zvlášť od ODS), tudíž je třeba je oslovit – jsou k mání. Naskýtá se důvod k úvaze, zda je to tak jednoduché.
Lidovci už v minulosti pravicovost deklarovali – vzpomeňme na kandidátský projev bývalého úspěšného předsedy strany Josefa Luxe ve Žďáru nad Sázavou v roce 1990. Přihlásil se k pravicové křesťansko-demokratické stranické orientaci, a stal se tak alternativou k městským liberálům. Nicméně byl to počátek devadesátých let, čas, kdy se voliči i politické subjekty teprve orientovali ve vzniklém politickém prostředí a kdy pravicová rétorika byla logicky na výsluní.
S postojem chytré horákyně, který v minulých desetiletích letech fungoval, se lidovci nakonec nedostali ani do sněmovny
V průběhu dalších let, jak posilovala levice, se lidovecká konzervativní pravicovost rozplývala, až se zcela rozpustila v sociálnu a středové nevyhraněnosti. S tímto postojem chytré horákyně, který třeba ještě v devadesátých letech fungoval, se nakonec nedostali ani do sněmovny.
Chceme-li uvažovat o prostoru pro KDU-ČSL, která prochází jistou proměnou, musíme zmínit paradox české polistopadové politiky: z hlediska volebních výsledků máme dlouhodobě spíše pravicová větší města (s výsadním postavením Prahy) a spíše levicový venkov. Tento faktor by stál za samostatnou analýzu, pro tento text ho konstatujme jako fakt. Mimo jiné jistě souvisí s komunistickým dědictvím, kdy byl venkov v klasické podobě rozbit a střední a větší zemědělci často kriminalizováni, agrární strana delegitimizována a venkov se postupně v rámci hesel o zmírnění antagonismů mezi městem a venkovem vytrácel a stával se městem v malém.
Polistopadový civilizační vývoj tuto tendenci ještě posílil, avšak faktory jako rozbitá tradiční sociální struktura, nezaměstnanost (a někdy i nezaměstnatelnost), stárnutí venkovské populace, někde i úpadek tradičnějších řemesel posilují podezření, že je-li venkov městem v malém, je městem nefungujícím, a v důsledku přirozeně náchylnějším k socialistické levici.
Srovnáme-li současný stav u nás se situací v zemích na západ od nás, je anomálie markantní (viz přehled výsledků v parlamentních volbách v Berlíně, Paříži a třeba v Londýně, kde vítězství pravice jsou výjimkou).
Lze předpokládat – jak bude komunistické dědictví vychládat – že se Česká republika bude vracet k „normálu“, a že venkov se vbrzku stane kontrapunktem k liberálnějším větším městům? Neexistuje mnoho důvodů si to myslet.
A naopak aureola, kterou u části mladších liberálních obyvatel měst získal například Jiří Dienstbier, může být předobrazem budoucnosti větších měst. Čili v budoucnu může pravice ztrácet ve velkých městech, ale je otázkou, zda to bude schopna kompenzovat zisky mimo tato velká města; proto se dnes říká, že společnost „jde doleva“.
Jaký prostor se tedy naskýtá lidovcům?
U nás máme jen pravicové strany liberálního typu (hlásí se k tomu): ODS a TOP 09. Zcela chybí konzervativně-lidovější autentická alternativa, a to taková, která by mísila pojmy jako právo, spravedlnost, rodina a sociální rozměr – ale, pozor, jen pro ty, kteří „pracují“. Tedy taková alternativa, která by nepostrádala i jistou populistickou notu.
Lze oslabit postavení levice, ale nikoli v typicky venkovském, ale v maloměstském prostředí
Tady je šance pro pravicové lidovce. Mohli by aktualizovat dvojí: Luxovu „klidnou“ konzervativnější pravicovost počátku devadesátých let, tu ovšem okořenit čunkovskou „pořádkumilovnou“ populistickou rétorikou.
Parafrází slov, které kdysi pronesl Miroslav Kalousek: obdob „křesťanských demokratů“ je více než dost, na pravici ale chybí „lidovci“ – říkejme jim vylepšení „čunkovci“. Taková strana by mohla oslabit postavení levice nikoli v typicky venkovském, ale v maloměstském prostředí. Připomeňme Polsko – na jedné straně tam nalezneme liberálního městského Tuska, na druhé konzervativního a lidovějšího Kaczyńského, lídry liberální a konzervativní strany, kteří svou rivalitou zastínili levici (ta je až třetí vzadu).
Problém dvou zajíců
ODS a TOP 09 jsou – jak řečeno – dvě městské de facto liberální pravicové strany, pro třetí – jim konkurující – už není místo. A je otázkou, zda je vůbec místo pro zmíněné dvě a jestli jedna nebude v dohledné době marginalizována. Lidovcům se v této konstelaci přirozeně otevírá prostor maloměstského konzervativismu s příměsí populismu – tedy prostor, v němž by jim dokonce nikdo nekonkuroval.
Nicméně: jak velká je naděje, že taková konzervativní pravice osloví voliče, které poztrácela TOP 09 a hlavně ODS? Pokud o tomto lidovci sní, pak sní jen hezký sen (mimochodem nezkoušela tento posun při prezidentské volbě Zuzana Roithová?). Městský liberální volič a konzervativně populistický volič nejsou jedno a totéž. Pokud by lidovci honili i tohoto zajíce, utečou jim oba. Navíc: existence pouze liberálních stran znamená, že maloměsta budou zcela přenechána levici.
Váhavý úkrok s Danielem Hermanem
Lidovci potřebují jiné, hmatatelnější téma než antikomunismus
Jak za popsané konstelace hodnotit Hermanovo angažmá? Odhlédneme-li od evidentní snahy se trochu přiživit na smutné politizaci dění kolem Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), pak lidovci tápou. Jdou sice z jejich hlediska správným směrem – ze středu na pravici, ale kráčející symbol antikomunismu, kterým se stal po politizaci ÚSTR Daniel Herman, jim mnoho nepomůže. Antikomunismus má ve své gesci ODS a lidovci jí v tomto ohledu nebudou s to konkurovat (je ostatně otázkou, zda antikomunistické téma bude vůbec u voličů rezonovat). Lidovci potřebují jiné, hmatatelnější téma než antikomunismus, které by kombinovalo sociální otázku s důrazem na právní stát (pořádek).
Navíc, a to je hypotéza: v ekonomicky ne právě skvělé situaci antikomunistická hesla v chudších oblastech mohou znít trochu mimo realitu. Jako výzva k lovu malého zlodějíčka, když se velcí zloději hemží, kam se podíváš. Herman je proto využitelný znovu jen pro větší města, a díky tomu lidovci díru do politického světa neudělají.
Bělobrádkův výrok (jsme pravicovou stranou) jsou samozřejmě jen slova, která je nutné naplnit obsahem, sám o sobě je bez hodnoty. Směr je ale správný: držet střed je podmínka sine qua non jen pro strany, které mají ambici být vůdčí složkou politického systému. Pro strany typu „jazýčky na vahách“ může naopak přidržování se středu způsobit nečitelnost a zánik. Bude-li se KDU-ČSL vlamovat tam, kde je přeplněno – stala by se jen pauperizovaným menším bratrem ODS a TOP 09.
