Edward Snowden, počítačový expert pracující pro americkou vládu, plní v uplynulých týdnech média. Zveřejnil dokumenty, které naznačují, že USA monitorují globální telekomunikační provoz způsobem nejen přesahujícím dobré mravy, ale i americké zákony. Není přitom třeba připomínat, že onen monitoring (program „Prism“) je prováděn v rámci boje, respektive tažení, či dokonce války proti terorismu.
V kontextu této aféry je však také třeba připomenout její dobové pozadí, například spor dolaru s eurem, stejně jako aktuálně chystanou transatlantickou dohodu o volném obchodu. I nepředpojatě posoudit jejich vztah s prováděným monitoringem, ať již co do příčin, nebo důsledků. Zejména proto, že protiteroristická mantra je velmi účinná, leccos se jí dá zdůvodňovat, a přitom se její zneužívání obtížně dokazuje, jakkoli toto podezření mnohdy bije do očí.
ČESKÁ POZICE se případu Snowden věnovala v článcích:
- Čeští piráti žádají ministerstvo vnitra, aby udělilo Snowdenovi azyl
- Snowdenův exil zatím v nedohlednu: Vrátí se do USA?
- Kauza Snowden: Utrhl se v USA Velký bratr ze řetězu?
- Zhatí kauza Snowden transatlantický volný obchod?
Práce pro vládu
Snowden je bývalý zaměstnanec CIA, jehož posledním zaměstnavatelem byla firma Booz Allen Hamilton. Tato kontraktorská (spíše by se nabízelo „krycí“) společnost byla jakýmsi subdodavatelem telekomunikačních záchytů pro americké vládní agentury.
To samo o sobě je okolnost, jejíž zajímavost může osvětlit na první pohled odvážná paralela s aférou tuzemskou, kdy premiérova kancléřka Jana Nagyová koketovala se špičkami vojenské zpravodajské služby takovým způsobem, až padla vláda. Velitelé Vojenského zpravodajství jí vyšli vstříc za hranice zákona, ale když její požadavky šly dál, najali raději na další „práci“ nějaké civilisty. Vada však byla v tom, že ani tříhvězdičkový generál si nemůže objednat subdodávku přesahující to, co dovoluje zpravodajské službě zákon. Těžko se ubránit doušce, že se v tomto případě potvrdilo britské pořekadlo, jak ho zmiňuje například britský odborník na zpravodajské služby John Hughes-Wilson, že pojem vojenské zpravodajství („military intelligence“) má v sobě skrytý rozpor.
Kontraktorská firma Booz Allen Hamilton byla jakýmsi subdodavatelem telekomunikačních záchytů pro americké vládní agentury
Stejně tomu mohlo být i v případě amerických zpravodajských agentur, které jsou pod nějakou kontrolou, ať exekutivní, či parlamentní. Lidé v těchto postech se přece jen leccos dozvědí a lecčeho se dopídí, a navíc se v těch postech střídají. Jejich zájem je však zaměřen spíše na vlastní činnost těchto agentur, méně již na nějaké kontrakty, obzvlášť jsou-li formulovány jazykem IT expertů. To pak asi opravdu není šance zjistit, co bylo předmětem kontraktu, jak byl realizován, a nešlo-li ve skutečnosti o něco úplně jiného.
Privátní kontraktorské firmy jsou na tom mnohem lépe, a nadto jsou pod vládní ochranou, motá-li se okolo nich finanční kontrolor či datový inspektor. Práce pro vládu pod vysokým stupněm utajení spolehlivě zamezí i těmto kontrolám, a byznys může běžet nerušeně dál.
Za hranicí možného odůvodnění
Snowden zřejmě usoudil, že takto organizovaný sběr metadat (údajů o telekomunikačním provozu) či dokonce monitorování jeho obsahu jde za hranici toho, co je možné odůvodnit bojem proti terorismu, extremismu či organizovanému zločinu. Proto se rozhodl zveřejnit dokumenty, jejichž autenticitu až dosud nikdo nezpochybnil. Vyplývá z nich, že americké vládní agentury (s pomocí kontraktorů) sledovaly mimo jiné přinejmenším 38 diplomatických misí různých států, stejně jako zastoupení Evropské unie v USA.
Rozsah monitorování a jeho cíle vzbuzují otázky. Patrné to bylo na reakcích amerických spojenců, kteří tuto aféru prožívají jako těžkou urážku.
Není pochyb, že činnost těchto agentur odpovídá jejich zákonnému vymezení, popřípadě příslušným soudním povolením, a to přinejmenším do značné míry. Lze s velkou mírou pravděpodobnosti též mít za to, že některé informace mohly být i užitečné v oblasti deklarované působnosti těchto agentur. Jistě, je velmi sporné argumentovat případy terorismu, které se nestaly, protože se jim podařilo zabránit. Současně je však velmi obtížné tyto případy doložitelně odlišit od těch, které se nestaly proto, že ani nebyly plánovány. Diskuse na toto téma je na velmi tenkém ledě.
Nicméně rozsah monitorování a jeho cíle vzbuzují neodbytné otázky. Patrné to bylo na reakcích amerických spojenců, kteří tuto aféru prožívají jako těžkou urážku. Než se zastavíme nad tím, co mohlo být předmětem této elektronické špionáže v jejich případě, povšimněme si jednoho pikantního případu.
Kauza Birkenfeld
V uplynulých letech americké úřady vyvíjejí cílené úsilí na zamezení daňových úniků. Jedním ze směrů, jímž napínají své úsilí, jsou švýcarské banky, kde jsou „odkloněny“ odhadem miliardy nezdaněných dolarů amerických občanů.
Podle Snowdena využila CIA údaje získané monitorováním v rámci programu Prism k vytypování bankéře – údajně Bradleyho Birkenfelda
Snowden v letech 2007 až 2009 pracoval na diplomatickém zastoupení USA při OSN v Ženevě. Z té doby pochází jeho vyprávění, které publikoval německý list Süddeutsche Zeitung. Podle Snowdena využila CIA údaje získané monitorováním v rámci programu Prism k vytypování švýcarského bankéře, který měl přístup k požadovaným informacím (a měl další „vhodné“ povahové vlastnosti). Pak mu lidé z CIA pomohli z nesnází, do nichž ho sami přivedli (řízení v opilosti), a byl jejich. Poté zkrotl a začal nosit požadované bankovní informace.
Ačkoliv Snowden nikoho nejmenoval, ve finančních kruzích panuje mínění, že by mohlo jít o Bradleyho Birkenfelda, do října 2005 zaměstnance švýcarské banky USB, který pak předal americké daňové správě důkazy o daňových únicích. Banka UBS následně zaplatila USA za pět tisíc daňových hříšníků téměř miliardu dolarů pokuty. Američtí financové této daňově hororové psychózy využili k vyhlášení amnestie na daňové úniky, v jejímž rámci vybrali dalších pět miliard dolarů.
Prozaická, leč logická pointa
Případ Birkenfeld je sice pěkný, poučný a ospravedlnitelný, nicméně vzhledem k proponovanému cíli sledování velmi odtažitý. Otvírá se tím nápověda, o co asi v programu Prism mohlo jít sice nepřiznaně, ale především: o hospodářskou špionáž. Ano, máte pravdu, nic nového pod sluncem. Již příběh o Prométheovi, jak ukradl oheň...
Bude-li dolar vytlačen z pozice světové rezervní měny, hrozí nebezpečí, že by se půl bilionu dolarů obíhajících v zahraničí začalo vracet do USA
Tato pointa je opravdu velmi prozaická, leč logická. Není jiného vysvětlení, především takového intenzivního sledování spojenců. Jsou to sice spojenci, ale jejich měna soupeří s dolarem. A tam končí každé bratrství. Bude-li dolar vytlačen z pozice světové rezervní měny, začne-li se ropa ve větším měřítku obchodovat v eurech nebo v jüanech, pak hrozí nebezpečí, že by se půl bilionu dolarů, dosud obíhajících v zahraničí a držených jako rezervní měna, začalo pomalu či rychleji vracet zpět do USA, což by se asi dalo těžko ve zdraví přežít.
Kromě finančních informací půjde ovšem o tradiční průmyslovou a energetickou špionáž, jednu z nejstarších utajovaných činností, co je svět světem. Některé zpravodajské služby to mají v nepsaném krédu, že podporují vlastní průmysl. Není se tedy čemu divit, že i USA do toho šly s takovou vervou. Některé z monitorovaných států sice protestují ze „zásadních“ důvodů, ale seč jim jejich síly stačí, dělají totéž. V tom je sice jistá asymetrie, ale podstata je srovnatelná.
Snowdenova motivace
Problematičtější to je s americkým monitorováním EU, protože to není stát, který by disponoval vlastními ofenzivními zpravodajskými kapacitami. Obranná zpravodajská opatření sice EU provádí, ale, jak vidno, nikoliv dostatečně. Americké monitorování EU nemá opodstatnění, ale bude mít velmi negativní dopad. Například právě na jednání o transatlantické dohodě o volném obchodu, kterou hodlá EU uzavřít s USA. Nebo na předávání informací o leteckých pasažérech vyžadovaných USA státy právě v rámci deklarované ochrany před terorismem.
Podle Snowdenova vlastního vyjádření hodlal materiály zveřejnit již dávno, ale posečkal, neboť „uvěřil Obamovým slibům“
Na druhou stranu může tato aféra pro Evropu znamenat žádoucí vystřízlivění z nerozborného spojenectví a přátelství s USA až na věky. Evropa má šanci důstojně zareagovat na to tvrdé poznání, že USA nemají přátele, ale zájmy. Důstojně proto, že je záhodno se s tím naučit žít. Těžiště světových událostí se přesouvá z transatlantického do transpacifického prostoru. Velkou chybou by ale bylo propadat trudnomyslnosti, protože zase tak nezajímavá ta Evropa ještě není, když jí američtí zpravodajci věnují tolik úsilí.
Důležitá je otázka, proč se takto Snowden zachoval. Může být vznesena důvodná námitka, že whistleblowing je přijatelný až v okamžiku, kdy whistleblower dal nejprve systému šanci na nápravu, než spustí svou devastující akci, a systém nezareagoval. Tato podmínka je však u Snowdena do jisté míry splněna. Podle jeho vlastního vyjádření totiž hodlal materiály zveřejnit již dávno, ale posečkal, neboť „uvěřil Obamovým slibům“.
Snowden svou situaci reflektoval v rozhovoru, který poskytl hongkongskému listu South China Morning Post. Označil se nikoliv za hrdinu, ale ani za zrádce. Zachoval se podle svých slov „jako Američan“, což by při jiných příležitostech bylo podle amerického zvyku s pohnutím recitováno před rozvinutou standartou.
Těžké dilema EU
Vztah EU ke Snowdenovi je důležitým ukazatelem budoucího evropského vývoje. Lze mít za potvrzené, že USA vedou se světem hospodářskou válku. (Tento výraz je zde na místě, protože válka je podle šéfa soukromé zpravodajské agentury Stratfor George Friedmana jednou ze základních charakteristik USA, jejich vzniku, rozvoje, trvání i budoucnosti.)
Atomizovaná Evropa ztrácí pojem sama o sobě, což je základem vůle přežít. Pak ale nemá cenu se zlobit na druhé.
Proto by se EU měla zachovat k whistleblowerovi Snowdenovi podle tohoto schématu, a tím deklarovat pozici, která by jí pomáhala i v budoucnu. Ve věku informací by se Evropa neměla připravovat o možnost získat i v budoucnu zprávy, které se jí bytostně týkají. Na druhou stranu je ovšem životně důležité pragmaticky zvážit důsledky takového kroku. Těžké dilema!
Každopádně je zejména (ale nejenom) z tohoto úhlu pohledu velmi tristní slyšet jednotlivé hlasy, ať již jsou motivovány ideologicky nebo prospěchem, apriori a dogmaticky omlouvající tyto americké aktivity. Atomizovaná Evropa totiž ztrácí pojem sama o sobě, což je základem vůle přežít. Pak ale nemá cenu se zlobit na druhé.
