V pondělí 8. července odpoledne to před budovou s číslem 238 v pařížské ulici Vaugirard vypadalo jako na filmovém festivalu v Cannes. Na chodnících se tlačil dav dychtivých fanoušků, okolo postávali spolu s nezbytnou ochrankou desítky novinářů i zástupci všech významných francouzských televizních stanic. Poté, co se konečně objevila černá limuzína s kouřovými skly, dav zajásal.
Neinformovaný pozorovatel by očekával příjezd rockové či filmové hvězdy, možná by však byl vzápětí zklamán. Jakmile se totiž Citroën C6 zastavil, v paprscích letního slunce se objevila tvář bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. A pečlivě oholená. Tato banalita však pro Francouze představuje důležitý signál. Jeho hladká pleť totiž naznačuje, že se věci dostaly do pohybu.
Exprezident v minulosti dával několikadenním strništěm ostentativně najevo svůj nový způsob život oproštěný od všech politických závazků i veřejné angažovanosti. Během uplynulých 14 měsíců – od své volební porážky loni v květnu – si toto strniště pečlivě udržoval. Tehdy tento podsaditý nervní muž prohlásil: „Už o mně neuslyšíte, z politiky odcházím, budu se věnovat advokacii, a především své rodině.“ Proč se muž napoleonské postavy s bonapartistickými mocenskými sklony oholil?
Nevyhovující prezidentská kampaň
Sarkozy do ulice Vaugirard nepřijel po vyčerpávajícím pracovním dnu v advokátní kanceláři, aby zde koupil bagetu či sýr k večeři své rodiny. Ostatně, advokacii se vůbec nevěnuje. V budově s číslem 238 sídlí největší francouzská pravicová strana Unie pro lidové hnutí (UMP), kterou Sarkozy před svým prezidentováním několik let řídil, dvakrát za ni kandidoval do Elysejského paláce a do její pokladny dodnes odvádí členské příspěvky. A právě kvůli tristnímu stavu stranické pokladny se bývalý muž číslo jedna Francie v budově UMP objevil.
Straně hrozí bankrot, na němž se Sarkozyho pobyt v Elysejském paláci do značné míry podílel. Začátkem července totiž Ústavní rada (obdoba českého Ústavního soudu – pozn. red.) zamítla odvolání bývalé hlavy státu proti rozhodnutí Národní kontrolní komise pro financování politických kampaní (CNCCFP). Ta loni v prosinci označila Sarkozyho prezidentskou kampaň v roce 2012 z hlediska zákonů za nevyhovující ze dvou důvodů:
- Během volebního klání nejenže tehdejší prezidentský kandidát porušil finanční pravidla závazná pro každého z finalistů voleb, dle nichž je kampaň na ně limitovaná částkou 22,5 milionu eur. Stručně řečeno, Sarkozy vydal na volební kampaň mnohem víc, než je povoleno.
- Navíc vyšlo najevo, že některé jeho mítinky byly hrazeny i z rozpočtu Elysejského paláce.
Ústavní rada svým zamítnutím Sarkozyho odvolání definitivně potvrdila, že stát neproplatí UMP ani cent z poloviny zákonem povolené částky na financování jeho prezidentské kampaně – jedenáct milionů eur, které stranický pokladník určitě netrpělivě očekával. Navíc dluhy narůstaly již za Sarkozyho prezidentství, za něhož UMP nevyhrála ani jedny důležité volby.
Sarkozyho straně Unie pro lidové hnutí hrozí bankrot, na němž se jeho pobyt v Elysejském paláci do značné míry podílel
V důsledku ztráty mnoha poslaneckých křesel v senátních i v parlamentních volbách klesly UMP státní dotace o 14 milionů eur. To však stranickému vedení nebránilo rozhazovat peníze na různé akce a marnotratně prezentovat své ideje a osobnosti. V účetních položkách má dáti-dal strana volající po rozpočtové přísnosti, úsporách a finanční zodpovědnosti francouzského státu vykazovala u svých věřitelů již před rozhodnutím Ústavní rady nedoplatek 40 milionů eur. Pokladníkovi v ulici Vaugirard určitě není příliš do zpěvu.
Přehodnocení záměru
Nebyl by to však Sarkozy, kdyby tuto nepříznivou situaci nevyužil ve vlastní prospěch. Zamítnutí svého odvolání okamžitě označil za ohrožení francouzské demokracie a z Ústavní rady, v níž mu jako každému exprezidentovi Ústava zajišťuje členství, na protest odstoupil. Odhlédněme však od nezodpovědné lehkovážnosti, s níž bývalý nejvyšší garant nestrannosti francouzské justice zpochybnil před veřejností rozhodnutí i důstojnost této důležité instituce.
Pokud významný politik odmítne jeden z klíčových nástrojů náležitého fungování demokracie, lze si klást otázku, neztratil-li soudnost. Navíc pokud jmenoval sedm z devíti soudců Ústavní rady on či jeho pravicový předchůdce v Elysejském paláci Jacques Chirac. O nějaké levicové pomstě či házení klacků pod nohy proto vůbec nelze hovořit. Sarkozy však soudnost neztratil. Nepomátl se, čímž by zpochybnil svou další kariéru. Naopak velmi dobře věděl, na jakou strunu zahrát.
Sarkozy naznačil, že v důsledku nových okolností přehodnotil svůj záměr stáhnout se z politického života
Budou se veřejnost i média prokousávat dlouhou a nezáživnou zprávou CNCCFP? Nebudou. Naopak teatrální odchod z Ústavní rady zaručeně upoutá pozornost. Navíc bezprecedentní gesto jednoho z prezidentů páté republiky Francouzům naznačí, že něco není v pořádku a že je třeba něco udělat. A kdo to učiní?
„Blíží se den, kdy si opět vezmu slovo, abych oslovil Francouze. Až situace uzraje, budu vás o tom předem informovat,“ oznámil Sarkozy vrcholným stranickým představitelům v sídle UMP poté, co naznačil, že v důsledku nových okolností přehodnotil svůj záměr stáhnout se z politického života.
Nečekaný soupeř
Kdyby podobnou zprávu přinesl holub z ostrova Elby, kam poprvé internovali Napoleona Bonaparta, lišila by se možná jen tím, že by neobsahovala slib informování předem o záměru chopit se moci. Natolik samozřejmou věcí by se autoritářský Korsičan určitě nezabýval. Sarkozy však není zapuzený panovník s aureolou všemocného císaře, ale politik, jenž v demokratické politické soutěži potřebuje k návratu oporu silné strany nejen v médiích, ale i v parlamentu, členské základně, ve vztazích regionů a vedení či ve světě financí a vlivných podnikatelů.
Na stranickém horizontu se pro Sarkozyho objevil nečekaný soupeř – expremiér François Fillon
Tato podpora však v uplynulých měsících začala mít trhliny. Na stranickém horizontu se totiž pro Sarkozyho objevil nečekaný soupeř – u Francouzů stále populární expremiér François Fillon, který veřejně deklaroval záměr kandidovat v příštích prezidentských volbách. A poněvadž špatných zpráv obvykle přichází více najednou, Fillon nedávno několikrát vyzval UMP, aby kriticky zhodnotila Sarkozyho prezidentskou pětiletku – proč v tomto období hlavní síla francouzské pravice ve volbách propadla jako nikdy dříve ve svých dějinách.
Od Sarkozyho předsedy vlády je taková výzva sice paradoxní, ale exprezident svého premiéra v době svého vládnutí v médiích několikrát označil za „pouhého pomocníka vykonávajícího jeho politiku“. Kromě fiaska v parlamentních, regionálních i evropských volbách se tato politika podílela i na ztrátě Senátu, který pravice suverénně ovládala od jeho vzniku v roce 1948.
Hrozba inventury elysejského působení
Kritické zhodnocení Sarkozyho prezidentského vládnutí se zatím neodehrálo a pokus pravicových osobností, jako jsou senátor Jean-Pierre Raffarin nebo bývalý ministr potravin, zemědělství a rybolovu Bruno Le Maire, jeho věrní stoupenci okamžitě označili za snahu rozštěpit stranu. Hrozba inventury jeho elysejského působení však stále visí ve vzduchu.
Sarkozy musel po Fillonových adresných výrocích oholit své strniště a chopit se první příležitosti k připomenutí, že je třeba s ním stále počítat
Proto musel prchlivý Sarkozy po Fillonových adresných výrocích oholit své strniště a chopit se první příležitosti k připomenutí, že šéf je stále přítomný a je třeba s ním počítat. Navíc z jeho okolí několik měsíců prosakovalo, že „odpočinutý Nicolas se cítí jako lev v kleci a do rozjetého vlaku by nejraději hned naskočil“. On sám však v UMP prohlásil, že ten den se teprve blíží.
Podle francouzských komentátorů to znamená, že Sarkozyho spolupracovníkům se ho podařilo přesvědčit, aby zatím do vlaku nenaskakoval, ale počkal si, až pro něj přijede – na výsledky voleb do Evropského parlamentu v příštím roce. Ve Francii se totiž na základě aktuálních průzkumů veřejného mínění očekává, že se v tomto klání na úkor UMP výrazně prosadí radikální pravicové hnutí Marine Le Penové. Cesta k ovládnutí strany i k postu silného vůdce tradiční pravice by tím měla být pro Sarkozyho otevřená.
První eura do stranické pokladny
Oproti Fillonovi, jenž nemá v UMP potřebnou podporu, dnes exprezidenta za spasitele považuje 76 procent dotázaných příznivců a členů této strany. Na otázku, kteří lidé nevidí volební prohry UMP v uplynulých pěti letech i její finanční situaci hrozící bankrotem, lze odpovědět, že jsou to ti neustále okouzlení Sarkozym a nostalgicky toužící po silné a výrazné osobnosti, kterou nikdo z jeho následovníků zatím nedokázal nahradit.
Co na tom, že se za exprezidentem jako zlověstné stíny táhnou různé neobjasněné korupční a finanční aféry. Například podezření, že jeho první prezidentskou kampaň v roce 2007 částečně financoval tehdejší libyjský diktátor Muammar Kaddáfí.
Den poté, co Sarkozy naznačil své politické plány, zaznamenal pokladník UMP první čtyři miliony eur od sponzorů na vyschlém bankovním kontu strany
Politickému návratu mediálně schopných manipulátorů a populistů, jako je Sarkozy, italský expremiér Silvio Berlusconi či současný český prezident Miloš Zeman, kteří se rádi stylizují do role spasitelů, významně napomáhá krátká paměť i pozoruhodná lidská vlastnost nevidět a neslyšet nepříjemné věci. Jen tak si lze vysvětlit, že den poté, co se Sarkozy ukázal v sídle UMP a naznačil své budoucí politické plány, zaznamenal stranický pokladník první čtyři miliony eur, které do vyschlého bankovního konta strany poslali sponzoři.
Zajímavější ale bude něco jiného než předpokládané reakce stoupenců pravice. Dle průzkumů veřejného mínění je totiž nadále 62 procent Francouzů přesvědčeno, že by měl pravicový exprezident Sarkozy nadále nechat rašit své strniště a namísto Francie pečovat o rodinu. Změní se tyto údaje, až lva vypustí z klece a mistr politických i mediálních piruet zaútočí na současnou socialistickou vládu prezidenta Françoise Hollanda? Tato naděje Francouzů je totiž zatím obrovsky zklamala.
