Když Jean-Jacques Rousseau sledoval koncem 18. století, jakým způsobem se proměňuje Evropa, poznamenal, že města jsou bídou lidského rodu. Zatímco se venkovský člověk vyznačuje celistvostí, degeneruje člověk městský v pouhý zlomek lidství. Dělba práce nutí člověka do té míry k nepřirozené specializaci, že se sám v sobě duchovně scvrkne. Sice se může domnívat, že žije svoji svobodu, ve skutečnosti si uvnitř sebe sama vybudovává důmyslné vězení.
Tímto odsuzujícím způsobem se Rousseau vyjádřil o městech v době, kdy v nich žila jen zhruba tři procenta lidské populace. Dnes žije ve městech více než polovina všech lidí a do roku 2050 to mají být až tři čtvrtiny veškeré populace. Znamená to, že je duchovní scvrknutí lidského rodu nevyhnutelné?
Města jako hřbitovy
Nejprve musíme dát Rousseauovi zapravdu. Vysoká hustota lidského osídlení byla odjakživa ohrožující. Ze statistik dokonce vyplývá, že právě v minulých staletích bylo město často nikoli místem nově nabyté svobody, ale místem posledního odpočinku. Ve stejném století, ve kterém města budila v Rousseauovi značnou nevoli, popsal ekonom Thomas Malthus ve své Eseji o principu populace z roku 1803 tak zvaný efekt městského pohřebiště. Až do počátku dvacátého století umíralo ve městech více lidí, než se zde rodilo novorozeňat. Navzdory umírajícímu obyvatelstvu byla města držena při životě neutuchajícím přílivem imigrantů.
Navzdory umírajícímu obyvatelstvu byla města držena při životě neutuchajícím přílivem imigrantů
Celkově byl život městského člověka o mnoho kratší než život venkovana. Zvláště výrazná byla dětská úmrtnost. Nejenže byla vzhledem k počtu porodů výrazně vyšší procentuální míra úmrtnosti ve městech než na venkově, Malthus navíc spočítal, že polovina dětí narozených v Manchesteru a Birminghamu se nedožila věku tří let. Vysokou míru dětské úmrtnosti dával Malthus do spojitosti se špatným ovzduším. Současně však vyjádřil domněnku, že blízkost vysokého počtu cizích lidí člověku jednoduše nesvědčí.
Čísla nemluví ve prospěch města ani po celé devatenácté století. V roce 1861 byla průměrná délka dožití pro chlapce narozeného ve městě pouhých šestadvacet let, přičemž ve venkovském prostředí byla o celých třicet let vyšší. Že lidskému rodu blízkost druhého nemusí prospívat, nedokládá jen špatné ovzduší ve velkoměstech, ale především epidemie, které jsou závislé na vyšší hustotě obyvatelstva. Odjakživa kvetly ve městech typicky městské nemoci jako mor, spalničky či neštovice. Ostatně i v současnosti nás viry, jakými jsou SARS či H5N1, čas od času upomínají na křehkost hustě obydlených aglomerací.
Jenže faktem zůstává, že lidé města vyhledávají. A nepřicházejí jen za prací. Po tisíciletí byla města místem plnění lidských snů a vizí. Ve městském vzduchu se totiž nešíří jen viry, ale i myšlenky, které taktéž těží z vysoké hustoty lidského osídlení. Na hustě obydlené aglomerace sice útočí viry nejsnáze, ale právě v nich byly v minulosti vyvinuty léky nejen na virová onemocnění. Díky skutečnosti, že to byla města, kde se zbudovávaly první nemocnice, se postupně střední délka dožití mezi městem a venkovem vyrovnává. Jak však nedávno ukázala sedmiletá studie britského statistického úřadu, žijí lidé na venkově nadále zhruba o dva roky déle než městští obyvatelé.
Účinek agory
Krajiny a stromy člověka ničemu učit nechtějí, zatímco lidé ve městě ano
Od starověku jsou města synonymem pro intelektuální blízkost: vyšší hustota umožňuje lepší proudění myšlenek. Podíváme-li se na počínání archetypického myslitele Sokrata, můžeme v něm odhalit něco pro myslitele napříč věky příznačného. Vyhledával města, aby mohl vést dialog s druhými.
V Platónově dialogu Faidros se tak dočítáme, že Sókratés se nikdy nevydával za hradby města. Sám filosof zdůvodňuje tuto okolnost tím, že „je člověk milovný učení“ a krajiny a stromy jej ničemu učit nechtějí, zatímco lidé ve městě ano. Agora coby městské náměstí je pak od dob Sokratových symbolem pro dialogické učení a vzájemné myšlenkové oplodňování nadaných lidí či prostě jen těch, kteří se spolu se Sókratem domnívají, že neprozkoumaný život není hoden žití.
Možnost ukládat informace na vnější nosiče otevřela lidskou mysl pro nový typ komplexních myšlenkových úkonů
Zmínili-li jsme dialog Faidros, právě v něm Sókratés vyjadřuje značnou nevoli vůči písmu, dalšímu přelomovému vynálezu městského „ovzduší“. Podobně jako se dnes ptáme, jak moderní komunikační technologie ovlivňují lidskou společnost, obával se již Platón, že písmo zasáhne nezvratně do lidského života a jeho myšlení, které se opírá o paměť. Vinou písma zmizí možnost bezprostředního pilování argumentů tváří v tvář partneru rozmluvy. Právě bezprostřední kontakt v rozhovoru přitom pohání lidské myšlení. S objevem písma hrozí, že se člověk lidské společnosti začne stranit v domnění, že již není závislý na druhém člověku, na jeho dotazování, jeho kritice a jeho usměrňování.
Sókratés měl v mnohém pravdu. Možnost ukládat informace na vnější nosiče – ať už na papír či do počítačů – vedlo k zakrnění naší paměti. Zároveň však otevřelo lidskou mysl pro jiný typ komplexních myšlenkových úkonů. Proto budeme písmo coby potomka městské kultury dnes sotva označovat za doklad bídnosti lidského rodu.
Podobně přelomový a co do demokratizačních dopadů přesvědčivější byl knihtisk, tedy další městský vynález. Nejenže si lidé mohli dovolit mít svůj vlastní výtisk bible a sami pro sebe si bibli studovat. Svoboda v náboženství, důraz na niternost a lidskou individualitu působily jako jeden z prvních katalyzátorů směrem k demokratizačním procesům uvnitř doposud hierarchicky uspořádaných společností.
Díky knihtisku měli poddaní schopnost vyjadřovat prostřednictvím letáků nesouhlas s vrchnostmi – nesouhlas, který se samozřejmě neodehrával nikde jinde než ve městech. Jak potvrzuje John Man ve své knize Gutenbergova revoluce (Gutenberg Revolution, 2010, Transworld Digital) můžeme bez nadsázky tvrdit, že knihtisk byl jedním z nepominutelných základů lidské svobody a moderní společnosti.
Revoluce myšlení
Dnes dochází k dalekosáhlým a z větší části nepředvídatelným transformacím myšlení a lidské společnosti díky internetu. Na první pohled se může zdát, že právě internet rozvazuje člověka v tom ohledu, že již nemusí hledat bezprostřední kontakt s druhými. Naopak se zdá, že nové technologie dávají lidem možnost navzájem se nevyhledávat. Do popředí se tím dostává jedna ze Sókratových obav vážících se k písmu.
Odvětví počítačového průmyslu se stalo proslulé svou schopností těžit z „vysoké hustoty“ podobně smýšlejících lidí
Těmto obavám oponuje americký profesor ekonomie na Harvardu Edward Glaeser ve své knize Triumf města (Triumph of the City. How Our Greatest Invention Makes Us Richer, Smarter, Greener, Healthier, and Happier, New York, 2011), kde ukazuje, že internetová komunikace nečiní bezprostřední kontakt zastaralým. Že je tomu právě naopak dokládají dle autora současná centra technologického rozvoje, jakými jsou třeba Sillicon Valley nebo indický Bengalúr. Právě odvětví počítačového průmyslu se stalo proslulé svou schopností těžit z „vysoké hustoty“ podobně smýšlejících lidí. Následně to jsou právě počítačové společnosti, které celosvětově vydávají nejvyšší náklady na nemovitosti, aby uskutečnily prostorovou koncentraci.
Co nakousl Glaeser, domýšlí kanadský novinář Clive Thompson ve své nejnovější publikaci Chytřejší, než si myslíš. Jak technologie mění naší mysl k lepšímu (Smarter Than You Think. How Technology Changes Our Mind For the Better, New York, 2013). Thompson zde navazuje na revoluci myšlení městskými objevy učeného dialogu, písma, knihtisku a internetu. Přitom se soustřeďuje na okolnost, že díky internetu dospíváme k jakési syntéze psaného textu s klasickou sókratovsko-platónskou dialogickou kulturou, která přirozeně vyhledává veřejnost. Díky internetu, množství blogů a možnosti čtenářů přidávat k publikovaným textům komentáře se mění myšlení nejen k horšímu (jakkoliv autor přiznává, že s pamětí jsme na tom bídně).
Lidé dnes píší mnohonásobně více než kdy v minulosti
Thompson si všímá, že lidé dnes píší mnohonásobně více než kdy v minulosti. Málokdo byl před příchodem internetu nucen sepsat delší text poté, co opustil školní lavice. Nejenže dnes musí většina lidí vyřizovat denně množství pracovních emailů, a to ať už se jedná o řemeslníky, úředníky či vědce. Pozoruhodná je především okolnost, že lidé dnes sepisují rozsáhlé texty ve svém volném čase.
Dochází tak k fenoménu, který Thompson označuje jako veřejné myšlení či veřejný dialog. Nejpodstatnější na publikovaném textu již není ani tak samotný text, ale dialog, který se vytváří díky komentářům, které původní text osvětlují z různých zorných úhlů, a tím jej teprve dotvářejí. Thompson v tom vidí obrovský posun. Ještě před sto lety byl za vzdělaného považován člověk, který měl načtené tak zvané „velké knihy“. Dnes se těžiště posouvá ke schopnosti vyjádřit svůj názor a být schopen jej obhájit. Jinými slovy je kladen větší důraz na aktivní tvorbu než na relativně pasivnější čtení.
Stinná stránka
K žádnému z těchto posunů by bez města a jeho vysoké hustoty lidí s jejich nápady, které se přelévají mezi hlavami, nedošlo. Město odjakživa mění nejen biografii lidských životů tím, že nabízí anonymitu i volnější morální řád. Zároveň je můžeme chápat jako laboratoř lidského myšlení.
Neznamená to, že by města neměla své stinné stránky. Shrnul je Gustav Flaubert do kousavého výroku, v němž odhaluje – vedle nákaz – největší nebezpečí vysoké hustoty obyvatelstva: „Díky železnici může více lidí cestovat, setkávat se, a tím důkladněji sdílet svou blbost.“
Budeme-li věřit tak zvanému Sturgeonovu zákonu, dle kterého je devadesát procent všeho odpad, měl Flaubert z velké části pravdu. Podíl blbosti, který pomyslná železnice anebo dnes třeba internet přenášejí, je značný. Dějiny však ukazují, že občas mohou něco „zasdílet“ třeba Sókratés s Platónem, Cézanne s Manetem, Joyce s Beckettem nebo Grossman s Einsteinem. A takovou železnicí se pak rádi svezeme.
