Nejagresivnější bývají jedinci, kteří se nejvíce bojí a co se dalšího postupu týče, mají minimum variant na výběr. Platí to u lidí i zvířat – hospodští agresoři jsou zpravidla frustrovaní lidé nacházející se na pokraji existenční nouze a podobně agresivně reagují i zvířata zahnaná do kouta. Tento princip spolehlivě funguje ve všech patrech společenské hierarchie. Čím výše se však nacházíme, tím nenápadnější podobu má.
Rostoucí agresivita kombinovaná s nesmyslností výpadů v případě Bohuslava Sobotky svědčí o tom, že mu zrovna není dvakrát do zpěvu. Prvním příkladem budiž církevní restituce. Strana před volbami slibovala, že bude s církvemi jednat o snížení rozsahu finančních kompenzací, protože tam vidí největší prostor. Dále zazněly jakési neurčité sliby o zpřísnění kontrol a na závěr právní analýza možného referenda o církevních restitucích.
Člověk nemusí být právní génius, aby si uvědomil, že u církevních restitucí není klíčový zákon o restitucích, ale primárně smlouvy, které stát s církvemi uzavřel. Na změnu zákona stačí vůle sněmovny, na změnu smluv je vždy třeba souhlasu obou smluvních stran. Referendem se na tomto principu sotva co změní. Zbývá tedy ono jednání o finančních kompenzacích, kde je prý největší prostor. Prostor tam ve skutečnosti není téměř žádný, ale to ponechme stranou.
Obětem nic nedáme
Sobotka se v těchto jednáních chová s důvtipem zaměstnance, který žádá šéfa o zvýšení platu, ale zároveň jej pomlouvá všude po chodbách firmy a k šíření pomluv využívá i kontrolovaný služební mail. Sobotka zkrátka po církvích něco chce. Církve mají všechna esa ve svých rukou – mají platné smlouvy, které obsahují i částky, které jim mají být vyplaceny.
Pokud chce Sobotka do těchto smluv skutečně vstoupit, měl by přijít s prosíkem a pokorně církvím předložit nějaké rozumné argumenty, proč by se měly části majetku zříci. Místo toho předseda ČSSD do médií rozhlašuje cosi o skromnosti papeže Františka (což je naprosto nesmyslné srovnání, protože papež František nebyl narozdíl od českých církví okraden), případně jakési obecné proklamace na téma, že církev má žít v chudobě. Pokud by Sobotka chtěl být v tomto přístupu důsledný, rádi bychom mu poradili, že v rozpočtu je bezmála miliardová položka na odškodnění obětem trestné činnosti. Bylo by na místě ji škrtnout.
Co Sobotku k tomuto chování vede? Dá se odhadnout, že je to vědomí, že opět slíbil něco, co půjde dost těžko splnit. Je tomu už pár let, co proslul geniální větou, že sliby ČSSD nebyly zasazeny do reálných ekonomických rámců. V případě církevních restitucí to vypadá, že tentokrát sliby stály pro změnu mimo rámec právní. A onen „největší manévrovací prostor“ týkající se finančních kompenzací si Sobotka svou rétorikou výrazně zmenšuje, případně ho zcela zlikvidoval.
Česká národní banka je suverén
Sobotka, celá ČSSD i nějaká možná budoucí vláda si pochopitelně mohou vyhodnocovat, co se jim zlíbí, jenže do kompetencí ČNB nemají co mluvit
Dalším příkladem nepochopitelné a zbytečné agresivity Bohuslava Sobotky jsou jeho výroky ve čtvrtečních Hospodářských novinách na adresu České národní banky. Oslabení koruny devizovými intervencemi je prý třeba „objektivně a tvrdě vyhodnotit“ a má se na tom podílet i vláda. Sobotka, celá ČSSD i nějaká možná budoucí vláda si pochopitelně mohou vyhodnocovat, co se jim zlíbí, jenže do kompetencí ČNB jednoduše nemají co mluvit.
Rozhodnutí ČNB lze kritizovat a lze s ním nesouhlasit, leč podle ústavy a souvisejících zákonů je ČNB suverénním orgánem v oblasti měnové politiky a vláda ani jiný orgán jí do toho nemá co zasahovat. Stejně tak by tyto orgány neměly kritizovat rozhodnutí soudů, případně ovlivňovat práci policie. Sice dělají jedno i druhé, ale jde o praxi, která by se měla omezit, nikoli rozšiřovat.
Bohuslav Sobotka nicméně, jak je jeho dobrým zvykem, nevysvětlil, jak si takové vyhodnocení představuje, takže jde nejspíš jen o další planý slib, který není zasazen do reálného rámce. Tentokrát rovnou ústavněprávního.
Jak navíc ČNB ve svém středečním prohlášení trefně poznamenala, její rada podle zákona jednoduše žádné pokyny od vlády, parlamentu či prezidenta přijímat nesmí. Je tady od toho, aby udržovala cenovou stabilitu, ne aby naslouchala přáním politiků. Je pochopitelně k diskusi, zda ČNB obhajobou devizových intervencí postavenou na potřebě posílení zaměstnanosti své zákonné zmocnění nepřesahuje, neboť na rozdíl od amerického FED cílem její činnosti není udržení zaměstnanosti. Nicméně na výše psaném to nic nemění.
Jinými slovy, Bohuslav Sobotka se v posledních týdnech pustil do několika bitev, které nemůže vyhrát. Učinil tak značně neobratně, ale především zbytečně agresivně. Těžko si představit, že by ho k takovému jednání vedlo něco jiného než vědomí zanedbatelné síly momentálního postavení. Příliš východisek nemá, a proto začíná štěkat na všechny strany. Nicméně protistrany dobře vědí, že nemá jak kousnout.
