Máloco charakterizuje dnešní západní společnost stejně jako zpochybňování institucí, které dlouhou dobu tvořily její základ a jimiž se pyšnila. Nejlépe o této situaci vypovídá krize vysokého školství. Univerzity, které za svou současnou podobu vděčí spíše těm německým založeným v 19. století než středověkým, vznikly – společně s moderní společností – z důrazu na racionalitu, jež je hrází vůči útisku i bezduchému konformismu.
Většinu moderní doby si univerzity užívaly prestiže institucí, na nichž se v dialogu kultivuje, co je člověku bytostně vlastní – schopnost myslet. Tradičně také byly díky akademickým svobodám chráněny před politickým tlakem, a proto poskytovaly prostor pro nekonvenční a nekonvenující myšlenky – mnohokrát v dějinách se na nich zrodila revoluční hnutí. Z tohoto důvodu zasahuje současná nedůvěra k akademickým elitám a univerzitnímu vzdělání samotné jádro západní společnosti.
Dva zdroje nevraživosti
Především v USA se tomuto tématu věnuje řada prací akademiků z nejprestižnějších vzdělávacích institucí. Do debaty se zapojil i William G. Bowen, profesor ekonomie a dlouholetý rektor Princetonské univerzity. Ten si ve své knize Higher Education in the Digital Age (Vysokoškolské vzdělání v digitálním věku) všímá skomírající podpory vzdělání od americké veřejnosti, na níž však univerzity závisejí. A zmiňuje dva zdroje nevraživosti k vysokým školám.
Volání po „užitečném“ vzdělání znamená, že by univerzity měly sloužit dnešku, což je i z ekonomického hlediska krajně neprozíravé
Za prvé to je podpora toho, co se často jeví naprosto neužitečné. Americká veřejnost se jen obtížně vyrovnává se svou finanční pomocí nejen humanitním oborům, ale i základnímu výzkumu. Což většinou zdůvodňuje tím, že za ekonomické krize je nesmyslné podporovat, co nejen nemá bezprostřední pozitivní dopad na ekonomiku, ale navíc z ní odčerpává finanční zdroje.
Ekonom Bowen tvrdí, že uzavře-li se společnost do svých představ, co je v současnosti užitečné, určitě to neprospěje ani ekonomice, ani společnosti. Dnes totiž žádná společnost – a tím méně ta nejspíše na rozcestí – neví, co bude zítra užitečné. Volání po „užitečném“ vzdělání tudíž znamená, že by univerzity měly sloužit dnešku, což je i z ekonomického hlediska krajně neprozíravé.
Univerzity a automobilky
Druhý zdroj nevraživosti pramení ve finanční zátěži vzdělání pro americkou ekonomiku. A proměňuje se v otevřenou hysterii veřejnosti, když se dozví, že univerzity nevykazují v produkci vědění a vzdělaných lidí podobnou efektivitu jako jiné podniky, přičemž jsou často srovnávané s automobilkami.
Dočte-li se daňový poplatník v médiích, že americký student opouští vysokou školu s průměrným zadlužením 25 tisíc dolarů a že nesplacené dluhy převážně u státních institucí bude muset zaplatit, nejraději by univerzity zrušil.
Ze srovnání univerzit a automobilek pak dle kritiků současného univerzitního vzdělání vyplývá, že je provoz vysokoškolských institucí nesmyslně nákladný, což souvisí v lepším případě s nepraktičností akademiků, v horším s jejich úmyslnou nehospodárností. Přitom automobilky vykazují úžasný pokrok – během kratší doby a s nižšími náklady dokážou vytvářet stále lepší auta než v minulosti.
Ze srovnání univerzit a automobilek dle kritiků současného univerzitního vzdělání vyplývá, že je provoz vysokoškolských institucí nesmyslně nákladnýDle kritiků toho naopak univerzity během svého několikasetletého trvání dosáhly jen žalostně málo. Nejen nezvýšily efektivitu a produkci vzdělaného člověka, ale navíc se zdá, že i zcela rezignovaly na produkci využitelného absolventa. A aby provokací nebylo dost, čtou se na univerzitách ještě v 21. století Platón, Fjodor Michajlovič Dostojevskij nebo Emily Dickinsonová.
Problém efektivity
Bowen se domnívá, že problém spočívá ve srovnávání univerzity s automobilkou. Je sice pravdou, že dnes je třeba na výrobu auta méně finančních prostředků i času než v minulosti, ale chcete-li zahrát třeba Beethovenův čtvrtý smyčcový kvartet, budete k tomu v současnosti stejně jako v 19. století potřebovat čtyři hudebníky a zhruba devět minut. Dle Bowena z tohoto srovnání vyplývá, že v oblastech, v nichž nelze – například v umění, myšlení a vzdělávání – nahradit lidskou práci technikou, není možné používat stejný pojem efektivity jako ve výrobě.
Tím netvrdí, že bychom neměli ve vzdělání vůbec hovořit o efektivitě, ale chceme-li o ní hovořit smysluplně, musíme si nejprve ujasnit, že v dané chvíli nevíme, v čem by efektivní vzdělání mělo spočívat – nelze použít efektivitu z jedné oblasti a aplikovat ji na vzdělání. To není racionální.
Bowen také dává k úvaze, zda by nebylo dobré položit si otázku, záleží-li nám na tom, že kdysi žil Beethoven, a jsme-li dnes jeho dílu ochotní přiřknout nějakou hodnotu. Opět by se totiž ukázalo, že v kladném případě – a Bowen se obává, že většina veřejnosti by váhala –, by tato hodnota nespočívala v bezprostředním ekonomickém přínosu.
Změna poslání
Nedůvěrou k univerzitě se ve své knize The Fall of Faculty: The Rise of the All-Administrative University and Why it Matters (Pád pedagogického sboru: Vzestup výlučně administrativní univerzity, a proč na něm záleží) zabývá i profesor politologie Benjamin Ginsberg, další představitel americké akademické sféry – zejména odstraněním tradičního ducha univerzit kvůli jejich manažerskému řízení.
Dle Ginsberga ještě v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století řídili většinou univerzitu pedagogové, dnes však správci s takzvaným manažerským přístupem. Zatímco v letech 1975 až 2005 narostl počet akademiků na univerzitách o 51 procent, což odpovídá nárůstu studentů, množství manažerů a dalších zaměstnanců pověřených jejich správou se zvýšilo o 325 procent.
Tím se trochu naplňuje manažerský sen o proměně univerzity v automobilku. Manažeři zcela mění poslání univerzit – již se na nich nenavrhují alternativní pohledy na svět, které mohou podvracet nejen tento svět, ale i politiku. Místo toho se z univerzity stává sluha současnosti.
Útok na akademické svobody
Ginsberg se domnívá, že tento manažerský přístup porušuje akademické svobody i základní poslání univerzit spočívající ve vzdělávání a výzkumu. Následně je ve výuce omezované humanitní vzdělání, protože pro studenta není užitečné zabývat se svobodou, spravedlností, pravdou či smrtí. Kde mimo univerzitní prostor se totiž potká s dilematy, jež jsou s nimi spojená?
Místo nich je vyučována filozofie manažera či jak zorganizovat povedený večírek, přičemž Ginsberg vychází z vlastní zkušenosti na Johns Hopkins University. Vysoké finanční částky jsou pak investované do sportu, protože sportovní klání je vhodnou příležitostí k navázání vztahu studenta a jeho případného budoucího zaměstnavatele.
Manažerský přístup porušuje akademické svobody i základní poslání univerzit spočívající ve vzdělávání a výzkumuÚtok na akademické svobody Ginsberg ukazuje na smlouvě z roku 2008, kterou administrativa Virgin Commonwealth University podepsala s tabákovou společností Philip Morris. Univerzita se v ní zavázala provádět výzkum, jehož zadavatelem byl Philip Morris, který si však určil výhradní právo rozhodovat, které výsledky budou zveřejněny. Ginsberg zdůrazňuje, že administrativa existenci smlouvy pedagogům tajila.
Digitální revoluce
Akademici sice často vystupují proti nepochopení podstaty univerzity, navzdory tomu si uvědomují, že změna jejího fungování je nutná. Snahám o ni se Bowen věnuje ve druhé části své knihy.
Dle něho by se univerzita měla v podstatě vyrovnat se dvěma problémy. Za prvé musí zavést digitální technologie, které změní způsob lidského uvažování, což nevyhnutelně ovlivní právě tu instituci, jež má kultivovat myšlení. Bowen však upozorňuje, že dosud nikdo neví, jak digitální revoluce zasáhne univerzity. Druhým problémem je snižující se finanční dostupnost vysokoškolského vzdělání, včetně hrozby, že vysoké zadlužení studentů destabilizuje společnost.
Dle Bowena sice nelze vyloučit, že ztráty pro univerzitní vzdělání v příštím vývoji mohou být pro univerzitu fatální, navzdory tomu předkládá optimistické řešení, přičemž dva budoucí problémy – digitalizace a financování – spolu úzce souvisejí. Úspěšné zvládnutí digitální revoluce by totiž mohlo mít pozitivní dopad na finanční dostupnost vzdělání. Kdyby se potvrdilo, že digitalizace pomůže financovat vysoké školství, mohl by klesnout společenský tlak na fungování univerzit.
Výhoda onlinové výuky
Bowen ve svém optimistickém řešení vychází z nové metodiky výuky, takzvané převrácené výuky (flipping classroom). Student by se již nesetkával s profesorem převážně na přednáškách, ale z toho by se stal spíše průvodce samostudiem, které by nahradilo část přednášek a odehrávalo se onlinovými výukovými programy. Ty by však dle Bowena výuku nahradily pouze částečně a nadále počítá s tradičními přednáškami i semináři.
Výhoda onlinové výuky by spočívala nejen ve finančních úsporách, ale především v přizpůsobení se počítače studentovi
Výhoda onlinové výuky by spočívala nejen ve finančních úsporách, ale především v přizpůsobení se počítače studentovi. Buď ho nepustí dále, dokud nedosáhne určité úrovně, nebo mu umožní, je-li pracovitější či bystřejší, rychleji zvládnout látku.
Tento postup by dle Bowena, který se opírá o analýzy tohoto kombinovaného způsobu výuky, mohl některým studentům zkrátit dobu studia, jiným zase zabránit nedostudovat. Finanční ztráty z nedostudování jsou výrazné nejen pro vzdělávací systém, ale i pro studenta, který si místo diplomu „odnese“ pouze dluh ve výši několika tisíc dolarů.
Jak dosáhnout moudré umírněnosti
Problém spočívá v tom, že vzdělávání může ztratit komunitní rys, jímž se vyznačovala Platónova Akademie, Aristotelovo Lyceum či středověké a novověké univerzity. Není žádnou náhodou, že se vždy studovalo v komunitách. Člověk totiž vyžaduje korekci, aby svému myšlení příliš nepropadl a byl neustále upomínán na omezenost svého pohledu. Například dle kanadského ekonoma Jacoba Vinera počet nesmyslů člověka, který zůstane příliš dlouho o samotě jen se svým myšlením, je neomezený.
Další Bowenova obava spojená s přechodem univerzit na onlinovou výuku souvisí s tím, že nikdy nebyly jen centry myšlení, ale i konkrétního způsobu života a hodnot. Mnoho profesorů v minulosti i přítomnosti sice nejsou právě příklady ctnosti, ale vazba na intelektuální práci a minimálně na snahu o ctnostný a promyšlený život je na univerzitách stále silná.
V ideálním případě by univerzita neměla vyučovat, jak druhého svým myšlením položit na lopatky, ale že inteligentní a vzdělaní lidé se musejí snažit překonat pouhou inteligenci a konkurenční zápolení, kterým se vyznačuje přítomnost, a tím dosáhnout moudré umírněnosti.
Příběh Jeffa Bezose
Bowen navrhuje, aby se akademické prostředí i za hysterie okolo krize vzdělání učilo zaujímat zcela nečekaný a často v něm zapomenutý postoj. Ukazuje jej na příběhu, který použil absolvent Princetonské univerzity a šéf společnosti Amazon Jeff Bezos v přednášce na své alma mater.
V autě jede dědeček, babička a desetiletý Jeff. Babička si zapálí cigaretu a mazaný Jeff v duchu šibalsky počítá, o kolik roků že si babička zkrátí život, zhřeší-li denně devíti cigaretami. Když po několika minutách svůj výsledek sdělí kouřící babičce, ta začne plakat. V tu chvíli se dědeček obrátí na Jeffa: „Víš, chlapče, být chytrý není zas až tak těžký. Těžší je být laskavý.“
Dle Bowena musí zůstat cíl univerzitního vzdělání stejný, ať už se univerzity dočkají jakékoliv revoluce. Člověk usilující o vzdělání má nestále rozvíjet své myšlení a cvičit se ve schopnosti rozlišovat mezi inteligencí a laskavostí. Nakonec však vždy má dát přednost laskavosti před myšlením.
Higher Education in the Digital Age
(Vysokoškolské vzdělání v digitálním věku)
AUTOR: William G. Bowen
VYDAL: Princeton University Press 2013
ROZSAH: 192 stran
The Fall of Faculty: The Rise of the All-Administrative University and Why it Matters
(Pád pedagogického sboru: Vzestup výlučně administrativní univerzity, a proč na něm záleží)
AUTOR: Benjamin Ginsberg
VYDAL: Oxford University Press 2011
ROZSAH: 264 stran
