Může být přitom ještě mnohem hůř. Na pozadí nekonečných a bezvýsledných ideologických tahanic se na obzoru rýsuje velký strašák. Ten nese zdánlivě nenápadné jméno: digitalizace. Právě probíhající kontrola digitalizovaných archiválií (při vší úctě k vědeckým výstupům jde o nejdůležitější práci ústavu) v Archivu bezpečnostních složek totiž měla podle důvěryhodných informací ČESKÉ POZICE z lůna ÚSTR odhalit závažné nesrovnalosti mezi původními písemnými archiváliemi a jejich digitalizovanými kopiemi.
Vybuchne bomba?
Předsedkyně rady ústavu Emilie Benešová probíhající kontrolu digitalizovaného materiálu potvrdila a potvrdila i nalezená závažná pochybení. Na dotaz ČESKÉ POZICE, jaká je obecně běžná míra chybovosti u digitalizace materiálů, Benešová, jež má zkušenost z Národního archivu, řekla: „U nasmlouvané externí společnosti se chybovost u digitalizace pohybuje mezi dvěma až čtyřmi procenty. Když je digitalizováno institucí samotnou, jedná se o drobné zlomky, chybovost tam takřka není.“ Ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra se zatím odmítl vyjádřit s tím, že si počká, až bude mít výslednou zprávu na stole.
Druhá strana sporu nicméně odmítá jakákoli pochybení, dokonce za probíhající kontrolou digitalizace spatřuje dost nekalé úmysly objednatelů kontroly. Předseda jedné z odborových organizací v ÚSTR, historik Petr Blažek, pro ČESKOU POZICI k celé věci sdělil: „Informace o údajných problémech s digitalizací se nápadně podobají situaci z roku 2010, kdy se chtělo dosáhnout – a také se dosáhlo – odvolání konkrétních lidí z Archivu bezpečnostních složek. Tehdy se pro změnu tvrdilo, že byl zničen spis Jana Palacha, což samozřejmě nebyla pravda.“ Ředitel odboru informatiky a digitalizace Petr Rendek nechtěl celou věc komentovat, dokud nebude mluvit s vedením ÚSTR.
Ale pozor: problém údajně není v samotné míře chybovosti (i když je zarážející, že chybovost u kontrolovaných vzorků prý má dosahovat rozměrů chybovosti externí firmy, ačkoli v ÚSTR digitalizují interní zaměstnanci), chybovost je jen důsledkem celého problému. Ten spočívá v tom, že – alespoň se zdá – při digitalizaci v Archivu bezpečnostních složek neexistovaly dostatečné kontrolní procesy, jež by chyby průběžně odhalovaly a napravovaly.
Ať už totiž digitalizuje dokumenty externí firma, či interní zaměstnanci, je naprosto běžné, že určení lidé zvnitřku zdigitalizovaný materiál zkontrolují a opraví nesrovnalosti, v ÚSTR ale – dle probíhající kontroly – zřejmě kontrolní mechanismy neexistovaly. Chyby tak zůstaly.
Jiří Bernaš, který se podílí na digitalizaci v Národním archivu a zodpovídá za dlouhodobé uložení skenů, podrobně popsal, aniž by měl s ÚSTR cokoli společného, pro ČESKOU POZICI standardní kontrolní mechanismus jiných institucí: „Náš systém kontroly má tři fáze. Nejdříve materiál zkontroluje sám operátor, tedy ten, kdo fyzicky digitalizuje. Kontroluje především, zda odpovídá počet stran digitalizované archiválie počtu pořízených skenů. Operátor je v úzkém kontaktu s kontrolorem, což je vždy správce digitalizovaného archivního souboru nebo jím pověřený archivář, který je druhou instancí a kontroluje především čitelnost elektronických souborů. Pokud je potřeba provést postprodukci (tj. úpravu kvality skenu, ořez, otočení atp.), dochází při této činnosti k další kontrole čitelnosti. Poslední kontrola probíhá při uložení do úložiště a kontroluje se především velikost a konzistence ukládaných dat. Výsledkem je – i když nechci absolutizovat – nulová chybovost při digitalizaci, kterou provádějí nebo se na ní přímo podílejí archiváři.“
Kdyby se potvrdily zprávy o chybách v kontrolovaných vzorcích, znamenalo by to nejen vážné otázky po kvalitě, ale vůbec po smyslu dosavadní digitalizace dokumentů v ÚSTR. Bude chybovost dokonce natolik zásadní, že se bude muset provést kompletní kontrola dosud zdigitalizovaného materiálu? Nebo nastane dokonce varianta digitalizovat vše znovu?
Radní Benešová o podrobnostech nechtěla hovořit, a to až do definitivního ukončení kontroly – to by mělo být za zhruba dva až tři týdny.
Pokud se chyby potvrdí, bude to znamenat, že k rukám budoucího badatele, který by měl k dispozici ke studiu už jen digitalizovanou materii (nikoli původní písemnou archiválii), by se dostávaly neúplné celky dokumentů – a to znamená jediný výsledek: zkreslení historie.
Když už je Česko posedlé agentománií, tak malý příklad: co když u svazku vedeného Státní bezpečností bude zdigitalizováno všechno kromě jedné drobnosti – vázacího aktu?
Začalo to odvoláním HermanaNejnovější spory v ÚSTR mají počátek v odvolání Daniela Hermana z funkce ředitele v dubnu loňského roku. Do debaty se vmísil i tehdejší premiér Petr Nečas, který dokonce označil Hermanovo odvolání za pokus o levicový puč. Po více než roce se situace nezklidnila. Ani prozatímní ředitelka Pavla Foglová, ani nedávno zvolený řádný ředitel Zdeněk Hazdra nemají důvěru velké části zaměstnanců ÚSTR. A nejen to: ÚSTR trápí i soudní spory. Soudí se s ním Daniel Herman, který zpochybňuje své odvolání, soudí se s ním Hermanův první náměstek Eduard Stehlík, který zpochybňuje právoplatnost své výpovědi. Žalobou hrozí i neúspěšný kandidát na ředitele ÚSTR Adrian Portmann. Rada ústavu je v mediální defenzivě, nedaří se jí obhájit své kroky. |
Rezignační smršť
Hlavní aktéry v ÚSTR ale skutečné problémy nesouží, zaměstnává je pouze ideologický boj – alespoň mediálně. Další fáze ideologických půtek začala na počátku května. Tři odborové organizace v ÚSTR (v ústavu je pět odborových organizací – pokud právě v této chvíli nevzniká nějaká další, což je vzhledem k dosavadnímu počtu dost dobře možné…) tehdy vyzvaly otevřeným dopisem čtyři členy rady ústavu (Michala Uhla, Emilii Benešovou, Lukáše Jelínka a Jana Bureše) a ředitele Zdeňka Hazdru, aby zvážili rezignaci kvůli více než rok starému odvolání Daniela Hermana (které nepravomocně soud označil za neplatné), kvůli výpovědi dané prvnímu náměstkovi ředitele Eduardu Stehlíkovi (soud nepravomocně rozhodl podobně jako u Hermana) a kvůli pochybnostem, které odbory vznesly k průběhu volby ředitele ÚSTR. Stanovisko odborů k vedení tak lze shrnout pod slova nekompetentnost a amatérismus.
Ač k rezignaci nevyzván, odborům otevřeným dopisem odpověděl pátý člen rady ústavu Zdeněk Bárta, v němž argumenty odborů ostře odmítl. Poukázal na škodlivost neustálých šarvátek a obvinil odbory z difamační kampaně proti jejich protivníkům v čase volby ředitele ÚSTR. Navíc připsal i jednu konkrétní výtku vůči Adrianu Portmannovi, neúspěšnému kandidátovi na ředitele ÚSTR: „… nebylo nejšťastnější, že již během výběrového řízení pan Dr. Portmann avizoval, že toto řízení bude soudně napadat.“
Adrian Portmann, muž, který si před časem získal podporu odborů v ÚSTR (na rozdíl od stávajícího ředitele Zdeňka Hazdry), briskně na Bártův otevřený dopis – a výtku ke své osobě – zareagoval a v diskuzi pod Bártovým dopisem napsal nedvojznačně: „Pokud má pan Bárta důkazy pro své tvrzení, zdvořile bych ho požádal o jejich předložení. Nejpozději to budeme řešit u soudu.“
Vedle Portmanna na Bártu reagovaly i odbory, když ho připodobnily k Miroslavu Štěpánovi a odmítly jeho námitku z difamační kampaně při volbě ředitele. Komunikace Bárty s Portmannem (a odbory) pak celkem rázně pokračovala i v šťavnatějších osobních e-mailech, které má ČESKÁ POZICE k dispozici.
A aby byl obraz zmaru úplný: Naděžda Kavalírová, jediná přívrženkyně Portmanna, ochránkyně protestujících odborů a poslední dosud nezmíněný člen rady ústavu, už stihla vyzvat k rezignaci své kolegy v radě také – prý poškozují pověst ÚSTR. Nelenil ale ani radní Jan Bureš a vzápětí po výzvě Kavalírové vyzval přes facebook pro změnu k rezignaci Naděždu Kavalírovou, protože dělá podle něj ostudu Konfederaci politických vězňů (které předsedá), takže nyní už byli vyzváni k rezignaci vlastně všichni členové rady…
Výzvy k odchodům se ovšem netýkají jen radních a ředitele ÚSTR. V už zmíněném otevřeném dopise odborům píše Bárta: „Člověka až napadá – pokud neumíte a nechcete přijmout roli státního zaměstnance, proč sami z ústavu neodejdete?“ Takže bychom to měli kompletní: rezignovat na své funkce (čili odejít) by měli i protestující řadoví zaměstnanci. Zůstali by po všech těch výzvách k odchodu v ÚSTR vůbec ještě nějací lidé kromě vrátných?
Výsledek je tak bohužel jediný: v ÚSTR je situaci horší než kdy jindy. Zaměstnanci se hádají s vedením a radou, radní se hádají mezi sebou, neúspěšní kandidáti na ředitele mluví o soudech, soudy nepravomocně ruší odvolání bývalého ředitele současnou radou… O vědě a bádání o minulosti není slyšet, ani být slyšet nemůže.
Morální boj antikomunistických odborů…
V čem tkví hlavní problém? Možná v této větě: „Tahle práce přece není obyčejná práce, nejsem svářeč v podniku. Já se snažím, a sice jen malou troškou, pomoci k tomu, aby byl svět lepší.“ Ta slova mi na schůzce s protestujícími odboráři z ÚSTR řekl jeden z nich, historik, který je bezpochyby myslel smrtelně vážně a upřímně.
Vlastně je to nenápadná věta, ale věta naprosto klíčová pro pochopení sporu o Ústav pro studium totalitních režimů – pro to, jak spor chápou odborové organizace (a s nimi velká část médií, pravicových politiků a neziskových organizací); minimálně odborové organizace protivné současnému Hazdrovu vedení ÚSTR.
Spor není pro odboráře sporem ani o peníze, ani o moc (byť je soustavně mohutně zneužíván v politickém boji mezi pravicí a levicí), je sporem o jimi zastávanou dějinnou pravdu, tedy o to, že československý komunismus byl neštěstím, strašlivou katastrofou bez míry a hranic a jakákoli alternativní interpretace, byť jiná jen v odstínu a důrazu na jednotlivosti, je pro ně „nebezpečnou relativizací“, které je třeba zabránit. ÚSTR v tomto boji slouží jako symbol – dokud existuje, mají odboráři záruku, že jejich varta není ztracena.
Paradoxní (a úsměvné) je, že tuto morální bitvu vedou antikomunističtí odboráři a jejich podporovatelé proti sotva třicetiletému řediteli Zdeňku Hazdrovi, který má pozastavené členství v pravicové, a když na to přijde, stejně nesmlouvavě antikomunistické TOP 09, a který rozhodně nehodlá dělat žádné drastické změny. Spíš chce mít klid, dokonce klid potřebuje, protože žádným velkým respektem u odborné veřejnosti (a ani u médií) neoplývá – jeho mocenské postavení stojí a padá se silou rady, která ho do funkce zvolila.
Na jedné straně tak v ÚSTR máme početně silnější ideové bojovníky za dobro (organizované v odborech), na straně druhé chaoticky jednající většinu rady ústavu (a ředitele Hazdru), která touží po zklidnění. Tento druhý tábor se bojí lecčeho a snad úplně nejvíc jakéhokoli radikálnějšího rozhodnutí a ideologie (s výjimkou v idejích uchváceného a ani ne třicetiletého Michala Uhla). Zjednodušeně řečeno: jedna strana ztělesňuje ideologii, druhá způsobuje chaos, byť chce klid.
… v kontrastu s nezájmem levice o ÚSTR
Navíc vedou odbory morální bitvu v době, kdy levice, vůči níž často padalo obvinění ze snahy o „levicový puč“ v USTR, není dokonce schopna prosadit svého kandidáta na sedmého člena rady ústavu. Ani se vlastně nezdá, že by se ho nějak vehementně prosazovat pokoušela.
Z Poslanecké sněmovny (o níž lze jako o většinově antikomunistické hovořit jen s velkou představivostí) totiž postoupil do Senátu jako jediný kandidát na radního vojenský historik Eduard Stehlík – stejný Stehlík, který je de facto tvůrcem a propagátorem ideje třetího odboje, který se vítězně soudil kvůli svému odvolání z funkce Hermanova náměstka v ÚSTR a který by těžko našel společnou „levicovou“ řeč s jediným ideologem rady, Michalem Uhlem.
Poslanecká sněmovna přitom měla na výběr i kandidáta, který by bezesporu levicová kritéria splňoval, a který by Uhlovi mohl pomáhat prosazovat radikálnější změny, třeba institucionální rozdělení komemorativní, vědecké a archivní složky ÚSTR (což by znamenalo de facto zánik této instituce v podobě, v jaké ji známe). Tím kandidátem byl novinář Jan Schneider; ten ale ve sněmovně neprošel…
Senát sice může Stehlíka na své schůzi 18. června odmítnout (a jsou náznaky, že projít bude pro něj více než obtížné), tím vrátit Schneidera do hry, ale bylo by to od Senátu upachtěné. A navíc by působilo dost absurdně, kdyby v radě ÚSTR neseděl ani jeden reálný zastánce vyhraněného antikomunistického tábora (při vědomí, že Naděždě Kavalírové je přes devadesát let…), který je táborem relevantním; dokonce je táborem, který zrod ÚSTR prosadil.
Stehlík by byl bezpochyby – na rozdíl právě od paní Kavalírové – těžká váha, zapojil by se do „hry“ kolem ÚSTR a bylo by to dobře. Je třeba, aby zazněl v diskuzi i takový ideový proud, byť se to rozhodně nebude současné většině rady ústavu líbit. Problém je, že v době zákopové války se diskuze, nebo dokonce smysluplná diskuze, neřadí k prioritám u zúčastněných bojovníků.
Mýtus o levicovém puči
Shrnuto a podtrženo: politika sociálnědemokratické levice k ÚSTR, pokud její politikou spíš není absence jakékoli promyšlené politiky, je paralyzována obavami; levice se ÚSTR bojí, bojí se ho dokonce i zrušit (což by zřejmě udělala nejraději), protože moc dobře ví, co by se pak dělo v médiích.
To, že výsledkem „levicového puče“ je zvolení pozastaveného člena TOP 09 ředitelem (když byla k dispozici levici mnohem bližší Muriel Blaiveová) a navržení lidoveckého nominanta Eduarda Stehlíka za sedmého člena rady ústavu, mluví samo za sebe…
Komu by to nestačilo, lze ještě pokračovat: před Stehlíkem byl zvolen do rady ústavu již zmíněný Zdeněk Bárta – chartista, evangelický farář a v minulosti senátor podporovaný lidovci; mimochodem stejnými lidovci, kteří prosadili Daniela Hermana (odbory podporovaného bývalého ředitele ÚSTR) za ministra kultury v současné vládě. A koneckonců odbory nenáviděná Pavla Foglová, prozatímní ředitelka po Hermanovi, má také jaksi blíže k pravici, jmenovitě k ODS, jak psal před časem na ČESKÉ POZICI Jan Schneider.
Slogan „levicový puč“ v ÚSTR, ať už v jakékoli podobě, je mytologie. Místo toho by na budově ÚSTR v Siwieczově ulici stálo za úvahu vyvěsit transparent: Vítejte v Kocourkově.
Stará pravda říká: když se srazí vojska, nedopadnou nejhůře znepřátelené strany, ale bojiště. Bojištěm ideologů je v tomto případě Ústav pro studium totalitních režimů; ten je zdecimován jako nikdy předtím – a situace se ani s novou radou nelepší. Možná je čas, aby se ÚSTR stal předmětem zájmu zákonodárců.
