Spíše trochu bulvár než pravda o Helmutu Kohlovi

Představte si, že máte na dosah poklad – nikoli zlata nebo drahých kamenů, ale obsáhlý materiál, na jehož základě tvoříte životní dílo. A ve chvíli, kdy jej téměř dokončujete, někdo vám přístup k „pokladu“ odepře. Následují léta frustrace, nákladných soudních sporů, nepříjemných tahanic. Nakonec vám povolí nervy.

Přesně v této situaci se letos ocitl Heribert Schwan, německý novinář a osobní životopisec Helmuta Kohla. Z neuvěřitelných 630 hodin dosud nepublikovaných rozhovorů s ním z let 2001 až 2002 napsal knihu Vermächtnis: Die Kohl-Protokole (Odkaz. Kohlovy protokoly).

Ta je prošpikovaná peprnými (a neautorizovanými) citáty, ve kterých si německý exkancléř vyrovnává účty se svými bývalými kolegy i konkurenty. Kohlovi právníci vytáhli do boje, aby kniha zmizela z prodejních pultů, média a veřejnost se pohoršují a Schwanovo nakladatelství se raduje: kontroverzní bestseller – co víc si přát.

Pozitivní pohled

Schwanova kniha nabízí přesně to, co slibuje její obálka s exkancléřovým obličejem – detailní pohled na jednu z klíčových osobností německých poválečných dějin. Blízký, tedy rozhodně nikoli objektivní. Skládá se z originálních Kohlových citátů a z jejich interpretace Schwanem a jeho kolegou Tilmanem Jensem, který byl přizván ke spolupráci, aby nabídl pohled „zvenku“. Ten ale není příliš zřetelný. Jasně dominuje pohled Kohlova životopisce Schwana.

Už průvodní Schwanův text je příliš dlouhý – téměř čtvrtina knihy. Schwan se evidentně domnívá, že ke Kohlovi pronikl jako nikdo druhý a má tedy právo ho a jeho činy „oficiálně“ interpretovat. Distancuje se sice od exkancléřova politického přesvědčení i stylu, ale je evidentní, že ho osobnost hřmotného velikána světové politiky značně fascinuje. Imponuje mu Kohlovo strategické myšlení, velkorysost, síla, schopnost získávat si vlivné přátele a příznivce i nesmiřitelnost, s níž se vyjadřuje o svých protivnících.

Kniha vyznívá pro Kohla pozitivně. Odhlédneme-li od jeho jedovatých poznámek o bývalých souputnících, které vytržené z kontextu uvádějí německá média, je s podivem, že někomu vadí. Její jádro totiž netvoří výkřiky, jakou jsou ty, že současná kancléřka Angela Merkelová nemá charakter a neumí jíst příborem a ruský exprezident Boris Jelcin byl „lepší opilý než ostatní střízliví“, ale spíše snaha ukázat, kdo byl skutečně Kohl, a proč právě on byl v čele Spolkové republiky Německo nejdéle z poválečných kancléřů – dlouhých 16 let.

Příčiny úspěchu

Ze Schwanova vyprávění vyplývá, že za Kohlovým úspěchem je zejména jeho cílevědomost, nezdolnost a umění ovlivňovat různými dary a pozornostmi své okolí. A také schopnost využít pro sebe velkých dějinných zvratů – zejména rozpadu sovětského bloku.

Schwan ukazuje Kohla, který podle svých slov nikdy nechtěl být řadovým ministrem nebo německým prezidentem, ale vždy jen tím, kdo sám třímá otěže moci, jako tradičního autoritativního lídra, jenž se ve svůj prospěch nebojí ohnout nějaký zákon nebo demokratický úzus.

Zároveň se však Schwan snaží „nabourat“ vžitou představu, která o exkancléři zejména mezi německou intelektuální elitou dodnes panuje – že je nevzdělaný, těžkopádný venkovský balík s omezeným rozhledem, nýmand, jenž se stal významným jen díky shodě dějinných okolností.

Zúčtování s druhou manželkou

Proti samotnému Kohlovi toho mnoho nezaznívá. O to nesmiřitelněji Schwan zúčtovává s jeho druhou manželkou, Maike Kohlovou-Richterovou. Podle něho to byla ona, kdo do té doby harmonický vztah exkancléře s jeho osobním životopiscem rozeštval. Právě její vinou prý nebyl dokončen čtvrtý díl Kohlových pamětí, který by mapoval bouřlivá poslední léta jeho kariéry. (První tři svazky vyšly v letech 2004 až 2007 a popisují období 1930 až 1994). Schwan to považuje jednoznačně za křivdu.

Kohlová-Richterová dle něho bývalého kancléře zcela ovládla. Zejména poté, co v roce 2008 utrpěl vážný úraz, a od doby je upoután na invalidní vozík a téměř nemůže mluvit. De facto ho prý zbavila svéprávnosti. Schwan se domnívá, že důvodem jejího počínání je to, že si Kohlová-Richterová vyhrazuje výlučné právo na interpretaci politického odkazu svého manžela.

Tento záměr měl být i za jejím dlouholetým úsilím o získání „protokolů“, rozhovorů z let 2001 a 2002. Kohl tehdy prožíval těžké životní období – ocitl se na pranýři kvůli aféře s financováním své strany CDU a jeho první, těžce nemocná manželka Hannelore spáchala sebevraždu. Cítil se zneuznaný a obklopený samými zrádci. Jeho odsudky, které diktoval do mikrofonu Schwanovi, proto byly přiměřeně tvrdé, a tudíž zajímavé a dobře zpeněžitelné.

Opomenutí zásadní věci

Schwan, dlouholetý správce „pokladu“ se k jeho částečnému zveřejnění odhodlal letos na jaře, kdy mu soudní úředníci zabavili původní nahrávky s tím, že jsou majetkem Helmuta Kohla. Prý ho vyděsilo, že by se natolik závažný historický dokument nemusel nikdy dostat na veřejnost. Proto – mnoho let popotahovaný po finančně i jinak vyčerpávajících soudech – přešel do ofenzivy. Kohlovi advokáti zatím neuspěli s návrhem na zákaz prodeje knihy a použití exkancléřových citátů. Ale bitva ani zdaleka nekončí.

Schwanovo jednání je lidsky pochopitelné. Jak sugestivně popisuje, jeho záměrem bylo Kohla lidsky přiblížit a rozbít některé dlouhou dobu tradované stereotypy. Rozhovory i zpracování exkancléřovy biografie byly náročné, nedostal za ně dobře zaplaceno a se svou prací musel ze dne na den skončit.

Schwan ale bohužel při své plamenné obhajobě zapomíná na zásadní věc – že mu Kohlovy vzpomínky nepatří a nikdy nepatřily. Jak v deníku Süddeutsche Zeitung trefně poznamenal německý právník, novinář a spisovatel Heribert Prantl, Schwan ani kdokoli jiný nemá právo na nich vydělávat. Svým jednáním evidentně zklamal Kohlovu důvěru a porušil smlouvu, kterou spolu o sepsání memoárů před léty uzavřeli.

Bestseller

Ať už to Schwan myslel, či nemyslel dobře, zveřejnění pikantních částí z monumentálního rozhovoru je problematické. Není totiž jasné, proč si vybral právě tyto, a nikoli jiné citáty. Tematicky jsou rozčleněny do několika kapitol pojednávajících například o Kohlově postavení v rámci CDU, jeho vztazích s německými prezidenty, jeho chování za sjednocení Německa či o dlouholetém soužití s první ženou Hannelore.

Kniha má poměrně široký záběr a nevyhnutelně je povrchní. A občas se nelze zbavit dojmu, že přináší jen více či méně vtipné anekdoty. Výroky nejsou natolik závažné, aby změnily pohled na nedávné německé dějiny, jejich zveřejnění tedy nelze ospravedlnit ani žádným zjevným veřejným zájmem. Díky poněkud bulvárnímu nádechu se však velmi dobře čte. Na německém Amazonu se již vyšplhala na první místo bestsellerů a tento úspěch svědčí o tom, že je o osud a názory exkancléře stále velký zájem.

S tím, že Kohl své výroky pronesené ve vzteku a smutku zřejmě nikdy zveřejnit nechtěl (do prvních tří svazků jeho oficiální biografie se podle Schwana dostalo jen asi deset procent zaznamenaných vět), si nikdo hlavu lámat nemusí. Víc pravděpodobně zaujmou Kohlovy břitké poznámky o svých současnících či neotřelá obhajoba soustavného porušování zákona o financování politických stran.

České hledisko

Schwan popisuje Kohla jako velkého státníka s nezdolnou vůlí a energií, kterého mnohem více než vzletná slova zajímají činy. Zároveň však také jako tradičního mstivého patriarchu, který intriky a úplatky beze studu prohlašuje za součást politického boje a lidi okolo sebe bezostyšně využívá.

Navíc jako oběť mediální legendy o tupé „hrušce“, buranovi z Falce, kterému jeho povýšení intelektuálští spoluobčané odpírají nesporné historické zásluhy. V neposlední řadě pak Kohl vystupuje jako pacifista, bonviván, člověk se zájmem o osudy „obyčejných“ lidí a pochopením pro světlé stránky života a drobné lidské slabosti.

Z českého hlediska je zřejmě nejzajímavější kapitola o rozpadu sovětského bloku a Kohlovo angažmá při sjednocení Německa. Až dojemně pak působí kancléřovo setkání s tehdejším pražským kardinálem Františkem Tomáškem, které si Kohl na tehdejším komunistickém vedení vyvzdoroval v roce 1988. Poučné jsou i části, jak „odkoupil“ kolabující NDR od Sovětského svazu či údajně urychlil otevření hranic Maďarska.

Zajímavým střípkem do mozaiky tehdejšího dění je i líčení vztahů Kohla se sovětskými (respektive ruskými) lídri Michailem Gorbačovem a Borisem Jelcinem a s americkými prezidenty Ronaldem Reaganem, Georgem Bushem starším a Billem Clintonem. Tato témata však bohužel hrají jen podružnou roli.