Českým exportérům se otvírá íránský trh. Ale čeká je konkurence.

Je to příležitost, která se rodí možná jednou za desetiletí. Pokud nenastane další zvrat ve vztazích Íránu se Západem, během příštích měsíců se českým vývozcům otevře mimořádně nadějný trh. Írán je regionální velmocí Blízkého východu s průmyslovou tradicí, obrovskými zásobami ropy a plynu, téměř 80 miliony obyvatel a vzdělanými univerzitními absolventy. Země ale byla v poslední době do značné míry odstřižená od světové ekonomiky, takže se teď bude snažit dohnat, co se dá.

Írán chystá velké investice do rozvoje ekonomiky, dopravy, energetiky, vodního hospodářství i zdravotnictví. O tom všem samozřejmě vědí zástupci řady českých firem. Potíž je v tom, že nejsou samy. Do Íránu se hrnou podnikatelé z celého světa. Už před poslední dohodou šesti mocností s Teheránem o postupném rušení sankcí se tam zaháčkovaly i velké značky ze země, pro niž někteří íránští náboženští fanatici stále „žádají smrt“ – USA.

Technologická společnost Apple chystá s íránskými partnery distribuci svých produktů. Korporace General Electric tam před časem začala dodávat zdravotnické zařízení, které nepodléhalo obchodnímu embargu. Nyní míří do dalších oborů. A proslulý Boeing, který obnovil dodávky dílů pro stará letadla, se těší na prodej nových strojů.

Dobré jméno

Mají Češi v podobné konkurenci vůbec šanci? A nezaspali tak trochu během minulých měsíců? „Nemyslím, že bychom zaspali,“ říká šéf zahraniční sekce Hospodářské komory Ilja Mazánek. Česká komora byla loni čtvrtou ze zemí Evropské unie, která zorganizovala podnikatelskou misi do Íránu. Teď chystá další.

Zemi navštívil také náměstek ministra zahraničí Martin Tlapa a letos i komunistický místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Filip doprovázený byznysmeny. „Samozřejmě respektujeme sankce, ale v rámci možností jsme dělali důležité kroky,“ uvádí Tlapa ke stále častějším česko-íránským kontaktům.

Otázkou zůstává, zda kromě ministerstva zahraničí a Hospodářské komory nemohly být aktivnější i jiné instituce. Jak ale zdůrazňuje Mazánek, nyní bude především záležet na aktivitách samotných firem. Martin Tlapa připouští, že v Íránu bude silná konkurence, výhodu ale vidí v tom, že Česko a bývalé Československo má v Persii stále dobré jméno.

Otázka sankcí

Obchod s Íránem byl poměrně živý ještě v devadesátých letech minulého století. Mluvčí Exportní garanční a pojišťovací společnosti (EGAP) Hana Hikelová upřesňuje, že tato státní pojišťovna podpořila 111 obchodních případů za více než 19 miliard korun. Většina z nich ale spadá ještě do minulého století. Největší byly dodávky na stavbu hliníkárny Alumina Plant, dále výstavba cukrovarů, zařízení a dostavba tepelné elektrárny Iranshahr či dodávky parních turbogenerátorů.

Zatímco hospodářské sankce zasáhly podnikání firem ze všech západních zemí, české společnosti na tom byly v mnoha ohledech hůře. A to i v odvětvích, kterých se sankce vůči Íránu netýkaly. Během minulého desetiletí české podnikatele postihlo „tiché embargo“ ze strany Teheránu, což byla odveta za perské vysílání Rádia Svobodná Evropa z Prahy.

Ještě staršího data je případ z přelomu století, kdy zakázku na vzduchotechniku pro íránskou jadernou elektrárnu Búšehr získala firma ZVVZ Milevsko. Tento obchod se kvůli americkému tlaku na tehdejší vládu Miloše Zemana neuskutečnil, dodávku ovšem převzal německý Siemens.

Výhodnější pozice

V posledních letech se zase ukázalo, že české firmy měly na rozdíl od dalších evropských společností větší problém se vyrovnat s celkovým sankčním režimem. A to i v případech, kdy by jejich dodávky do Íránu byly legální. Zemi totiž zasáhly mimo jiné finanční sankce. „Mohl jste do Íránu vyvézt, ale nemohl jste dostat zaplaceno,“ vysvětluje Mazánek.

To se týkalo například společnosti Hutní projekt Frýdek-Místek, která sjednala kontrakt na výstavbu koksárny v íránském Tabásu. Nemohla jej ale uskutečnit právě kvůli tomu, že nebylo možné dostat peníze do Česka. V podobné situaci byla firma AŽD Praha, které se v Íránu rýsovaly zakázky na dodávky zabezpečovacího zařízení pro tisíc kilometrů dlouhou železniční trať Teherán-Mašád.

Němci, Rakušané a Italové si ale podle Mazánka dokázali vybudovat v Íránu lepší vazby a v rámci stanovených mantinelů si udrželi výhodnější pozici. A čeští exportéři nakonec vyváželi větší část svého zboží prostřednictvím svých evropských partnerů. Podle oficiálních údajů činil loni český vývoz do Íránské islámské republiky 565 milionů korun, Mazánek ale upozorňuje, že ve skutečnosti byl díky prostředníkům ze třetích zemí trojnásobný.

Pochybnosti

Z hlediska státní podpory českého exportu pak není důležité jenom rušení mezinárodních sankcí, ale také to, zda se podaří vyřešit pohledávky EGAP vůči íránským dlužníkům. Tyto dluhy za dodané zboží přitom nemá na svědomí neochota íránských partnerů, ale neschopnost zaplatit prostřednictvím tamních bank, které se ocitly na sankčním seznamu.

Hana Hikelová uvádí, že jakmile padnou sankce, EGAP je připraven export do Íránu zase pojišťovat. „Podmínkou, kterou jsme se nikdy netajili, je to, že musejí být dořešeny dva nesplacené obchodní případy,“ dodává mluvčí. Nyní je ale snad vše na dobré cestě, peníze z Íránu by měly v dohledné době dorazit. Hikelová zdůrazňuje, že v devadesátých letech nebyly z hlediska EGAP s Íránem žádné problémy. Tamní obchodní partneři českých firem neměli potíže s realizací projektů ani se splácením dluhů. A není důvod předpokládat, že po vyřešení problémů s finančními sankcemi by to mělo být jinak.

Objevují se i pochybnosti, zda Češi vůbec měli být při dodržování sankcí tak striktní. Z hlediska získávání dalšího byznysu to totiž může sehrát roli. „Podle mých zkušeností si Íránci cení loajality,“ říká Nigel Kushner, šéf společnosti WLegal, která se specializuje na mezinárodní právo a hospodářské sankce, podle citace listu Wall Street Journal. Největší šanci tak podle něho budou mít ty západní firmy, které si v Íránu udržely těsné vztahy i během sankčního režimu.

Voda a doly

Pokud ale někdo ze Západu přímo porušoval sankce, Martin Tlapa v tom příklad k následování nevidí. „Není žádná ostuda, že Česko sankce dodržuje a transparentně plní to, k čemu se zavázalo. Je to problém zemí, které se snaží sankce obcházet,“ dodává náměstek ministra zahraničí. Tlapa vidí velké šance pro české firmy v dopravě, vodohospodářství a strojírenství. Upozorňuje, že Íránci chtějí investovat třeba do budování železnic, metra, dopravních prostředků i čistíren odpadních vod.

Voda je vůbec velké téma. Ministerstvo zahraničí ve své mapě globálních oborových příležitostí upozorňuje, že v posledních letech se v Íránu stále více prokazuje nedostatečně dořešený systém zadržování a distribuce vody z oblastí srážkově bohatých do oblastí chudších. Černínský palác očekává, že se Írán s obzvlášť velkým úsilím pustí do budování soustavy přehrad a retenčních nádrží.

Ilja Mazánek dále považuje za hodně zajímavou oblast těžby – nejenom ropy a plynu, ale také uhlí, uranu, kobaltu, niklu a zlata. „Írán je zemí tisíců dolů,“ říká šéf zahraniční sekce Hospodářské komory. Češi by se mohli uplatnit se svými stroji, technologiemi, ale také experty. K dalším potenciálním hitům podle Mazánka patří zdravotnictví nebo letecká doprava. V popředí zájmu je Boeing či Airbus, ale proč by se na vnitrostátních linkách neměla prosadit například firma Aircraft Industries se svým letounem L 410?

Pokud jde o zdravotnictví, podle Mazánka zatím není možné počítat s tím, že se pro české lékaře a zdravotníky Írán stane stejným lákadlem jako Saúdská Arábie či další arabské země Perského zálivu. Tam je totiž v současnosti dokážou zaplatit mnohem lépe. Pokud se ale potvrdí očekávání celého světa ohledně íránského boomu, není vyloučeno, že po pár letech zamíří do Persie i žádaní čeští anesteziologové.

Sečteno a podtrženo, Česko má v Íránu vzhledem k tradici asi největší šance ze zemí střední a východní Evropy. Konkurenční boj se Západem a Asií ale bude těžký. Není vyloučeno, že budeme rádi, když se v Íránu – stejně jako jinde – prosadíme spíše jako subdodavatelé německých exportérů. Pokud by ale Češi podstatně zvýšili své úsilí, mají na víc.