Boj s klimatem a daň z finančních transakcí

DEBATA JANA MACHÁČKA Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí. objednat zasílání e-mailem

V aktuální otázce trochu předběhneme dobu. Česká média tomu sice zatím nevěnují takřka žádnou pozornost, ale lze očekávat, že v prosinci se zase nebude mluvit o ničem jiném. Světová klimatická konference, která se bude konat letos v prosinci v Paříži, totiž nepřinese jenom závazek států, které ji podepíší, o tom, že nedopustí zvýšení průměrné teploty na zemi v roce 2100 více než o dva stupně celsia a podobné věci.

Francouzský prezident Hollande bude v příštích měsících soustředit své úsilí, aby se s dalšími evropskými lídry dohodl na spuštění daně z finančních transakcí, která má být hlavním zdrojem příjmů na boj s klimatem. Vynášet by měla okolo sto miliard euro ročně.

Daň z finančních transakcí navrhly Francie a Německo v roce 2012. S jejím zavedením v zásadě souhlasí 11 z 28 států EU. Odpůrci namítají, že uvažovaná daň by mohla povzbudit banky a finanční společnosti k přemístění aktivit z Evropy, protože obchodování je globální a jiné země světa takové zdanění nezavedou.

Zavedení daně podporují Belgie, Estonsko, Francie, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko a Řecko. Jejich ministři financí zorganizovali několik setkání s cílem najít shodu na politickém paktu. Znovu by se měli sejít v říjnu, aby se dohodli na tom, jak a z jakých finančních produktů daň vybírat – a na výši její sazby a o tom, do jaké míry se bude daň vztahovat na pobočky a dceřiné společnosti apod.

Česká republika se k dohodě nepřipojila, jenže naše banky jsou vlastněny bankami ve státech, které se k dohodě připojily. Bude nám to tedy něco platné? Co o dani z finančních transakcí vůbec soudíte? Může Česko stát dlouho stranou? Pravděpodobně lze čekat další vlnu útoků na EU a rostoucí nechuť k evropské integraci a podobně...

Pavel Kohout, Partners

„Kontraproduktivní“ je slabé slovo

Daň z finančních transakcí je chybným řešením problému, který neexistuje. U kořene této myšlenky stojí předpoklad, že finanční krize byla způsobena selháním finančních trhů. Nic není vzdálenějšího pravdě. Evropská krize byla částečně způsobena špatným hospodařením státu, částečně chybnou měnovou politikou ECB a částečně nezodpovědným poskytováním úvěrů komerčními bankami. Burzy cenných papírů jsou v tom zcela nevinně. Mimoburzovní trhy s finančními deriváty zdánlivě byly velký problém, ve skutečnosti ale šlo o problémy odvozené od výše uvedených chyb.

Můžeme si povšimnout, že tuto daň podporují vesměs vlády, které nikdy úplně nepochopily fungování kapitálových a finančních trhů. Tažení proti nim tím tak trochu získává charakter středověkých pogromů proti čarodějnicím a Židům — naštěstí bez násilí, ale v principu jde o stejný postoj. Čemu nerozumíme, je třeba zrušit, nebo alespoň zdanit.

Pokud jde o financování boje proti globálnímu oteplování, aby se v této věci dalo něco věcného udělat, bylo by třeba v první řadě zkrotit masivní znečišťování životního prostředí v Číně. Pokud se toto nepodaří, jakýkoli boj je zbytečný. Povede pouze k tomu, že Evropa si zničí ještě ty zbytky průmyslu, které doposud přežívají.

Zároveň by daň z finančních transakcí oslabila beztak nevalně fungující kapitálové trhy v Evropě a přispěla by k vypuzení Británie z EU. Slovo „kontraproduktivní“ vypadá v této souvislosti jako slabé adjektivum.

Lubor Lacina, think tank Mendelovo evropské centrum

Nespojujme dva problémy

Původní inspirací pro zavedení daně z finančních transakcí byla takzvaná Tobinova daň, jejímž hlavním účelem má být znesnadnění především spekulativních transakcí formou zvýšení nákladů na provádění takové transakce.

Pokud by tedy taková daň byla vybírána, měla by být ukládána do fondu, který by sloužil například k zajištění vkladů bank. Tedy dnes by se mohl stát jedním ze zdrojů třetího pilíře bankovní unie – takzvaného jednotného fondu pro řešení bankovních problémů (Single Resolution Fund, SRF).

Environmentální daně

Jednou ze základních logik veřejných rozpočtů by měla být existence vazby mezi výběrem daně a jejím určením. Z tohoto hlediska je směřování výběru daně z finančních transakcí na výdaje spojené s bojem proti klimatickým změnám nelogickým návrhem. Pro boj s klimatickými změnami by měla sloužit některá z forem takzvaných ekologických (environmentálních) daní.

Za environmentální daně jsou považovány spotřební daně na produkty, jejichž spotřeba má negativní dopad na životní prostředí. Člení se na energetické daně za spotřebu energetických zdrojů (ropné produkty, uhlí, plyn, elektřina) v dopravě i u stacionárních zařízení. K energetickým daním se řadí též daně za vypouštění oxidu uhličitého (CO2).

Další skupinou environmentálních daní jsou dopravní daně spojené s vlastnictvím a využíváním motorových vozidel, například registrační daň při nákupu automobilů, daň za používání silnic, letištní poplatky. Poslední skupinou jsou daně za znečišťování životního prostředí včetně zdanění hlukové zátěže a hospodaření s pevnými odpady.

Otázka územní úrovně

Z hlediska průhlednosti financování rozpočtu Evropské unie považují ekonomové za rozhodující, na které úrovni by se uvažované daně uvalovaly. Efektivnější by bylo zdaňovat výrobce, ale pro občany by bylo odvádění daně do rozpočtu EU průkaznější, když by ji platili až oni. Touto přímou vazbou by se čistě teoreticky mohl podpořit i pocit zodpovědnosti institucí EU za nakládání s odvedenými prostředky.

Princip subsidiarity hovoří pro uvalování eko-daní na regionální úrovni. Výjimkou je existence externalit, kdy má znečišťování životního prostředí přeshraniční dopad. Případné nadnárodní zdanění by se proto mělo týkat především mobilních zdrojů, tedy automobilů, motocyklů a letadel.

Pokud jde o stacionární znečišťovatele životního prostředí, vhodnější alternativou k unijnímu zdanění se zdají ryze legislativní opatření v podobě přísnějších směrnic o maximálních povolených limitech znečišťování prostředí. Takový krok by vyvolal zvýšené investice především v chudších zemích, které dosud nezavedly moderní technologie do výrobní fáze nebo neinvestovaly do odstraňování odpadů a ekologické zátěže.

Vhodnější kandidát

Odvod environmentálních daní do nadnárodního rozpočtu by dával smysl, pouze kdyby tyto prostředky byly použity například ve formě zahraniční pomoci v rozvojových a rozvíjejících se zemích za účelem urychlení odstraňování nejvíce ekologicky zatěžujících zdrojů.

Environmentální daně se tedy jeví jako vhodnější kandidát financování boje s klimatickými změnami na úrovni EU než daně z finančních transakcí. Ty by měly být využity primárně jako nástroj k vyrovnávání šoků na finančních trzích.

Osobně jsem ale spíše zastánce samoregulace trhu. Všichni známe příklady, kdy dobré záměry financování projektů alternativních zdrojů energie s cílem snížit množství emisí končí blamáží a defraudací veřejných prostředků, například podpora produkce solární energie v České republice.

Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE

Nejprve metoda financování

Nejdřív bychom měli doplnit i další témata, která s klimatem souvisí, zejména pak otázky, jak velké jsou jeho změny, čím a kým jsou způsobeny a zejména komu konkrétně tyto změny mohou uškodit – či naopak prospět. Až potom může mít vůbec smysl se ptát, do jaké míry lze změnám klimatu vzdorovat a kdo má za naše záchranné pokusy zaplatit. Obdobně bychom měli někam zařadit i navrhovanou metodu financování.

Jako první se asi nabízí kategorie „státních daňových asignací“ typu silniční daň, sociální pojištění a televizní poplatek. Ještě lépe by se ovšem mohla hodit kategorie mandatorních výdajů, díky níž bychom pak mohli přeskočit standardní libertariánské úšklebky a rovnou připomenout docela vážné výhrady proti tomu, aby výdaje státu – nezávisle na jejich účelu – byly vymezovány jinak než ad hoc, tedy každý rok znovu jako standardní součást kapitol státního rozpočtu.

Navrhovanou daň z finančních transakcí bychom tedy v tomto případě mohli odmítnout už jen proto, že rozšiřuje okruh mandatorních výdajů, a co hůř, činí to mimořádně netransparentně. Nakonec si dovolím varovat před rizikem záměny uvedeného návrhu s takzvanou Tobinovou daní, jejímž cílem je něco docela jiného – tlumit prudké společenské změny, a to i správným směrem.

Zdeněk Kudrna, University of Vienna

Ďábel je skryt v detailech

Překvapivý úspěch i totální fiasko daně z finančních transakcí může záviset na několika slovech právnických formulací. Je to jeden z těch ekonomických nástrojů, kde je ďábel skryt v detailech. Dokud je neznáme, nedá se ani odhadovat, zda a jak by to mohlo fungovat.

Aktuálně už jen deset států EU vyjednává o technickém nastavení daně a především o typech transakcí, na něž se daň vztahovat nebude. Dohoda není zdaleka jistá už proto, že kdyby se všechny navržené výjimky sečetly, tak skoro žádný základ nezbude.

Nicméně obecně platí, že státy musejí hledat nové technologie zdanění a daňové příjmy. Není udržitelné, aby globální korporace platily nepoměrně nižší daně, a přitom plně využívaly výhod veřejných statků, které národní státy z daní financují. Za těchto okolností jsou i pokusy s nejistým výsledkem obhajitelné.