Stavební revoluce se nekoná. Ministři se kompetencí nevzdají.

Když dojde na to, jak dlouho v České republice trvá získat stavební povolení, padají strašlivá čísla. U malých staveb je průměr na 247 dnech, u těch větších šplhá ke třem letům. U dopravních projektů už jde o těžko uvěřitelných dvanáct let. Kvůli tomu se upínaly velké naděje investorů i dodavatelů k novele stavebního zákona, který sliboval lhůty výrazně srazit a přiblížit Českou republiku k 18 měsícům, během nichž se průměrně nachystá dálnice v Evropě. Jenomže z plánované revoluce zůstala pachuť. Tak, jak je novela nachystaná, nezmění skoro nic.

„Novela je polovičatá. Já jsem chtěla, aby stavebník šel na jeden úřad a aby si tento jeden stavební úřad opatřil všechna potřebná stanoviska od dalších sám. Všechny resorty mi řekly ne, protože by jim to sebralo kompetence,“ přiznala ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová (za ANO) na nedávném Fóru stavebnictví. Zároveň to ale byl i její úřad, který chtěl kus nových kompetencí převést pod sebe. Plánoval stáhnout stavební úředníky z radnic a krajských úřadů do své působnosti, zrušit stávající soustavu míst, kde se povolení získává, a nechat jen ta, která patří k ministerstvu pro místní rozvoj.

Princip jednoho razítka

Podle původního záměru by investor potřeboval jedno razítko, které by získal na jednom úřadě. Jelikož by bylo jen jedno razítko, tedy jeden závěrečný dokument, odvolávat se proti němu by bylo možné jen jednou. Namísto toho je výsledkem jednání mezi resorty koordinované řízení – kočkopes mezi pravidlem „jednoho razítka“ a dnešními třemi zvláštními procesy. Proti každému se navíc lze odvolat k soudu.

Ministerstvo zemědělství se odmítlo vzdát rozhodování o věcech týkajících se vody, což jsou například kanalizace nebo přípojky na vodovodní řad. To už je jedna cesta na úřad a razítko navíc. Ministerstva průmyslu a dopravy se pak odmítla vzdát svých specializovaných stavebních úřadů, které se vyjadřují k projektům spadajícím do působnosti zmíněných úřadů – silnice, železnice, ropovody, plynovody nebo elektrárny. Tím padl záměr ministerstva pro místní rozvoj, aby se všechno vyřídilo na obecných stavebních úřadech, které se nacházejí při radnicích a nejčastěji rozhodují o rodinných domech či studnách. „Tam je úředník zvyklý dělat domky a jímky, a my na něj půjdeme s křižovatkou?“ vysvětloval svůj postoj ministr dopravy Dan Ťok (za ANO).

Největší problém je zapojení veřejnosti, ať už při posuzování vlivů na životní prostředí (takzvaná EIA), územním, nebo stavebním řízení. Nejde o to, že by někomu vadilo, když se s námitkami ozvou lidé, kteří bydlí v místě, kde se má stavět. Typicky českým úkazem, s nímž zbytek Evropy nemá tak bohaté zkušenosti, je vydírání investorů ve jménu ochrany přírody, za kterým nestojí občanské nebo neziskové iniciativy, ale lidé, kteří si na házení klacků pod nohy založili byznys. „Už si to u našich staveb dělíme na počítačové a milionové firmy. Ty první chtějí nový počítač, aby nepodaly šikanózní odvolání, ty druhé chtějí miliony,“ shrnul na Fóru stavebnictví Evžen Korec, ředitel developerské společnosti Ekospol. U soudu se může projekt zaseknout na dlouhé roky. Nejdřív po zhodnocení dopadů na životní prostředí, pak po umístění stavby a nakonec po schválení toho, jak bude stavba vypadat.

Podle investorů a stavebních firem by bylo ideální, kdyby ti, kdo chtějí proti umístění nebo provedení stavby něco namítat, museli v dané lokalitě žít či podnikat. A aby se při podání odvolání skládala kauce, což by mělo odradit vyděračská podání. Jenomže to je varianta, která neprojde přes Brusel, místem bydliště se občanská či ekologická aktivita omezovat nesmí. „Mně to taky nepřijde logické, ale Evropu nepřesvědčíme. U prokazování oprávněného zájmu nám neprošlo ani to, aby se sbíraly úředně ověřené podpisy,“ uvedl ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Černý scénář

Kvůli tomu, jak mizerně novela stavebního zákona dopadla, už se na ministerských chodbách šeptá, že zákon neprojde přes zákonodárce. Kvůli obsahu a také z podstatně malichernějšího důvodu, že ministryně Šlechtová není oblíbená ve vládě ani mezi poslanci. O tom, že to není vyloučený scénář, svědčí kroky, do nichž se pustil Ťok na dopravě a k nimž se chystají na ministerstvu průmyslu – tedy v resortech, jichž se stavebnictví nejvíc dotýká.

Ťok píše vlastní návrh, díky kterému se uleví významným infrastrukturním stavbám v jeho gesci, do sněmovny ho chce dodat v podobě poslanecké iniciativy. Na účtech Státního fondu dopravní infrastruktury se hromadí miliardy, ale není je jak utratit. Váznou výkupy pozemků, vázne získání posouzení EIA a dalších razítek, v mnoha případech nejsou přichystané projektové dokumentace. S výjimkou toho posledního by to mohla Ťokova novela zákona o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury odbourat. „Všechna řízení se tím sloučí do jednoho, usnadní se výkup a nebude se dublovat to, co lze udělat najednou,“ popisuje ministr. Jediným stavebním úřadem pro takové projekty, který bude moci vydávat i územní rozhodnutí, se má stát jeho resort.

Ministerstvo průmyslu si svoji novelu téhož zákona, jen pro evropsky významné energetické projekty, původně začlenilo do novinek ve stavebním zákoně. Podle informací LN je ale resort Jana Mládka (ČSSD) připravený transformovat svoje požadavky do poslaneckého návrhu, aby s celou stavební novelou nešly k ledu i jednodušší podmínky pro plynovody nebo trafostanice.

Revoluce ve stavebním právu se tak znovu odkládá, Sobotkův kabinet nebyl první, kdo o ní mluvil. Dopadlo to ale tak, jak zkušení úředníci předpovídali – potřebné změny se zasekly na tom, že ministerstva nechtějí pustit z ruky své kompetence. „České stavební právo je jedno z nejhorších na světě, je to legislativní Kocourkov. Bez radikálního řezu bude stavebnictví stagnovat, možná nastane i kolaps,“ dodává Korec.