Tajná data v soukromých rukou. Nevyhnutelné riziko

Když americká policie letos v srpnu zatýkala Harolda Martina, nevzbuzoval tento případ u veřejnosti příliš pozornosti. To už ale neplatí, protože na povrch vyplulo, že Martin dvacet let sbíral tajné dokumenty Národní agentury pro bezpečnost (NSA). Podle listu The Wall Street Journal jde o největší únik utajovaných informací v dějinách Spojených států.

Není přitom náhodou, že Martin pracoval pro konzultační společnost Booz Allen Hamilton, která bývá označována za nejvýdělečnější špionážní organizaci na světě. Pro vlastní zisk „šmíruje“ lidi a jinými způsoby pomáhá americké vládě už od časů druhé světové války.

Jako Snowden

Za poslední tři roky jí unikly citlivé informace už podruhé. Pro stejnou firmu totiž pracoval i v Rusku se skrývající Edward Snowden, jehož aféra se zveřejněním informací o sledováních NSA po celém světě vedla mimo jiné ke zrušení americko-evropských dohod o výměně osobních informací.

Martinův případ ukazuje to, na co odborníci na bezpečnost už dlouho upozorňují. A sice že největší slabinou zabezpečení jsou vždy samotní lidé. „Spolupráce se soukromými subjekty je pro státní správu v oblasti IT kvůli vlastním možnostem v současnosti nevyhnutelná. Bohužel ale představuje velké bezpečnostní riziko. V soukromém sektoru totiž neexistuje systém bezpečnostních prověrek, který máme my. Jak si mohu být jistý, že pracovník námi nasmlouvané firmy nedostává zároveň druhý plat od někoho, kdo nám chce škodit?“ uvedl na nedávné konferenci LN ředitel Národního centra kybernetické bezpečnosti Vladimír Rohel.

V soukromých rukou

V USA pracují pro vládní organizace desítky tisíc soukromých kontraktorů. Dělají všechno od zabezpečení proti hackerským útokům přes plánování operací rozvědky po trénink špionů až po válečné hry pro generály. Jejich přesný počet znám není. Podle bezpečnostního experta Petera Singera z washingtonského think tanku New America jsou ale běžné schůzky, kde vládní zaměstnanci tvoří v porovnání se zástupci soukromých firem jen desetinu osazenstva.

Proč je tedy právě relativně neznámá společnost Booz Allen u dvou největších skandálů s tajnými informacemi v historii USA? Všechno začalo v roce 1940, kdy firma pomohla americké armádě vyvinout systém na sledování německých ponorek. Tato spolupráce se nadále prohlubovala v období studené války a při válečných operacích 90. let 20. století. Vrcholu pak dosáhla po teroristických útocích z 11. září 2001, kdy byli soukromí kontraktoři vnímáni jako skvělý způsob, jak ušetřit peníze.

Po Snowdenově aféře se Obamově administrativě sice podařilo snížit počet civilních zaměstnanců v tajných službách o 17 procent, celkově spolupráce s firmami ale naopak ještě zesílila. Tito lidé jsou totiž používáni k obcházení personálních limitů, které vláda stanovuje, například co se vojenských operací týká. V Afghánistánu tak je nyní podle odhadů na každého vládního zaměstnance včetně vojáků zhruba šest spolupracovníků nasmlouvaných firem.

Dlouhé prsty Booz Allenu

Podle Tima Shorrocka, autora knihy Spies for Hire: The Secret World of Outsourced Intelligence, jde zhruba 70 procent z rozpočtu na národní bezpečnost do rukou soukromníků. Mezi nimi je Booz Allen – i díky dlouhé historii vzájemných projektů – zřejmě vládcem. Jeho řadami prošli mimo jiné šéf národní bezpečnosti v kabinetu George W. Bushe Mike McConnell nebo jeho nástupce v týmu Baracka Obamy James R. Clapper junior.

Sama firma svůj vliv udržuje mnoha způsoby. Tak například podle OpenSecrets, projektu neziskové organizace Center for Responsive Politics, darovali zaměstnanci této společnosti, v níž mimochodem dvě třetiny lidí dříve pracovalo pro vládní organizace, téměř 140 tisíc dolarů kandidátům v letošních volbách. Samotná firma za lobbistické aktivity utratila v posledním roce 310 tisíc dolarů.

I díky tomu tak z více než pěti miliard dolarů, které společnost ročně utrží, pochází 97 procent ze státních zakázek. Přímo z kontraktů týkajících se národní bezpečnosti šlo firmě v posledním fiskálním roce 3,9 miliardy dolarů. S čistými zisky přes 200 milionů ročně si tak titul nejvýdělečnější špionážní organizace světa zřejmě opravdu zaslouží.

Ve světle toho všeho se pak není co divit, že se u Martina mezi ukradenými materiály našel nejen přísně tajný dokument o operativních plánech proti nepřátelům USA a jejich spojenců, ale i popis tajných počítačových systémů NSA či podrobný výčet tajných technických operací. V dokumentech byly rovněž hackovací programy, které NSA používala k nabourání se do vládních počítačů po celém světě, které v létě na webu zveřejnila skupina Shadow Brokers. Spojitost s únikem informací, které sama NSA ocenila na 500 milionů dolarů, se však Martinovi zatím prokázat nepodařilo.