V USA pokračuje spor mezi prezidentem Donaldem Trumpem a částí americké zpravodajské komunity. Důvody jsou na obou stranách v obecné rovině docela pochopitelné. Trump přišel do politiky motivován podobně jako u nás Babiš – a mnoho lidí ve státním aparátu je blízko smrti z pomyšlení, že by museli začít pracovat stejně efektivně jako v privátní firmě, z níž by nechtěli být vyhozeni. A rozhodovat na vlastní zodpovědnost a unést to!
Na druhou stranu rozhodovací procesy v privátních firmách nejsou vyvažovány tak, aby se zabránilo určitým nepřístojnostem, jako je tomu v dlouhodobě laděné státní administrativě. Je však zase pravda, že někdy jsou balancovací mechanismy tak důkladné, že limitují pružnost rozhodovacích procesů – a jsou chvíle, kdy ani příroda, ani nepřítel nevyčkají.
Tyto okolnosti zase vedou k nutnosti přemostit sofistikovaně vyvážené řídící struktury udělením jistých, například prezidentských direktivních oprávnění. Na kontrolu jejich nezneužívání ale musejí být vybudované dodatečné demokratické struktury. Kdyby měl podobným způsobem a za své peníze uspořádat podnikatel svoji firmu, asi by brzy skončil v blázinci!
Takže ono asi na obou pohledech něco je, a nelze říct, že jeden by byl demokratičtější než druhý. Demokratický může být pouze průběh procesu, kdy jsou takové a podobné koncepty konfrontovány a aplikovány a reflektovány a upravovány a tak dále. To ale zřejmě není případ současného sporu amerického prezidenta a zpravodajské komunity.
Jiná realita
Prezident Trump je podle médií podezřelý, že při schůzce s ruským ministrem zahraničí a ruským velvyslancem jim sdělil jakousi velmi utajovanou informaci. Ta se prý týkala – jak hned novináři vytroubili do světa – možnosti Islámského státu využít laptopu k umístění bomby do letadla. Sdělení této informace prý navíc mohlo ohrozit izraelský zdroj, od něhož pocházela, a narušit tak vztahy s izraelskými zpravodajci, jimž se američtí kolegové zavázali, že ji nesdělí třetí straně, jak bývá v rámci liaison zvykem.
Šlo-li o skutečnou a utajovanou informaci, pak by museli být začít trestně stíháni novináři. Ale to se zřejmě neděje, takže realita asi byla jiná – byla-li vůbec jaká! |
Je to pěkná skrumáž, ale rozpleteno od konce, je to pouze protitrumpovská účelovka. Kdyby totiž opravdu někomu šlo o bezpečnost, americko-izraelskou zpravodajskou spolupráci a ochranu izraelského zdroje, pak by tu informaci nevytroubil do médií! Trump jim to rozhodně neřekl! A šlo-li o skutečnou a utajovanou informaci, pak by museli být začít trestně stíháni novináři. Ale to se zřejmě neděje, takže realita asi byla jiná – byla-li vůbec jaká!
A ještě něco od konce – ona informace totiž měla vést k tomu, že by USA zakázaly brát laptopy na palubu všech letadel letících z Evropy. Kdyby tento zákaz byl vyhlášen, hned by bylo Islámskému státu jasné, že mu něco uteklo. Jenže Trump žádné takové rozhodnutí neinicioval, pouze prý tu možnost o bombách v laptopech řekl Rusům – a ti to také nikomu neřekli. Vyzvonili to američtí novináři.
Ohrožení americké bezpečnosti
Co se z toho všeho dá vyždímat proti Trumpovi? Konkrétního nic. A proč by se mělo něco ždímat proti Trumpovi? To už je zajímavější otázka. Jedna z možných odpovědí zní, že Trump coby prezident USA štve mnoho zpravodajců a novinářů. Dlužno dodat, že mnoho zpravodajců a novinářů by zase štvala Hillary Clintonová.
Je americká společnost už na pokraji občanské války, že nedovede akceptovat demokraticky zvoleného prezidenta, a útočí na něho i po zvolení prostředky, které jsou s to ohrozit dokonce tolik proklamovanou americkou bezpečnost? |
Je americká společnost už na pokraji občanské války, že nedovede akceptovat demokraticky zvoleného prezidenta, a útočí na něho i po zvolení prostředky, které jsou s to ohrozit dokonce tolik proklamovanou americkou bezpečnost? Jenom teroristé a zpravodajci vědí, zda se o laptopu coby bombě hovořilo pouze jedinkrát na jednom místě ve skupině osob, jejíž složení je nyní bezpečně rekonstruovatelné. Avšak tento nápad s laptopy je tak banální, že tuto možnost můžeme hned vyloučit.
Potom můžeme publikované dojemné starosti o identitu zdroje (vyplývající ze sdělení nějaké takové informace Rusům) připsat buď rozjíveným zpravodajským elévům, nebo fušujícím novinářům, kteří si nikdy nezkusili takovou věc vyřešit z opačného konce, na základě takové tuctové informace.
Posílení naděje
Znovu zdůrazněme, že prezident Trump médiím žádnou klasifikovanou informaci nesdělil. Pouze média spekulují, že ji řekl nejvyšším představitelům státu, který – stejně jako USA – bojují proti společnému nepříteli. Za další, pokud prezident věděl nějaký naprosto specifický detail, který by mohl vést k odhalení identity zdroje, pak jsou na vině sami američtí zpravodajci, kteří mu ji sdělili, protože porušili jednu ze základních zásad zpravodajské práce „need to know“.
Prezident Trump posílil naděje rozumnější části lidstva, že skutečné hrozby budou brány vážně a spolupráce na jejich eliminaci nebude rušena studenoválečnickými reminiscencemi. Za to mu budiž vzdán respekt. |
Prezident, ať třeba USA, nemusí – a tudíž ani nemá – vědět nic, co by mohlo vést k ohrožení identity zdroje informace. Má dostávat informace strategického charakteru, a z jakých praménků a pramenů vznikly, mu nic není. A pokud dostane urgentní taktickou informaci, jejíž charakter by mohl cosi naznačovat, musí být tato informace prezidentovi podána třeba pod klamnou legendou získání ze zcela odlišného zdroje.
Prezident Trump posílil naděje rozumnější části lidstva, že skutečné hrozby budou brány vážně a spolupráce na jejich eliminaci nebude rušena studenoválečnickými reminiscencemi. Za to mu budiž vzdán respekt. Má před sebou ale velmi mnoho práce. Musí se především naučit nějak vycházet se zpravodajskou komunitou. Tím, že pověřil bývalého ředitele FBI Roberta Muellera dohledem nad vyšetřováním „ruské stopy“, udělal mnohým parádní čáru přes rozpočet.
Zdá se, že orientace na bývalé zpravodajce může být mnohem užitečnější než sázka na nějaké současné exponenty. Nechybí jim totiž zkušenosti, ale co je nejdůležitější, ani jejich reflexe. A často nemají jiné ambice, než snahu přispět ke snížení napětí, ukázat, jak končit konflikty, aniž by byly současně položeny základy konfliktům dalším, a přispívat k posílení důvěry. Je něco pro člověka důstojnějšího?
