Je třeba opustit mýtus, že většina migrantů se začlení

V uplynulých letech kroužily evropské politické a intelektuální elity kolem otázky: Může Evropa zůstat Evropou bez Evropanů. Je možné, aby starý kontinent zůstal výspou demokracie, tolerance, svobody a ekonomické prosperity, přestože se v Evropě usazuje stále více lidí, kteří se v ní nenarodili? Není však nevyhnutelné, aby Evropa imigranty přijímala. Není lepší současný trend zastavit, či lépe, úplně zvrátit?

Myslitelné to nepochybně je a bylo by chybou tvrdit, že Evropané nemají svůj osud ve vlastních rukou. Jejich možnosti jsou však omezené. Především je současná Evropa už značně rozmanitá. Evropský průměr obyvatel narozených mimo zemi, kde v současnosti pobývají, dosáhl v roce 2016 11,3 procenta. Tento trend se sice týká zejména západoevropských zemí (například 18,3 procenta obyvatel Švédska jsou imigranti), ale i v České republice se téměř každý dvacátý narodil v zahraničí – konkrétně 3,9 procenta.

Riziko obrovských škod

Demokracie je založena na vůli většiny a migranti mají vyšší porodnost než původní obyvatelé, a proto politická váha přistěhovalců a jejich potomků bude postupně růst. Pokud přijmeme argument, že imigranti nejsou schopní evropské hodnoty přijmout a dále šířit, pak jediným způsobem, jak tyto hodnoty zachovat, je imigranty z demokratického procesu vyloučit.

To je ovšem poněkud prekérní řešení, protože demokracie je klíčovou evropskou hodnotou. Nebylo by tedy možné alespoň zabránit dalším migrantům v příjezdu do Evropy a „zmrazit“ jejich počet? I to by mělo důsledky. Evropa je díky prosperitě pro obyvatele chudých zemí ekonomicky přitažlivá a jejich utrpení na cestě přes Středozemní moře důkazem jejich motivace. Obyvatelé rozvojových zemí díky moderním technologiím dobře vědí, jaká životní úroveň je v Evropě čeká a moderní doprava zároveň činí cestu do Evropy levnější než dříve.

Úplné „zmražení“ by tedy vyžadovalo militarizaci evropských hranic a nejspíše znamenalo humanitární katastrofu, neboť migranti by museli být vraceni do často nestabilních oblastí. Ani vyvolání humanitárních katastrof však není evropskou hodnotou. Jediným efektivním řešením proto zůstává zrušení Schengenu a znovuzavedení státních hranic. To by ovšem představovalo opustit jeden z nejpopulárnějších výdobytků společné Evropy a riskovat obrovské ekonomické škody.

Aktivní a informovaná politika

Budoucnost ovšem nemusí být natolik temná, jak by se mohlo zdát. Migraci sice nelze zcela zastavit, ale lze ji regulovat a upřednostnit cizince s pokročilým vzděláním a větší šancí stát se produktivním občanem. Především lze zachovat evropské hodnoty demokracie, tolerance, a individuální svobody i v době, kdy se mnozí Evropané v Evropě nenarodili. To však bude vyžadovat aktivní a informovanou politiku, která imigrantům nabídne příležitost stát se Evropanem výměnou za asimilaci a prakticky bezpodmínečné přijetí evropských hodnot.

Evropští politici zatím nebyli schopní ani jednoho řešení. Německá kancléřka Angela Merkelová krátkozrace otevřela hranice statisícům uprchlíků a předvedla antitezi regulované, selektivní migrace. Politika multikulturalismu se potom zakládala na tom, že migranti ze vzdálených kultur a zemí se dobrovolně začlení do evropské společnosti a vzdají se svých zvyklostí. To se ovšem v mnoha případech nestalo, protože přistěhovalci často nepřišli za vidinou evropských hodnot, ale životní úrovně a neviděli důvod zvyklosti svých domovin opouštět.

Jak tedy k asimilaci přistoupit? Zejména je třeba opustit mýtus, že většina migrantů se začlení a přijme evropské hodnoty. Evropa dneška není Amerikou 19. století, kde imigranti vyrazili na nově osazovaný Západ a pár let po odjezdu ztratili spojení s domovem. Současní imigranti přijíždějí do měst, kde již žijí jejich krajané a díky moderním technologiím mohou zůstat v takřka nepřetržitém spojení s domovem.

I v Americe ale byli imigranti situací nuceni používat angličtinu a takřka neexistující sociální stát nedal přistěhovalcům jinou možnost než tvrdě pracovat, a zapojit se tak do společnosti. V mnoha evropských zemích mohli imigranti ještě nedávno záhy po příjezdu pobírat sociální dávky a o okamžitém pracovním zapojení nemohla být řeč.

Nepřesné uvažování

Dále je třeba nabídnout otevřenou náruč těm, kteří jsou ochotní přijmout naše hodnoty a tvrdě pracovat. Toho lze stěží dosáhnout, když je češství definováno spíše krví než ochotou podílet se na rozvoji společného domova. Ukázkou zažitosti etnického chápání národnosti u nás jsou statistiky ministerstva zahraničí, podle nichž za hranicemi žije více než dva miliony Čechů. Při studiu tohoto vysokého čísla však lze zjistit, že ministerstvo počítá i „Čechy“, kteří již v zahraničí žijí několik generací a kteří by se za ně ve striktním smyslu považovali jen stěží.

Z dlouhodobého hlediska je proto nejdůležitější ujasnit si evropské hodnoty, neboť nemůžeme po jiných chtít to, v čem máme sami zmatek. Ten pramení přinejmenším ze dvou zdrojů. Za prvé, z nepřesnosti, s níž evropské intelektuální a politické elity uvažují o náboženské víře a obsahu víry samotné. Za druhé, z komplexu viny, který paralyzuje naše myšlení a způsobuje, že se mnohdy za evropské hodnoty stydíme, místo abychom za nimi hrdě stáli. Ve světě bez národovectví se žít dá, ve světě bez hodnot však nikoliv.

Argumenty pro úplné zastavení migrace (jakkoli nemožné a v důsledku potenciálně fašizující mohou být) se často zakládají na tom, že především přistěhovalci z islámských zemí se zřídkakdy mohou plně integrovat, neboť islám je ve své podstatě autoritativní náboženství, které nevyniká tolerancí. Jak zastánci, tak odpůrci tohoto názoru se často upínají ke koránu jako textu, který nakonec odhalí, zda je islám náboženstvím tolerance či autoritářství. To je však chybný přístup, protože ignoruje naši zkušenost s křesťanstvím.

Záleží na míře pravověrství

I bible byla v minulosti zneužita k ospravedlnění otroctví a jiných dnes nepřijatelných názorů. Starozákonní „oko za oko, zub za zub“ také není příkladem hodnot liberální demokracie. Na čem skutečně záleží, tedy není obsah daného náboženství (obsah bible či koránu), nýbrž míra ortodoxie (pravověrství), s níž k náboženství přistupujeme. I v islámských zemích najdeme různé míry ortodoxie.

Průzkum společnosti Pew Research Center z roku 2013 ukazuje, že zatímco 91 procent iráckých muslimů se domnívá, že islámské právo šaría by mělo být uznáno státem, podobný názor sdílí pouze 15 procent muslimů v Bosně a Hercegovině a osm procent muslimů v Ázerbájdžánu. Zdá se tedy, že islám a ortodoxie nejsou jedna a ta samá věc. Nebylo by sice slučitelné s evropskými hodnotami chtít po někom, aby se vzdal svého náboženství, ale je v pořádku chtít po migrantech, aby slevili ze své ortodoxie a respektovali svobodu jednotlivce.

Tuto pozici bohužel nezastávají ani xenofobové, kteří konvičkovsky viní samotný islám, ani takzvaní „sluníčkáři“, kteří, mnohdy snad motivováni dobrým úmyslem, nejsou schopní přijmout, že přistěhovalci z daných oblastí mohou být charakterizováni právě nezlomnou ortodoxií, s níž ke své víře přistupují.

Tito „sluníčkáři“ potom po každém incidentu spáchaném teroristy islámské víry prohlašují, že násilí nesouvisí s islámem, a ujišťují, že fenomén masivní migrace z muslimských zemí nemá nic společného s narůstajícími útoky. A byť nemusejí být přímo spojené s islámem, jsou neoddiskutovatelně spojené s radikálním přístupem, s nímž si teroristé islám vykládají.

Vyhýbání se debatám

I když je tedy ortodoxie, s níž k náboženství přistupujeme, klíčová, sám přístup má mnoho společného s obsahem, či lépe, s debatou o obsahu dané víry. I křesťanství se „demokratizovalo“, až když se začalo názorově štěpit na katolíky a protestanty a když se setkalo s kritikou osvícenských učenců.

Řečeno jinak, křesťanství samo o sobě neobsahuje o nic více tolerance než ostatní světová náboženství. Voltairovské „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat“, je výsledkem staletí střetávání odlišných názorů, a původně spíše nezbytným kompromisem než nezištnou ctností.

Islámský svět si názorovými střety umírněných, ortodoxních či přímo radikálních interpretací musí projít sám. Přinejmenším v přistěhovaleckých komunitách na Západě by taková debata neměla být tabu. Zmíněný multikulturalismus se podobným debatám vyhýbá a jeho cílem je spíše paralelní soužití a zdánlivá harmonie než otevřená a civilizovaná diskuse o společných hodnotách.

Kauza takzvaného hidžábu na jedné pražské střední škole je téměř ideálním příkladem. Na jedné straně je hlasitá většina, pro kterou je šátek rudým hadrem, na druhé příznivci multikulturalismu, kteří odmítají prakticky jakákoliv omezení ošacení ve školách. Kompromis přitom není nedosažitelný.

Zatímco takzvaná burka (pokrývá celý obličej) může být překážkou v komunikaci a lze tedy uvažovat o jejím omezení ve školách, není důvod si myslet, že hidžáb (zakrývá pouze vlasy) je neslučitelný s hladkým průběhem vyučování. Připomeňme, že v pražské kauze jde o hidžáb.

Problém pochybování o sobě

Druhým důvodem, proč si nejen evropské, ale do určité míry i západní elity obecně nejsou schopné ujasnit své hodnoty, je zmíněný komplex viny, který má co do činění s historií Západu. Evropa i USA mají minulost prošpikovanou násilím, bezprávím a rasismem. Zejména evropský kolonialismus a genocidy 20. století formují myšlení západních intelektuálů.

Byť sebekritický pohled na vlastní dějiny je nezbytnou součástí uvědomělé společnosti, intenzivní sebekritika může vést k odsouzení i těch částí našeho historického odkazu, které je třeba zachovat. Příkladů je nespočet.

Nepochybně úctyhodná snaha o zrovnoprávnění žen vedla v uplynulých letech k návrhům různých kvót, zvláštní porozumění tolerance dovedlo západní společnosti k opuštění tisícileté instituce manželství jako svazku muže a ženy a plození potomků se stalo pouze jednou z možností naplnění života, nikoli nezbytně jeho nejpřirozenější součástí. Děti ve Švédsku dnes mohou navštěvovat genderově neutrální školky, kde jim již není vštěpováno, že chlapci si mají hrát na vojáky a holčičky na maminky.

Sebepranýřování Západu dostupuje mnohdy komických rozměrů. Například studenti na Kalifornské univerzitě v Berkeley nedávno hrozili protesty, neboť v jejich přednáškách se učilo pouze o Platónovi, Hegelovi a Marxovi, tedy filozofech bílé pleti. Společnost, která o sobě pochybuje natolik, že je jedné na straně schopná považovat přednášku o bílých filozofech za rasistickou, a na druhé zakazovat určité druhy oblečení, má problém. A tím je zřeknutí se vlastních hodnot.

Je potom ironií osudu, že pro budoucí prosperitu Evropy a Západu jako takového bude nezbytné si tyto hodnoty nejen uvědomit, ale i za nimi pevně stát. Pouze tak může Evropa zůstat Evropou i v době rostoucí rozmanitosti.