Nebojme se! Jako individua nemizíme. Stáváme se otevřenějšími…

Jeden z nejvlivnějších současných filozofů Timothy Morton se ve svém díle zabývá filozofií Martina Heideggera, globálním oteplováním, atomovou bombou, ale třeba i islandskou multižánrovou hudebnicí Björk. Tato témata se zdají nesourodá, ale Morton je propojuje natolik zajímavě, že svými teoriemi a koncepty výrazně ovlivnil řadu oborů – od filozofie přes umění až po architekturu či ekologii. A ukazuje to i rozhovor s ním.

Před několika lety obdržel britský filozof Timothy Morton e-mail, jenž začínal: „Ahoj Timothy.“ Poslala jej slavná Islanďanka Björk. Psala, že ho velmi obdivuje a že už se mu chtěla dávno ozvat, aby ho požádala o definici specifického žánru, který rozvíjí, a to dříve, než jej navěky onálepkují kritici.

Tato příhoda je pro Mortona typická – je totiž rozkročen mezi filozofií a uměním. Používá specifickou, chytlavou terminologii – jeho pojmy (a významy, jež nesou), například hyperobjekt (hyperobject) nebo temná ekologie (dark ecology), se lavinově šíří. Možná i proto lze v jeho knihách plných filozofie objevit narážky na vysokou i populární kulturu – na kultovní filmy, jako je Matrix, či na stejně kultovní knihy, jako je Tolkienův Pán prstenů.

Mortonovy teorie – a nejen způsob, jímž je tematizuje – se některým mohou jevit bizarní, éterické a neuchopitelně, zachycují však obecnou náladu 21. století, že lidstvo právě v této době otvírá novou fázi svého vývoje, již Morton a další nazývají antropocén. I proto bývá řazen mezi nejvlivnější současné světové filozofy.

Poté, co jsem si přečetl Mortonovu knihu Hyperobjects, jsem mu napsal e-mail, v němž jsem ho požádal o rozhovor o entitách, jimž říká hyperobjekty (inspirací k tomuto pojmu byl Mortonovi single Björk Hyperballad), jako je globální oteplování. S rozhovorem rychle souhlasil, ale nastala komplikace – zasáhl ho lokální projev jednoho z jeho hyperobjektů, když se Texasem se prohnal hurikán Harvey. Proto musel Morton, profesor na Rice University v texaském Houstonu, rozhovor odložit.

Bylo to symbolické, protože Morton se hlásí k filozofické škole inspirované i německý filozofem Martinem Heideggerem (1889–1976), která si říká objektově orientovaná ontologie (object-oriented ontology) a jejíž jedna z hlavních myšlenek zhruba zní: odmítáme upřednostňovat lidskou existenci před nelidskou…

ČESKÁ POZICE: Proč je pojem antropocén případný pro současnost? Je anthropos, tedy člověk, natolik pánem světa, že by se jeho jméno mělo objevit v názvu epochy?

MORTON: Nepleťme si významy pojmů. Antropocén v sobě nenese to, co otázkou naznačujete. Jde o geologický pojem a označuje historický okamžik ve smyslu geologického času. Říká, že zemskou kůru na celém světě, ať hustě nebo minimálně obydlené oblasti, pokryla neustále bobtnající vrstva člověkem vytvořeného materiálu a že člověk je hlavním geologickým „faktorem“. Na zemské kůře se vrství lidmi vyprodukované „minerály“ – plasty smíšené s betonem.

Pojem antropocén tudíž nemá nic společného s panstvím lidí nad čímkoli, nic takového neříká. A abych odpověděl co nejjasněji, chtěl bych dodat, že lidé nejsou na tomto světě pány, nevládnou ani mořským rybám, ani nebeskému ptactvu, jak o tom pěkně mluví známá pasáž jedné celkem hezké knihy.

A pokud bychom chtěli o antropocénu v souvislosti s panstvím lidí přemýšlet ještě hlouběji, pak lze říci, že je ve skutečnosti – a možná paradoxně – prvním post- či dokonce antiantropocentrickým konceptem.

Vypráví totiž příběh o důsledcích, které člověk vůbec nezamýšlel a jež si ani nedokázal představit, že by mohly nastat, navzdory tomu se odehrály a odehrávají. Už Karel Marx, byť v jiné souvislosti, napsal: Nevědí, co činí, přesto to činí! Je to zajímavý výrok a měli bychom o něm přemýšlet.

ČESKÁ POZICE: Mně se líbí jiný výrok, jenž vyznívá úplně jinak než ten Marxův, a ten je od současného německého filozofa Petera Sloterdijka:. Sloterdijk říká:  Vědí velice dobře, co činí, přesto to činí! Například o globálním oteplování víme všichni. Proč uvádíte Marxe, a nikoli Sloterdijka?

MORTON: Zůstal bych v tomto případě u klasického výroku Karla Marxe.

ČESKÁ POZICE: Ale proč?

MORTON: Neovladatelná enormita hyperobjektů, jedním z nichž je zmíněné globální oteplování, nám přece říká něco jiného – že existují absolutní hranice vědy a lidského poznání. A pokud existují, pak existují i absolutní hranice lidského panství nad světem.

Je to tudíž na nás: buď s pomocí vědy, která nás může zavést jen do jisté vzdálenosti, ale nikdy ne na vrchol, změníme vztah k entitám, s nimiž obýváme univerzum, a přiznáme si, že nás s nimi pojí nevědomost, z čehož může vyrůst vzájemná solidarita, nebo zůstaneme – a opět tomu pomůže věda – u vykořisťování jiných entit, což nakonec může ohrozit samotnou existenci člověka.

ČESKÁ POZICE: Třeba by nás mohla zachránit umělá inteligence, o čemž dnes mnozí fantazírují.

MORTON: Ano. Fantazírují o tom – nemůžeme překročit limity, právě o tom nás antropocén poučuje. Nemůžeme se vyvázat ze závislosti na jiných bytostech; jsme odkázáni k životu s nimi.

ČESKÁ POZICE: Právě jste v Texasu, kde přednášíte, zažil ničivý hurikán Harvey. Jak máme přemýšlet o takovém přírodním jevu v době antropocénu? Jako o katastrofě, která se někdy stane?

MORTON: Není pochyb, že kosmické jevy, jako jsou meteority, tsunami, různá tornáda nebo zemětřesení, děsily lidi od nepaměti. Meteority a komety bývaly známy pod označením „katastrofy“. Anglické slovo disaster (katastrofa) má koneckonců původ v disfunkční, nebezpečné či zlé hvězdě – jde o spojení slov dis a astron. Takové katastrofy se v minulosti odehrávaly na stabilním pozadí. Platil ptolemaiovsko-aristotelský model vesmíru, který držel hvězdy pevně na svých místech, a sdílela jej křesťanská, židovská i muslimská středověká kosmologie.

Aby v takovém modelu nastala katastrofa, musel se meteorit vytrhnout z harmonického řádu nebeských věcí. Padající hvězda se pak mohla stát předzvěstí – tehdejší lidé takovému jevu rozuměli tak, že je jím ohlašována nějaká velká zpráva, zvěst. I jiné kultury mívaly podobně konzistentní představy, jak čas od času přicházející katastrofy vysvětlovat. Například v japonském šintoismu je tsunami pomstou uctívaného a – bohužel – jistým způsobem rozezleného kami.

Zdá se mi, že hyperobjekty – a hurikán v Texasu byl jedním lokálním projevem hyperobjektu zvaného globálního oteplování – s sebou přinášejí něco mnohem temnějšího, a tudíž více zneklidňujícího, než někdejší katastrofy. Jsou entitami, jež se stávají viditelnými prostřednictvím posthumovského nahodilého a nepředvídatelného statistického výskytu, posthumovské kauzality. A to, zdá se mi, smysluplněji vysvětluje tyto jevy než předpoklad stabilního pozadí určujícího dráhy nebeských těles.

Tento bod vždy zdůrazňují (a správně) popírači globálního oteplování, podle nichž nikdo nikdy nemůže podat přímý a absolutní důkaz, že příčinou globálního oteplování je člověk – ani já nikdy neprokážu, že mě zabije kulka, kterou si vpálím do hlavy. Ale řekl bych, že je to dost pravděpodobné a že tito popírači popírají i to, co kauzalita znamená po Davidu Humovi (skotský osvícenský filozof z 18. století – pozn. red).

ČESKÁ POZICE: Nepotřebujeme – z psychologického hlediska – trochu té stability? O světě, jejž popisujete ve své knize Hyperobjects, v podstatě nic nevíme, což děsí. Děláme v něm věci, o jejichž důsledcích nic netušíme a které mohou být nevratné. Je nějaká naděje, že jako lidstvo přežijeme?

MORTON: Řekl bych, že ano. Naděje je velice dynamická. Schoulíme-li se do klubíčka a budeme-li čekat, až se něco špatného stane, pak se špatná věc přihodit může, ale mám rád výrok Antonia Gramsciho (italský filozof z první poloviny 20. století – pozn. red.): Pesimismus intelektu, optimismus vůle!

A mám-li odpovědět ještě jiným způsobem, pak bych asi řekl toto: Není třeba se bát. Vždyť křehkost je důvodem, že se věci mohou dít. Na světě je všechno křehké. Věděl jste, že se například mikrofon skládá z porouchaného zlámaného drátku v reproduktoru? Neděsme se křehkosti!

ČESKÁ POZICE: Ve zmíněné vaší knize uvádíte klíčovou scénu z filmu Matrix, v níž se hlavní postava Neo rozhodne vzít od Morfea červenou pilulku, a píšete, že se cítíte stejně jako Neo, který si po spolknutí pilulky zděšeně prohlíží vlastní ruku, jíž se dotkl zrcadla a již nepovažuje zcela za svou, protože se začala potahovat zrcadlu podobnou substancí…

MORTON: A pokračuji, že scéna s pilulkou nemusí být interpretována tak, že se rozkládá Neova realita – což je tradiční výklad této scény Matrixu –, ale i jinak, a sice, že se rozkládá sám subjekt.

ČESKÁ POZICE: Jak byste definoval subjekt, pokud se vidíte stejně jako rozkládající se Neo? Řečeno jinak: Co jste jako individuum? Jste pouze podivným shlukem virů s příměsí polonia, mikroplastů a dalších materiálů typických pro antropocén, nebo něčím více?

MORTON: Dobrá otázka. Jde o fundamentální víru týkající se základního nastavení. Zvykli jsme si říkat a myslet si, že celek je vždy více než souhrn jeho částí, ale je to tak opravdu? A co tím máme na mysli? Analyzovali, či dokonce dokázali jsme někdy takové tvrzení? Jsem holista, ale chtěl bych podotknout, že takzvaně implozivní – jsem přesvědčen, že celek je vždy méně než souhrn jeho částí. Nazývám tuto vlastnost celku subscendencí, a tento pojem odvozuji od transcendence, byť v tomto případě jde o pohyb opačný, tedy shora dolů.

Celky jsou tudíž subscendovány svými částmi. Idea, že celek je větší než jeho části jen reprodukuje kontaminovaný rys monoteismu, který není nic jiného než produkt zemědělské logistiky, jež vyústila v enormní rozvoj průmyslu, a tudíž vznik antropocénu s jeho globálním oteplováním a nejnovější ekonomickou inkarnací – neoliberalismem.

Pokud nějaká věc existuje, pak stejným způsobem jako jakékoli jiné věci, což mimochodem říká objektově orientovaná ontologie, filozofická škola, k níž se hlásím. A existuje-li celek stejným způsobem jako jeho části, můžeme celek a jeho části porovnat. Celek je jeden, částí je více než jedna, z čehož vyplývá, že části celku jsou vždy více než celek. Skutečnost, že se tak zaměstnáváme tím, jak tuto myšlenku vymazat, je zajímavá sama o sobě.

A řeknu to ještě jinak, na příkladu Timothyho Mortona – ten existuje, ale bohužel ne tolik, jak by si jeho ego přálo, aby existoval! Nenašel bych ke své smůle žádnou malou cedulku na ani jediné z mikročásteček, které Tima konstituují a jež by světu oznamovala, podobně jako to oznamují cedulky „Intel Inside“: toto je Timova část! Ale abych to uzavřel: Nestrachujme se! Jako individua nemizíme. Ve skutečnosti se děje něco jiného, a dobrého – stáváme se otevřenějšími bytostmi; nové věci se tudíž mohou přihodit.

ČESKÁ POZICE: Může nějaká část začít dominovat nad ostatními?

MORTON: Odpověď bude trochu komplikovanější. Neexistuje svět v inflačně holistickém smyslu. Žádný specifický projekt do sebe nemůže v ontologickém smyslu pojmout projekt jiné entity a dominovat mu. Takové pokusy jsou odsouzeny k nezdaru, chybí totiž všezahrnující horizont, který by takovou věc umožňoval. Všichni jsme chudí tohoto světa, mohu-li to vyjádřit těmito slovy.

ČESKÁ POZICE: Vaším klíčovým pojmem jsou „hyperobjekty“. Proč právě hyper–„objekty“, jež definujete jako entity, které se ke všemu lepí a vše mění, jež nejsou ve světě, ale vsávají jej do sebe, které nikdo nevidí v jejich enormitě, protože nejsou lokální? Proč bychom měli mluvit jen o hyper–„objektech“, a nikoli o hyper–„subjektech“? Nejsou takovými hypersubjekty například propojené počítače či lidé propojení na síti?

MORTON: Používám slovo „objekt“, protože je provokativní. Nutí totiž lidi protestovat a říkat si: „Ne! Neberte mi mou subjektivitu! Nedělejte ze mne pouhý objekt – nechci být objektizován!“ Taková reakce říká něco velice podstatného – jak tyto pojmy uplatňujeme a jak o nich přemýšlíme. Stručně řečeno, tyto pojmy lidé chápou onto-teologicky, metafyzicky, a ukazují naše striktní odlišování lidských bytostí od všeho ostatního. A myslím, že nám to říká něco velice nehezkého o nás a našem smýšlení o ostatních entitách, o všem, co nejsme my.

ČESKÁ POZICE: Znovu, byť jiným způsobem říkáte, že Tim existuje stejně jako cokoli jiného…

MORTON: Ano, Tim existuje úplně stejně jako černá díra nebo virus.

ČESKÁ POZICE: Má virus stejné právo na existenci jako Tim?

MORTON: Virus nemá stejné právo na existenci jako Tim. Mluvím o tom takto, protože chci takové a podobné otázky – a i odpovědi na ně – demaskovat a ukázat jejich děsivou nahodilost.

ČESKÁ POZICE: Řekl jste, že jste zvolil pojem „objekt“ i kvůli jeho provokativnosti. Měl by i dnešní veřejný intelektuál být trochu provokatér?

MORTON: Možná.

ČESKÁ POZICE: Jsou-li hyperobjekty, jako je globální oteplování, celosvětové, nelokální entity, neměli bychom jít do důsledků a říct, že státy – lokální, tradiční – jsou přežitkem, protože vůči hyperobjektům nesmírně zastaralé?

MORTON: Nemůže existovat jedna všezahrnující a všezastřešující společenská formace, která všechny a vše ostatní pohltí, takříkajíc spolyká jako známá postavička Pac-Mana z japonské počítačové hry. To je má úvodní poznámka k otázce. A pak si nejsem úplně jistý, zda jsou dnes poměrně populární tvrzení, podle nichž je stát přežitkem, relevantní. Nevím totiž, z jakého hlediska bychom přežitost státu měli posuzovat.

Spíše bych opět zdůraznil podstatný aspekt, k němuž se poněkolikáté v různé souvislosti vracím, ale je součástí mé nové knihy Humankind, tudíž mi to musíte prominout: Státy jsou implozivními celky, které jsou méně než souhrn jeho částí. Toto tvrzení je opakem fašistických fantazií vyhlížejících „světovou vládu“, které dnes pohlcují USA.

O to, co je ukryto v mé myšlence – státy jsou implozivní celky, jež nejsou více než souhrny svých části, nikoli tedy více než lidé, kteří v nich žijí –, je třeba pečovat, protože samo o sobě je to zhruba stejně křehké jako bůh, který se zjeví ve druhém díle trilogie Philipa Pullmana Jeho temné esence.

ČESKÁ POZICE: Stane se i kapitalismus zanedlouhi přežitkem? Řada lidí si v souvislosti s úspěchem Donalda Trumpa myslí, že přichází něco nového.

MORTON: Odpovím podobně jako o domněle přežívajících státech. Nemám tolik energie, abych o takových otázkách přemýšlel. Zdá se mi, že od filozofů často požadujeme normativní soudy o realitě. Chceme po nich, aby řekli, jak bychom se měli chovat a oddělili dobré od zlého. Souhlasím v tomto ohledu s filozofy Slavojem Žižekem a Fredrikem Jamesonem, že teď nejvíc potřebujeme něco jiného – významný upgrade představ, co „realita“, v níž žijeme, je.

Jsem totiž přesvědčen, že v dané chvíli nemůžeme nabídnout žádné normativní tvrzení, které by mělo velký smysl. Potřebujeme nejdřív přijít na to, co se kolem nás děje, než začneme být normativní. A jednou ze skvělých věcí objektově orientované ontologie je, že nám v tomto ohledu velmi pomáhá.

ČESKÁ POZICE: Navzdory tomu bych vás o jeden normativní soud požádal: Co představuje zvolení Donalda Trumpa? Spatřujete v něm nebezpečí?

MORTON: Trump je nesmírně nebezpečný. Je zvěstovatelem bělošské nadvlády a přispívá k fašizaci USA.

ČESKÁ POZICE: Jak na jeho příchod reagovat?

MORTON: Povinností každého člověka je na podobnou otázkou odpovědět takto: Je třeba usilovat o jeho sesazení. Už Michel Foucault (francouzský filozof 20. století – pozn. red.) říká: První povinností vězně je únik.

ČESKÁ POZICE: Co si myslíte o národních státech?

MORTON: Určitě jste četl Tolkienova Pána prstenů. Tato kniha je ztělesněním romantizujících nacionalistických fantazií. Přemýšlejme o Kraji, v němž žijí hobiti. Máte před sebou překrásnou, malebnou zemědělskou scenérii, jejíž existence však není nijak vysvětlena. Jistí hraničáři tuto krajinu sice chrání a hobiti – někteří z nich – asi i tuší, že se to děje. Ale jak to hraničáři dělají a proč, hobiti nevědí.

Cizost Tolkienovy Středozemě, její prostoupenost různými entitami – hraničáři, elfy či trpaslíky a jejich svébytnými světy – je překlenuta metaforou cesty. Kde začíná? U prahu dveří oddělujících vnitřek od vnějšku – Bilbo Pytlík a jeho překročení prahu Dna pytle. Ale všimněte, kamkoli se v Tolkienově světě zatouláte, vaše cesta může být sice nesmírně nebezpečná a zrádná, ale nakonec vyjde najevo, že je vám i blízká, známá, předem jistým způsobem naplánovaná, předvídaná, zmapovaná. Hodí se tato Tolkienova představa do světa obydleného hyperobjekty? Nemyslím si.

ČESKÁ POZICE: A jaká představa se hodí? Někteří lidé říkají, že se díky internetu a moderním technologiím může člověk propojit s kýmkoli ve světě a současně odpojit z místní komunity, ve které fyzicky žije. Lze žít vně místní komunity a tuto ztrátu nahradit on-line komunitou podle vlastní volby?

MORTON: Nevěřím, že on-line komunita vzniká na základě volby, ani nejsem přesvědčen, že lze striktně rozlišovat mezi on-line a off-line komunitou. Přítel, kterého potkám a pozdravím na ulici, přece může být současně mým přítelem na Facebooku. Chcete-li hlubší odpověď na otázku, pak bytí „někde“ je implicitně ze své podstaty dislokované. Řekneme-li to ještě silněji, je dislokací jako takovou. Místo není teploučkým a útulným konceptem.

Jsme-li ekologicky vnímaví, uvědomujeme si, že místo je v současnosti odhaleno ve vší tísnivosti či podivné děsivosti. Mají ho černé díry i biosféra. Váš mikrobiom neboli soubor mikroorganismů a jejich genů uvnitř a na povrchu vašeho těla má také své místo… Přibližujete-li si například na Google Maps cíl své cesty, často s překvapením zjistíte, že jste při pohledu na maximálně zvětšené zobrazení paradoxně výrazně zmaten, dezorientován tím, co by vám mělo být naopak blízké.

Každé místo, každé „zde“ je totiž propojeno s tím, co „zde není“, nicméně je bytostným základem struktury daného místa. Jinak řečeno, Tim je „zde“, protože Tim „zde není“. Můžeme tudíž říct, že „zde“ je vždy zastíněno tím, co „zde není“ – stejně jako je osoba zastiňována androidem nebo stejně jako je okamžik, v němž právě děláme rozhovor, pronásledován budoucností.