Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Občanská válka v Sýrii je globální katastrofou

  14:48
Syrský konflikt končí. Co bude následovat a co vyvolá porážka Islámského státu? Syrský stát se neobejde bez zahraniční pomoci, přičemž hlavní slovo budou mít velmoci USA, Rusko a Čína a lokální mocnosti Turecko, Írán a Izrael. Dozvuky tohoto konfliktu budou trvat dlouho, protože není jen vojenský, ale také kulturní a ideologický.

Frédéric Pichon, Syrie: Une guerre pour rien foto: Montáž Richard CortésČeská pozice

Občanská válka v Sýrii přesahuje hranice této země, umožňuje pochopit geopolitické rozložení sil i důsledek předvolebního slibu Baracka Obamy, že se USA začnou postupně stahovat z Blízkého východu. Terorismus pak přenesl syrský konflikt i do evropských měst a ukázal chyby západních politiků v zahraniční politice, které často způsobily nedostatečné nebo zavádějící informace. Navíc je situace v Sýrii historicky komplikovaná a veřejnost se v ní jen obtížně orientuje, v důsledku čehož jí lze snadno manipulovat.

Francouzský profesor politických věd Frédéric Pichon ve své knize Syrie, une guerre pour rien (Zbytečná válka v Sýrii) nechce opravovat chyby a dezinformace o této válce, pouze analyzuje, co se odehrálo, a vysvětluje, proč je globální katastrofou. Prvním důležitým faktem jsou odlišné zájmy Moskvy a Washingtonu. Cílem Ruska bylo ukončit povstání proti režimu syrského prezidenta Asada vedené především džihádistickou skupinou Džabhat Fatah aš-Šám (někdy označovanou Fronta An-Nusra), odnoží Al-Káidy, cílem USA pak porazit Islámský stát (IS).

Chyba Západu

Vedle toho existují turecké zájmy, přičemž Turecko používá konflikt v Sýrii k tomu, aby nevznikl samostatný kurdský stát. Informace ze Sýrie navíc komplikuje mýtus o umírněných rebelech, kteří chtějí svrhnout Bašára Asada, ve skutečnosti džihádistických bojovníků Fronty An-Nusra. Konflikt v Sýrii byl geopoliticky důležitý, protože se jej na obou stranách zúčastnilo mnoho národností od Evropy po Čínu.

Jednou z chyb Západu bylo prosazování lidských práv, které legitimizovalo zásahy USA a Francie. Význam odvolávání se na ně pak narostl, když se v syrském konfliktu začalo vojensky angažovat Rusko. I ti nejvíce naivní si však záhy uvědomili, že o ně nejde – Washington a Paříž se pouze obávaly, že Putinův zásah udrží u moci Asada.

Jednou z chyb Západu bylo prosazování lidských práv, které legitimizovalo zásahy USA a Francie. Význam odvolávání se na ně pak narostl, když se v syrském konfliktu začalo vojensky angažovat Rusko. I ti nejvíce naivní si však záhy uvědomili, že o ně nejde – Washington a Paříž se pouze obávaly, že Putinův zásah udrží u moci Asada. Pokud by jim opravdu šlo o lidská práva, nenechaly by tento konflikt, který již trvá déle než druhá světová válka, zajít natolik daleko.

Syřané neusilovali o lidská práva, ale o řád a bezpečnost, protože Blízký východ potřebuje zejména stabilitu. Příčiny syrského konfliktu sahají hluboko do minulosti a jednou z nich je umělý vznik státu. Účastníci syrského konfliktu, jako je Islámsky stát a nebo Al-Káida, jsou pak důsledkem zničení iráckého státu.

Nepochopení situace

Občanská válka v Sýrii je především diplomatickým neúspěchem západních mocností. Diplomacie je především schopnost komunikovat a vést dialog, ale podle Pichona dnes dokáže mluvit současně se Saúdy, Turky, Íránci, Syřany a Izraelci pouze Moskva. A diplomacie by také měla vědět, co se děje.

Západní diplomacie se domnívala, že arabské jaro rychle smete i prezidenta Asada, ale nerozuměla syrské situaci – Syřané ho podporovali více, než očekávala

Západní diplomacie se domnívala, že arabské jaro rychle smete i prezidenta Asada, ale nerozuměla syrské situaci – Syřané ho podporovali více, než očekávala. Tento chybný odhad francouzské diplomacie vyvolává otázky: Co bude dělat po osvobození Aleppa? Pokračovat v boji proti režimu syrského prezidenta a působit jen v oblastech, které kontrolovali povstalci? Pichon se ptá, co zbylo ze státu ovládaného stranou Baas, přičemž odpověď má tři roviny – politickou, vojenskou a územní.

V politické oblasti Baas ztratil monopol už v roce 2012, kdy se voleb zúčastnilo několika politických stran a 52 procent populace. Dvě třetiny hlasů získala koalice Národní unie, jejíž součástí byl i Baas, třetinu nezávislí kandidáti. V roce 2016 ve volbách zvítězil Baas a úspěšní byli i nezávislí kandidáti blízcí prezidentu Asadovi. Ten jejich výsledek uznal, přestože zřejmě nebyly regulérní. Pichon se domnívá, že nerad, protože se snaží oslabit Baas infiltrovaný syrskými socialisty.

Islámský stát

Z vojenského hlediska v zemi vždy existovalo několik bojových a polovojenských skupin, a aby se Asad udržel moc, umožnil v roce 2012 vznik jemu loajální paralelní vojenské organizace, takzvané Národní domobrany, která má blízko k Íránu. Ta rekrutovala i ženy a vyplácela žold okolo 150 amerických dolarů. V roce 2013 měla 60 tisíc a příští rok více než 100 tisíc příslušníků a podporovalo ji zhruba 3,5 až pět tisíc bojovníků z hnutí Hizballáh.

Islámský stát představoval alternativu pro mnoho mladých muslimů, jež zklamal zásah Západu v Iráku, a zároveň jim nabídl jednoduchou představu světa a jasné nepřátele – mnoho důstojníků rozpuštěné irácké armády rozšířilo řady bojovníků IS

Syrská armáda s těmito dvěma skupinami spolupracuje, ale je otázkou, bude-li tato spolupráce pokračovat, pokud velitelé Národní domobrany budou prosazovat větší národní směřování. Syrská armáda, jejíž důstojníci hovoří rusky a nejsou silně nábožensky založení, raději spolupracuje s Rusy. Není však jisté, že zvládne Rusy a Íránce, aniž by se jejich zájmy střetly, navíc se neshodnou na poválečném uspořádaní Sýrie. Zatímco Rusové jsou pro federální řešení, Íránci chtějí větší prostor pro parlament, tedy centralismus a nacionalismus.

V případě územní celistvosti Sýrie její vláda od roku 2015 uvažuje o federaci se syrskými Kurdy. Syrská armáda se rychle stáhla z kurdských území okolo Kámišlí na severovýchodě země, čehož syrští Kurdové využili k nároku na autonomii. Syrská armáda však dobyla Aleppo, v důsledku čehož syrským Kurdům chybí centrum, protože další kurdská území jsou osídlena Araby. Proto je sen o kurdské autonomii neuskutečnitelný.

Pichon analyzuje chyby Západu kvůli špatné analýze politické situace na Blízkém východě, jako je rozhodnutí Američanů rozpustit iráckou armádu či vyloučit členy strany Baas z velících postů, v důsledku čehož vznikl Islámský stát. Představoval totiž alternativu pro mnoho mladých muslimů, jež zklamal zásah Západu v Iráku, a zároveň jim nabídl jednoduchou představu světa a jasné nepřátele – mnoho důstojníků rozpuštěné irácké armády rozšířilo řady bojovníků IS.

Ruský zájem

Podle zakladatele Muslimského bratrstva Sajjida Qutba (1906–1966) salafistický islám odmítá národní státy, protože jediné občanství představuje muslimská víra a tuto doktrínu přijal Islámský stát. Pro tyto muslimy národní státy postrádají legitimitu, protože ji poskytuje pouze náboženství. Státy na Blízkém východě proto nejsou ve stejné situaci jako ty západní. Náboženský pohled na svět je nezbytnou součástí strategií těchto zemí, západní představitelé jej však často opomíjejí, protože jsou většinou ateisté nebo nepředpokládají, že náboženství hraje politickou roli.

Moskva podporovala syrský režim od začátku krize v roce 2012 zejména ropou a devizami, přičemž její politika vůči Sýrii se řídí uznáním suverenity syrského státu a odmítáním zásahu do konfliktu zvenku. V roce 2015 se ruský prezident Vladimir Putin rozhodl zasáhnout v Sýrii, neboť se domníval, že prodloužení konfliktu způsobí zhroucení syrského státu.

Tu však hraje Rusko. Pichon uvádí chybu francouzské diplomacie, když ještě v roce 2015 odmítala přímé zapojení Rusů do syrského konfliktu. Jejich hlavním zájmem je námořní základna v Tartúsu, jediný ruský přístup ke Středozemnímu moři, používají však i leteckou základnu v Latákii. Navíc se poučili z událostí v Libyi – v roce 2011 odhlasovali rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která nad ní uzavřela letecký prostor, protože se domnívali, že Kaddáfího režimu nelze svrhnout. V důsledku tohoto omylu pak třikrát vetovali rezoluci Rady bezpečnosti OSN o Sýrii.

Rusové vycházejí z toho, že svržení Asada vnější vojenskou silou by na syrském území vyvolalo ještě větší chaos – jako v současné Libyi. Moskva podporovala syrský režim od začátku krize v roce 2012 zejména ropou a devizami, přičemž její politika vůči Sýrii se řídí uznáním suverenity syrského státu a odmítáním zásahu do konfliktu zvenku. V roce 2015 se ruský prezident Vladimir Putin rozhodl zasáhnout v Sýrii, neboť se domníval, že prodloužení konfliktu způsobí zhroucení syrského státu.

Neštěstí křesťanů

Jednou z největších obětí syrského konfliktu jsou křesťané, kteří v arabských regionech žijí od počátku křesťanských dějin, přičemž většina lidí si domnívá, že křesťanské komunity zde už dávno zmizely. V létě 2014 se ocitla v centru světových médií křesťanská komunita ve starobylém městě Ninive poté, co ji z něho vyhnal IS.

Syrský konflikt ukázal odlišný postoj západních politiků ke křesťanům na Blízkém východě, kteří byli pro IS snadným cílem. Dělal z nich druhořadé občany v souladu s doslovným výkladem Koránu a podporoval jejich exodus z obsazených území, přičemž západní mocnosti nedokázaly křesťanům pomoci.

Nejpočetnější skupinou křesťanů v arabských zemích jsou Koptové v Egyptě – více než osm milionů. Druhou arabskou zemí co do počtu křesťanů je Libanon, následuje Sýrie a Irák. Před vypuknutím konfliktu měla křesťanská komunita v Iráku více než milion věřících, dnes jich je jen zhruba tři sta tisíc. V Sýrii se pak odhaduje na pět set tisíc.

Syrský konflikt ukázal odlišný postoj západních politiků ke křesťanům na Blízkém východě, kteří byli pro IS snadným cílem. Dělal z nich druhořadé občany v souladu s doslovným výkladem Koránu a podporoval jejich exodus z obsazených území, přičemž západní mocnosti nedokázaly křesťanům pomoci.

Francouzská vláda se po vzedmutí občanské solidarity s arabskými křesťany rozhodla podpořit ty v Iráku. Pomoc syrským křesťanům je však tabu, protože podporují Asadův režim, a proto francouzské politiky ani média nezajímají. Tohoto nezájmu využili Rusové, kteří se stylizovali do role jejich zachránců.

Křehké řešení

Syrský konflikt končí. Co bude následovat a co vyvolá porážka Islámského státu? Pichon považuje za nejdůležitější vyřešení osudu zahraničních bojovníků IS i jeho duchovního dědictví, které se může přenést kamkoliv, kde žijí muslimové. Jak zabránit, aby salafistický wahhábismus ovlivňoval islám a jeho šíření v Evropě, by mělo být hlavní starostí politiků a diplomatů řešících poválečné uspořádání Blízkého východu.

Je pravděpodobné, že se Sýrie rozdělí na etnicko-náboženské kantony spolupracující s centrální vládou. Toto řešení se dnes zdá křehké a neobejde se bez násilí, které by však nemělo přerůst ve velký konflikt.

Druhým velkým problémem jsou ideové základy syrského státu, je-li baasismus mrtvý. Podle Pichona je centrální řízení země nemožné a k její správě bude třeba obnovit infrastrukturu a vybudovat správní střediska. Je proto pravděpodobné, že se země rozdělí na etnicko-náboženské kantony spolupracující s centrální vládou. Toto řešení se dnes zdá křehké a neobejde se bez násilí, které by však nemělo přerůst ve velký konflikt.

Syrský stát se za této situaci neobejde bez zahraniční pomoci, přičemž hlavní slovo budou mít velmoci USA, Rusko a Čína a lokální mocnosti Turecko, Írán a Izrael. Dozvuky syrského konfliktu budou dlouhé, protože není jen vojenský, ale i kulturní a ideologický. A boj s ideologiemi bývá dlouhodobý.

Syrie, une guerre pour rien

Zbytečná válka v Sýrii

AUTOR: Frédéric Pichon

VYDAL: Cerf 2017

ROZSAH: 189 stran